18.2.2020 | Svátek má Gizela


ROZHOVOR: Jsem vlastenec

1.7.2017

„Někdy si připadám jak v komunistickém Československu, když poslouchám ty unionistické lži o pokroku, spolupráci a míru.“
Alexander Tomský

Jako český občan hlasoval proti vstupu do Evropské unie. Jako britský hlasoval pro brexit. Unii považuje za škodlivý utopický projekt, který může skončit tragicky. Ještě větší hrozbu však vidí v islámu, Evropa by se před ním měla uzavřít. Politolog a překladatel Alexander Tomský (69) je patriot, jeho otec pochází ze staré česko-židovské rodiny, nacisté mu vyvraždili sedmasedmdesát příbuzných. V rozhovoru popisuje, jak ho matka donutila emigrovat, a vzpomíná na Margaret Thatcherovou, již osobně poznal.

- Jste známý kritickými názory na českou politiku, která je podle vás byrokratická a korupční. Proč jste se vlastně hned po listopadu 1989 vrátil z emigrace? V Británii jste byl docela úspěšný.

Od dětství jsem miloval svou zem, emigrovat jsem nechtěl, ale matka mě po sovětské invazi vyhnala.

- Jak se dítěti takové vlastenectví přihodí?

Jednoduše. Chtěl jsem být součástí dětské bandy. Jenže jsem neuměl pořádně česky, matka doma zpočátku mluvila polsky. Být jiný, to děti těžko snášejí. A když se mně v první třídě za mou šišlavou poločeštinu posmívali, tak jsem si řekl: Já jim ukážu. Do půl roku jsem ztratil přízvuk a měl až do maturity z češtiny za jedna. Ostatně tu nechuť být jiný jsem viděl i u svých dětí v Anglii, kdy jsme se je snažili s manželkou učit česky. Také chtěly být jako ostatní. Pocházím z krásného podhůří Orlických hor, z Dobrušky a Hradce, z kraje obrozenců a písmáků, z kraje Jiráska, Němcové, Škvoreckého.

- I to mělo na vaše češství vliv?

Nedivte se. Můj otec, významný archeolog, se narodil v rodném domku národního buditele Františka Ladislava Heka, předobrazu literárního F. L. Věka. Na školní výlety jsme jezdili do Babiččina údolí, po stopách Jiráskových děl (Ostaš, Peklo), a z Hronova dokonce pocházel můj prastrýc, spisovatel Egon Hostovský. Lákaly mě i výpravy s vlastivědným kroužkem a sám jsem později na kole objížděl české hrady a zámky. Dodnes slzím, když zazní „a to je ta krásná země...“. V české literatuře jsem našel svou vlast, chodil na recitaci, vyhrál jsem i literární soutěž. Šedesátá léta pak vytvořila z poezie zakamuflovaný protest proti režimu. Založením exilového nakladatelství v Anglii jsem i já protestoval proti zákazu několika set spisovatelů. Nazval jsem je Rozmluvy – od rozmlouvat. Hlavně ateismus a socialismus.

- K exilovým letům se ještě vrátíme. Jak vaši rodiče přežili holocaust?

Otec pocházel ze staré židovské rodiny a nacisté mu vyvraždili příbuzné široko daleko. Můj děda byl zabit v Malém Trostinci (dnes Bělorusko)..., kde stříleli židy rovnou před masovým hrobem, než si k vyhlazování postavili Osvětim. Otec se zachránil v hradeckém katolickém semináři spolu s později známým hercem Václavem Lohniským a několika dalšími „chovanci“. Po udání utekl do Breslau (Vratislavi). Nevím, jak to bylo tehdy s jeho vírou. Do kostela jsme nechodili, matka tajně na velké svátky. Po únorovém puči a pronásledování církve, když jeho kamarádi ze semináře mizeli v pracovních lágrech, se otec bál, že dojde i na něj. Měl z války, kterou nepřežilo sedmasedmdesát jeho příbuzných, pocuchané nervy a žaludeční neurózu. Totalitní padesátá léta se zřejmě podepsala i na mně, mám se žaludkem stejný problém.

- A matka?

