Pravoslavným světem zmítá spor o autokefalitu neboli samostatnost ukrajinské pravoslavné církve. Ruská pravoslavná církev kvůli tomu dokonce přerušila styky s konstantinopolským patriarchátem.

Dle Konstantinopole, jak se v dobách Byzantské říše nazýval dnešní Istanbul, totiž Ukrajina nikdy nepřestala spadat pod svrchovanost konstantinopolského patriarchy, a ten má tudíž právo udělit ukrajinské církvi samostatnost, což také učinil.

Jediná v pravoslavném světě doposud dlouhodobě uznávaná ukrajinská pravoslavná církev spadala až do 15. prosince 2018 pod moskevský patriarchát neboli pod Ruskou pravoslavnou církev. Od počátku ukrajinské samostatnosti však v zemi působily další dvě pravoslavné církve, které progresivně prosazovaly, aby Ukrajina získala v pravoslavné církevní struktuře samostatný status.
Zajímavé je, že právě tyto dvě odnože ještě donedávna zaujímaly pozici církví schizmatických, to jest oficiálně neuznaných.
Přesto s požehnáním Ekumenického patriarchátu vznikla z iniciativy ukrajinského prezidenta Petra Porošenka sjednocená autocefální pravoslavná církev Ukrajiny sloučením oněch tří poboček pravoslavných denominací, což ale moskevský patriarchát vytrvale a nekompromisně odmítá uznat, i když se zatím prezentuje spíše zdržovací taktikou a dává přednost tiché válce s Konstantinopolí, čímž ovšem de facto riskuje i reálně hrozící schizma v rámci celého ortodoxního světa a z toho se rekrutující fatální konsekvence.
Marně se Rusové snaží získat na svou stranu spojence; větší podporu jim vyjádřila pouze Srbská pravoslavná církev.

Podstatu sporu mezi Moskvou a Konstantinopolí sice tvoří výklad historického dokumentu ze sedmnáctého století (konstantinopolský patriarcha Bartoloměj před třemi lety zrušil akt konstantinopolského patriarchátu z roku 1686, kterým se kyjevský metropolita připojuje k patriarchátu v Moskvě), avšak existují tu ještě jiné pádné skutečnosti, které se velmi úzce dotýkají současné napjaté situace v regionu.
Především je to samotný fakt ruské agrese vůči Ukrajině, která od roku 2014 vedla ke znatelnému růstu podpory pro ukrajinskou církevní nezávislost, a v korelaci s tím naopak k poklesu podpory pro moskevský patriarchát v ukrajinské společnosti.

Pro Moskvu ukrajinská autokefalita každopádně znamená vážnou ránu, jak z církevního, tak i politického hlediska. Měřeno počtem chrámů i kněží totiž ukrajinská odnož Ruské pravoslavné církve představuje zhruba celou její třetinu. A odchod Ukrajiny navíc torpéduje nosnost konceptu pověstné „svaté Rusi“, základního ideového pilíře celé Ruské pravoslavné církve, jež se dosud stavěla do role hlavní dědičky byzantského (či chcete-li východního) křesťanství, do role duchovního správce hodnot všech východních Slovanů, v jejím pojetí vlastně jen Rusů, byť chápaných poněkud šířeji, v kulturně-historickém civilizačním kontextu.
Ruská pravoslavná církev zároveň tvoří jednu z klíčových opor současného ruského státu. Například ukrajinský web Euromaidanpress označil nezávislost ukrajinské pravoslavné církve na Moskvě za „viditelný symbol fiaska Putinova postsovětského neoimperialismu“.

Vzhledem k poměrně značné síle pravoslavné víry v celé historii Ruska (ba i Sovětského svazu) není tento spor pouhým intelektuálním dilematem několika zasvěcenců, ale procesem, který asi nejlépe shrnul ruský internetový list Gazeta.ru: „Před našima očima se rozpadá slovanský a ruský svět. Moskva přestává být „třetím Římem“, čímž se náš stát pyšnil či chlácholil skoro pět století. Na co ještě máme být hrdí?“

Sečteno a podtrženo, geneze chronicky turbulentní situace na Ukrajině zcela zásadním způsobem ohrožuje samotnou identitu dnešních etnických Rusů – a to zdaleka nejenom z řad věřících.