Válka na Ukrajině boří staré pořádky a přidělává hodně hluboké vrásky především evropským zemím, které na konflikt doplácejí a doplácet budou zdaleka nejvíce.

Pravdou ovšem je, že Brusel a především Washington momentálně pouze využívají obrovské strategické chyby, lidského a politického selhání, kterého se dopustil ruský prezident Vladimír Putin. Jako první ze zainteresovaných hráčů zcela ztratil nervy.

Znovu se ukázalo, jak jediný chybný tah v takto vypjaté partii může zásadně změnit poměr sil.

To, co Spojené státy ještě před několika týdny nemohly ovlivnit nátlakem ani hrozbami a sankcemi, to vše je dnes univerzálně ospravedlnitelné ruskou invazí.

Rusko a Západ přitom vůbec nemusely být soupeři, nýbrž spojenci či minimálně dobří obchodní partneři.

Od svého zvolení ruským prezidentem v roce 2000 až do roku 2007 se Vladimír Putin prezentoval v podstatě prozápadní politikou.

Bohužel, po pádu komunismu a rozpadu Sovětského svazu bylo Rusko obecně vnímáno s mírným despektem jako nevítaný a nechtěný host, jenž se snaží vetřít na večírek, kam ale vůbec nebyl pozván.

Tou nejlepší cestou pro západní hostitele bylo ho ignorovat.

Rusové přitom oněch sedm let stále trpělivě čekali na jakoukoliv vážně míněnou pobídku ze strany Západu, dlouho politicky přešlapovali na místě, váhali, ptali se, co na to a ono řekne Západ.

Jenomže Západ neřekl nic a odmítl Rusko přijmout do hry jako rovnocenného hráče.

Tak skončilo období, kdy si ještě Rusové byli ochotni posypat hlavy popelem, kdy byli schopni objektivně zhodnotit historická fakta a přiznat zvěrstva komunismu, ba dokonce se za ně i omluvit.

Tento vstřícný a konstruktivní postoj brzy vystřídaly dobře známé megalomanské manýry bývalé světové velmoci a s tím spojená změna politického kursu Moskvy (vzpomeňme na bezpečnostní konferenci v Mnichově a zlomový revoluční projev Vladimíra Putina, na který však Západ reagoval příznačně jen s blazeovanou letargií vítěze studené války, kterému se přece už nemůže zhola nic stát).

Teď by si dost možná obě strany vroucně přály posunout se o těch 15 let zpět a dostat šanci uspořádat zcela nový večírek. Na to už je však pozdě. Obzvláště pro Evropu, která vinou války každým dnem ztrácí, a to nejenom ekonomicky; ubývá i jejího geopolitického vlivu v korelaci s tím, jak postupně sílí vliv Spojených států a Číny, dvou klíčových světových hegemonů příštích let.

Američané těží zejména z toho, že jsou hospodářsky prakticky soběstační, takže na rozdíl od Evropy nemusí složitě kličkovat mezi morálními dilematy a fundamentální nezbytností dovozu ropy či plynu, prozatím stále ještě ponejvíce z nepřátelského Ruska. Závislost na Moskvě ale už brzy vyměníme za přátelskou, byť poněkud dražší závislost na USA.

Čína není energeticky soběstačná jako USA, proto také praktikuje svou politiku diplomatické zdrženlivosti a opatrnosti, protože dobře ví, že takto může z krize vytěžit nejvíc.

Bez ohledu na výsledek války proto s ruským plynem a ropou napevno počítá, stejně tak jako sousední Indie, a žádnými morálními imperativy si tento obchod pokazit rozhodně nedají.

Evropa se musí připravit na to, že bude hrát v nejlepším případě part třetích houslí.

Západ přikládá další a další polínka pod kotel protiruských sankcí, ukazuje se však, že i ty mají své omezené limity a navíc se projeví až s odstupem řádu měsíců.

Média sice hlásají, že celý svět se spojil a Rusko zůstalo samo. Ale stačí se třeba podívat na seznam států, které se proti Rusku nepostavily ani na půdě OSN: v čele s Čínou, Indií, Indonésií, Brazílií, Nigérií, Mexikem, Íránem, či Jihoafrickou republikou atd.

Tyto a mnohé další země jsou totiž závislé na dovozu ruských fosilních paliv, nerostných surovin či průmyslových komponentů.

Pokud bychom po nich tedy Západ požadoval, aby se zachovaly „správně“ a od Ruska se zcela distancovaly, musel by jim nejprve finančně vykompenzovat ztráty z přerušení ruských dodávek – a zároveň zajistit náhradní exportéry.

Teprve pak bychom mohli skutečně tvrdit, že je Rusko samo.

Západní svět má zcela jasno v tom, že Putin, který se těší 80procentní podpoře Rusů, musí padnout.

Avšak pokud se někdo domnívá, že odstraněním současného šéfa Kremlu vypukne sametové „moskevské jaro“ a zrodí se nové demokratické Rusko, pak přijde o iluze.

Putinovým nástupcem se totiž může velmi reálně stát člověk ještě radikálnějších názorů, jeden z extremistů, kteří se v Rusku permanentně derou k moci a které Putin (byť se to v jeho případě může zdát jakkoliv absurdní) ještě stále drží na uzdě.

Jestliže by jim ustoupil z cesty, hrozba celosvětového jaderného konfliktu by se již nejevila až tak nepravděpodobně a masová migrace do Evropy by následovala vzápětí, neboť je to bohužel právě Putin, kdo drží Rusko pohromadě.

Podotýkám, že tím rozhodně nemíním obhajovat Putinovu politiku, protože vraždy, zabíjení, ničení a devastaci všech myslitelných lidských hodnot, to jest válku, obhájit nelze!

To, co lze, je pokusit se alespoň o co nejobjektivnější pragmatické zhodnocení na základě relevantních a racionálních faktů, ztrácejících se momentálně ve změti všudypřítomné propagandy, dezinformací a účelových polopravd.

Válka na Ukrajině je totiž už od svého počátku (roku 2014) především soubojem o veřejné mínění.