Matka byla židovka jen částečně po otci, jenž utekl do Polska z Haliče. V rodném Přemyšlu chodila do katolického lycea. Když vypukla válka, studovala medicínu ve Lvově a při rozdělení Polska mezi třetí říši a SSSR v roce 1939 se ocitla pod sovětskou okupací a nemohla domů. Sovětizaci provázely hromadné popravy, teror, deportace statisíců na Sibiř. Vlaky denně vyvážely za Ural učitele, právníky, kněze, buržoazii, byť šlo třeba o trafikanta. Matčini spolužáci mizeli z poslucháren. Její movitý strýc ji bohudíky propašoval přes ostnatou hranici do Rumunska, odkud pokračovala do Rakouska, kde sloužila jako zdravotní sestra do konce války. Na cestě domů ji zastihl v Praze otcův telegram: Zatím nejezdi, maršál Rokossovskij pro Rudou armádu rekvíroval polské železnice. Ale ani po únorovém puči ji komunisté domů nepustili.

- Když vás tak poslouchám, vaše rodina má docela pestré kořeny?

Jak jsem se už zmínil, otec a děda pocházeli ze staré česko-židovské rodiny. Těsně před válkou se oba přejmenovali ještě jednou z počeštěného Tausika na Tomský, pod dojmem z hraběte z Čajkovského Pikové dámy. Tragické na jejich osudu bylo, že nikam nepatřili. Vzpomeňte si na Franze Kafku, jak se potácel mezi českým a německým živlem. Já už miloval „tu zemi krásnou... kolébku mou i hrob můj“.

- Pojďme tedy mluvit o vašem odchodu do Británie. Říkáte, že jste emigrovat nechtěl. Proč?

Já byl přece patriot. Ale matka se o tom se mnou bavit nehodlala. Když po pražské Vinohradské třídě rachotily sovětské tanky, dostala amok, uprosila rakouského chargé d’affaires, aby mě bez víza převezl přes hranice. Ta vzpomínka na sovětskou krvavou okupaci Polska musela být strašlivá. Jeden její bratranec zahynul v Katyni, kde Sověti postříleli tisíce zajatých Poláků, hlavně důstojníků a inteligence, bratr pilot se dostal do Anglie. Jako kdybych ji slyšel: „Chlapi musej’ okamžitě z domu, já s dětmi zůstanu, nás nechaj’ na pokoji.“ Tak jsem odjel k otcovým příbuzným do Londýna.

- Vy máte vyhraněné antisocialistické názory, jste liberální konzervativec, jak říkáte. Kdo na vás měl vliv – rodiče, anebo až ta Anglie, kde jste studoval mezinárodní vztahy, filozofii a teologii?

Mám to už z dětství. Otec objevil v semináři Aristotela, byl třídně uvědomělým konzervativcem, dokázal nám dorůstajícím vtipně a filozoficky vysvětlovat svět, zvláště politická náboženství. Za největší neštěstí světa považoval socialismus, rovnostářství a ztrátu víry v onen svět, jenž soudí ten náš. Zbožštění lidstva a lidská práva svět nespasí, dnes už je chaos viditelný.

- Mimochodem, jen tak na okraj: jak se s vaším konzervatismem slučuje, že máte deset dětí, ale ne s jedinou ženou?

To víte, že špatně, lidský život není narýsován podle šablony nebo víry, jsou i karamboly.

- Dočetla jsem se, že jste působil v okruhu poradců konzervativní premiérky Margaret Thatcherové?

To byl velice široký okruh. Jako politolog v Keston College, tenkrát se tomu říkalo sovětologie, jsem měl příležitost, abych se konečně stal aktivním politickým exulantem. Seznámil jsem se díky tomu s významnými antikomunisty, filozofem Rogerem Scrutonem, Georgem Urbanem, pozdějším ředitelem Svobodné Evropy a osobním přítelem Margaret Thatcherové.

- Mluvil jste s ní někdy osobně?

Mnohokrát. Díky mně si přečetla například Havlovu Moc bezmocných nebo Solženicynovo Nežít se lží.

- Jaká byla?

Vynikající. Prvotřídní mozek. Právě u ženy...

- ... takový neočekáváte? To chcete říci?

Ano. Byla přísná, racionální, logicky myslící bytost, tak trochu neženská. Působila poněkud strojeně jako dáma z vyšší společnosti – kostým, perly kolem krku, s nezbytnou kabelkou, snad každodenní ondulací, ale když u nás v ústavu pronesla dvacetiminutovou řeč o státním ateismu a pronásledování křesťanů ve východní Evropě, trumfla i mého šéfa, a to dostal za svou práci Templetonovu cenu.

- Současná premiérka Theresa Mayová je k ní občas přirovnávána, mluví se o „nové železné lady“. Jsou si v něčem opravdu podobné?

