19.3.2024 | Svátek má Josef


ROZHOVOR: V USA se Sorosovi přezdívá „Kmotr Levice“

18.1.2020

Americký prezident Donald Trump nechal zabít elitního íránského generála Kásima Sulejmáního. Podle Trumpa stál Sulejmání v minulosti za zabitím či zmrzačením stovek, ba možná tisíců Američanů. Zároveň byl prý obávanou a zároveň nenáviděnou figurou i v samotném Íránu – obstojí tato argumentace?

To záleží na tom, zda fandíme Íránu nebo Spojeným státům. A taky na tom, zda si myslíme, že je to nekorektní a nezodpovědné porušení jakýchsi abstraktních pravidel pomyslného míru, nebo pokračování už dlouho vedené války, proti nám, tedy Západu, i když takzvaně „hybridní“, takže se nám pořád zdá nebýt válkou.

Překvapuje mě, kolik lidí i v Česku se předvedlo, jak vědomě, nebo třeba i podvědomě, fandí Íránu a nenávidí Spojené státy. Překvapilo mě to hlavně u lidí, o nichž jsem se domníval, že poznají rozdíl mezi nedokonalou demokracií snažící se chránit své občany a dokonalou totalitou své občany po tisících masakrující. Zapomínají, že aby to, čemu ještě pořád říkáme západní civilizace, mohlo jakž takž přežít a pěstovat si gentlemanství, musí za ni někdo s nepřátelskými negentlemany jednat negentlemansky.

Na těch vzdálených válečných akcích mě frustruje jen to, že s podobnými negentlemany jednáme pořád gentlemansky, když už okupují naše města a zabíjejí naše lidi, zde, v Evropě. Nebudu tajit svoje přesvědčení, že z pohledu válečného byl tento atentát činem dostatečně odstrašujícím a tím tedy mírotvorným. A těm antiamerikanistům by se slušelo připomenout, a neustále připomínat, že bez Spojených států by se zbytek Západu tomu celému koktejlu vnějších nebezpečí už dávno neubránil.

Čeho mohl Trump zabitím Sulejmáního reálně dosáhnout? Co mohly USA tímto krokem získat?

Dosáhl několika důležitých věcí. V samotném Íránu probudil občany k otevřeným protestům proti režimu a zdá se, že Sulejmáního následníci se zalekli a nepotlačují je tak krutě jako ještě nedávno on. Zda protesty povedou až k pádu režimu a nějaké íránské „demokratizaci“, by v této chvíli bylo asi příliš optimistické předvídat. Ale celému „radikálnímu“ islámu – a je jedno, zda sunnitskému nebo šíitskému, oba nás nenávidí stejně – konečně nastavil nějakou hráz, u níž začnou váhat, zda jim ten celosvětový džihád opravdu stojí za to.

Do zpráv se zároveň dostávají neradikální islámské státy jako Omán nebo Emiráty a jejich sbližování s Izraelem nebo zmírňování režimu v Saúdské Arábii. A doma Trump dosáhl toho, že prakticky celá Demokratická strana se nenávistnými výpady proti Trumpovi a sympatiemi k Sulejmánímu „odkopala“ jako organizace veskrze antiamerická, a tudíž normálními svobodymilovnými občany nevolitelná.

Téměř všichni legislátoři Demokratické strany se vyslovili k atentátu kriticky, často formou hraničící s velezradou. Z jejích mediálních podporovatelů do absurdity zabrousil filmař Michael Moore otevřeným patolízalským dopisem íránské vládě s prosíkem, aby na atentát nereagovali, protože „my vás toho Trumpa sami zbavíme“. Možná tím jejím odkopáním a zesměšněním u mnoha Američanů skončí obamovsko-clintonovsko-sandersovské tažení za „fundamentální transformaci“ USA v neomarxistický stát opepřený radikálním islámem.

Někteří bezpečnostní analytici poukazují na rizikovou situaci, kterou Trump zákrokem proti Sulejmánímu údajně vyvolal, když v zášti proti USA sjednotil některé doposud rozdělené proudy íránské společnosti. Ne sice úplně všechny, ale dá se očekávat, že po této akci v tomto regionu ještě více vzrostla nevraživost vůči USA. Jde o strategické pochybení Američanů?

Žádné rozdělené proudy v íránské společnosti se nesjednocují, naopak se ještě víc rozdělují. Přiznání „chybného“ sestřelení dopravního letadla s 82 Íránci popudilo proti režimu a jeho gangsterským gardám i lidi, kteří by se dosud neodvážili protestovat. A gardistům – kteří se ukázali nebýt takoví profíci, jak se myslelo – nezbývá, než se národu omlouvat, s nebývalou pokorou. Nechuť mládeže vůči režimu – a spíš sympatie k Západu – symbolizují i záběry studentů, jak obcházejí americkou a izraelskou vlajku, které byly namalovány na dlažbě, aby je pošlapávali.

Britský deník The Times zařadil hlavního organizátora spolku Milion chvilek pro demokracii Mikuláše Mináře mezi dvacet vycházejících hvězd, které je dobré v roce 2020 sledovat. Znáte britské reálie, jak významné je to pro Mináře ocenění?

Mikuláše Mináře bude určitě dobré v roce 2020 sledovat, v tom se The Times nemýlí. Ale v kontextu britských reálií může být britským čtenářům ukradený.

Předseda SPD Tomio Okamura chce zakročit proti politickým neziskovkám působícím v ČR. Zmiňuje miliardáře George Sorose a jeho údajný vliv na politické dění ve Velké Británii. Je taková iniciativa ze strany Okamury v pořádku, nebo jde o strašení hrozbou, která neexistuje? Jaký vlastně má Soros vliv?

Politickým neziskovkám by se především měly odebrat veškeré finanční podpory českého státu, čili daňových poplatníků. Ta hrozba je skutečná, několikrát jsem na ni upozorňoval i já. V USA se Sorosovi přezdívá „Kmotr Levice“. Existují seznamy stovek organizací, které financuje, řídí nebo ovlivňuje. Všechny jsou agresivně „progresivní“. Mezi ty nejvlivnější patří třeba Independent Media Institute a Independent Media Center, obě poskytující levicovým novinářům „strategické komunikační konzultace, výcvik, networking a konkrétní nástroje k dosažení cílů sociální spravedlnosti“. Taková nenápadná školička levicové žurnalistiky. Nebo třeba Campus Progress – ta zase „posiluje progresivní hlasy na univerzitách a dává sílu nové generaci pogresivních lídrů“.

V mediální sféře finančně Soros taky podporuje National Public Radio, což je dnes síť několika set lokálních progresivně zaměřených rozhlasových stanic, často vedených radikálními akademiky a studenty z univerzit. Center for American Progress je levicový think-tank Hillary Clintonové, s programem „rozvíjet dlouhodobou vizi progresivní Ameriky a poskytovat fórum na vytváření progresivních idejí a politických návrhů“. Psychologists for Social Responsibility je antikapitalistická a antiamerická organizace „používající psychologické znalosti a dovednosti k propagaci míru se sociální spravedlností na úrovní komunitní, národní a mezinárodní“. Human Rights Campaign je největší organizace prosazující agendu LGBT.

Soros je jedním z hlavních sponzorů Demokratické strany, dnes tak otevřeně progresivní, antiamerické a proislámské. Cokoli souvisí se Sorosem, se dá s téměř stoprocentní jistotou označit za antikapitalistické, antiamerické a antizápadní. Proč to Soros dělá, když na tom západním kapitalismu tolik vydělává, je dobrá otázka pro psychology. Asi z toho výdělku má špatné svědomí.

V nejnovějším blogu jste se rozepsal o tom, že mírový džihád je účinnější než terorismus. „Postupuje pomalu, ale prostupuje hluboko. Roste pod povrchem běžného vnímání, kousek po kousku, hidžáb po hidžábu, halal restauraci po halal restauraci, obecní správa po obecní správě, starosta po starostovi. Všichni si na něj zvykají, jako ta příslovečná žába v pomalu ohřívané vodě, až zaživa uvařená,“ píšete. Ale úplně nejúčinnější je dle vás „džihád vlastnoruční, tedy takový, který vykonávají jeho oběti samy na sobě. Ten se daří nejlíp v Británii.“ Proč zrovna tam a jak se to projevuje?

Podrobněji to najdete v mé právě vyšlé knížce „Zpráva o stavu civilizace“. Vysvětlením je asi to, že Britové jsou od nátury tolerantnější než ostatní Evropané a řídí se pravidlem „giving the benefit of doubt“. Což znamená posuzovat každého pozitivně, dokud se neprojeví negativně. To uplatňují nejen individuálně, ale i skupinově. Dokud se najde jeden muslim, který se chová „britsky“ a loajálně, budou věřit, že těch neloajálních je jen mizivá menšina. Vzornou ukázkou britsky loajálního muslima je Johnsonův ministr financí Sajid Javid, který patří mezi nejpopulárnější konzervativní politiky. Trochu méně vzorným, ale stále nezpochybnitelně britským politikem je labouristický londýnský starosta Sadiq Khan.

V předešlém blogu jste se věnoval neblahé skutečnosti, že se antisemitismus vrací do Evropy a dosahuje největší síly od konce druhé světové války. Kde je situace nejhorší a je reakce společnosti na tyto jevy dostatečná?

Nejhůř je na tom Francie, kde se událo už několik vražd Židů, všechny ze strany muslimů. Navíc v některých případech byli pachatelé zproštěni viny, takže francouzští Židé hovoří o „beztrestném honu na Židy“. Francouzský antisemitismus je téměř výlučně muslimský a nemá podporu v žádné parlamentní straně. Na rozdíl od Británie, kde antisemité takřka ovládli stranu labouristickou, kde teď po prohraných volbách probíhá jakási forma „očisty“ hledáním nového vůdce, vlastně spíš vůdkyně, neboť 4 z 5 kandidátů jsou ženy. V USA na tom není o moc líp Demokratická strana. V Německu se vedle antisemitismu muslimského zřejmě probouzí i ten neonacistický. Ne však ve straně AfD, kterou levicová média ráda označují za fašistoidní a rasistickou, ta naopak proti antisemitismu aktivně bojuje a upozorňuje na jeho islámský původ. Podobně jsou na tom Belgie, Holandsko a Švédsko.

Které evropské země naopak v boji proti antisemitismu získávají ve vašich očích plusové body?

Na té pozitivnější straně je Itálie, kde se antisemitismu nikdy moc nedařilo, neboť Židé jsou její součástí už od starého Říma, dobře integrovaní a fysiognomicky nerozeznatelní od Italů. Nefandil mu moc ani Mussolini, který říkával „rasismus je pro blonďáky“ a zdržoval deportace až do přímé německé okupace. I tehdy Italové zachránili 85 % svých Židů poschovávaných na venkově a v klášterech. Částečně je to dnes možná i proto, že tam se muslimská nenávist vybíjí na „viditelnějším nepříteli“, jímž je katolická církev. Ničení církevních památek je tam teď na denním pořádku. Zlatou medaili za „neantisemitismus“ by asi dostali Češi, většině z nich jsou Židé lhostejní, silné menšině sympatičtí, slabší menšině nesympatičtí, ale ani té nestojí za to marnit čas nějakým násilím.

Napsal jste i několik knih o sexu. Ta poslední se jmenuje K.O. sexu. Konec sexu je v módě? Opravdu? Muži už nechtějí ženy udržovat v blahu a zpomalovat tím stárnutí?

Jednak jim v tom brání agresivní feminismus a nejnovější móda udávání za údajné znásilnění před 30 lety, jednak výchova k „nemužství“, čili potlačování „toxické maskulinity“ nebo, jak to nazývá francouzský konzervativní filosof Guillaume Faye, „devirilizace“. Ale možná ještě zažijeme vzpouru opět procitlých sexuchtivých žen, které se semknou se sexuchtivými muži, až si spočítají, že bez sexu jejich etnika vymřou.

Kurasovy knihy najdete zde.

Ptal se Oldřich Szaban, PL, 16.1.2020