Kdepak, to jsou žurnalistické floskule a povrchní přirovnání. Mayová je v politice opatrná a umírněná, nemá myslitelskou hloubku Thatcherové. Přečtěte si Margaretino Umění vládnout a uvidíte, jak navrtala Konzervativní stranu a odvrátila ji od evropské unifikace, jak uměla vysvětlit, že nelze beztrestně budovat utopii – ta vždy vede k rozvratu. Už ve svém slavném projevu v Bruggách (1988) zahájila brexit. O generaci mladší vikářova dcera Mayová v euroskepsi vyrůstala. Ale za jednu větu by dostala od Thatcherové metál – za charakteristiku nadnárodní elity, jež je všude doma, ale domov postrádá. „Jste-li občanem světa, jste občanem odnikud.“ Tihle kosmopolitní bezdomovci – podobně jako mí předci, dokud si opět nevytvořili svůj národ v Izraeli -, tahle samozvaná aristokracie, jež věří v jedno nedělitelné lidstvo bez kulturních, národních hranic, usiluje pomocí abstraktních pravidel a institucí o globální vládu. Nelze milovat abstrakci, jako je Unie. Proto se tak často zmatení takzvaní obyčejní lidé bouří v obraně domova. Jejich posmívaný instinkt plně sdílím.

- Ti obyčejní lidé si v Británii odhlasovali odchod z Evropské unie. I vy považujete unijní projekt za špatný. Je podle vás neopravitelný?

Bohužel, opravitelný není. Je to utopický projekt, nesmírně nákladný a ekonomicky škodlivý, taková babylónská věž, která se zřítí. Stavíte na vnitřně rozporném základě. Podívejte se, jak sílí nacionální strany a populisté všeho druhu. Nebyli by tu, kdyby nebyla EU. Po genocidní světové válce neměl imperiální šovinismus šanci. Zuřivou pudovou reakci lidí vyvolala v život teprve šílená inženýrská integrace a potlačování národního státu, našeho jediného domova, byť jistě sdílíme evropskou civilizaci, a to i s Austrálií. Lidový odpor proti antidemokratické, neodvolatelné, ideologické kvazivládě v Bruselu je správný. Kéž by se k němu tak jako v Anglii přidalo více vzdělanců.

- Nějaká užší spolupráce evropských států však nutná je, nebo snad ne?

Spolupráce evropských států jistě, ale jen na základě společných zájmů a těch je velice málo – snad obrana (nikoli společná armáda), svobodný trh (nikoli dnešní kartel) a bez společné měny, jež ničí například Řecko. Tmelem společenství může být jen národ! Bez něj je liberální demokracie neudržitelná. Jenže bruselská nomenklatura a politici hlavního proudu hodlají národy zničit, proto podporují imigraci, i když se takticky tváří, že usilují o ochranu vnějších hranic. Oni ji nechtějí zastavit, pouze legalizovat. Oslavují světové bratrství jako z duhové reklamy United Colors of Benetton. Z Evropy má vzniknout amalgám kultur a ras. To ovšem, jak denně vidíme, znamená nevyhnutelný rozvrat. A reforma? Zařadit zpátečku? Ideologové uchvátili vládu a dobrovolně ji nepustí.

- Máte i britské občanství. Hlasoval jste tedy zřejmě pro brexit, nemýlím se?

Jistě. A kromě dcery marxistky, profesorky v Kanadě, i celá má rodina. Hlasoval jsem tady i proti vstupu Česka do EU. Sekretářka mi tehdy v nakladatelství Academia vynadala, že hlasuji s komunisty, já, takový antikomunista! Jenže oni měli své důvody, já měl jiné. Lidé pochopitelně chtěli na Západ a vlezli do Unie, o níž neměli nejmenší ponětí.

- Podle vás nemohou v budoucnosti vzniknout Spojené státy evropské? Mladí vzdělaní lidé jsou přece kosmopolitnější než jejich rodiče a prarodiče, slova jako tradice a národní suverenita neprožívají tak intenzívně.

Rozhodně ne, Spojené státy evropské nevzniknou. Příměr s Amerikou je naprosto mylný. V roce 1776 tam už existoval národ britských kolonistů, jenž do sebe později vstřebával příchozí, kteří se toužili stát Američany. Tam nevznikla multinárodní federace. A Evropu tvoří tisícileté národy. Máte pravdu, že jsou mladí vzdělaní lidé často vykořenění. Nebyli vychováváni k patriotismu, k přijetí národního údělu v dobrém i zlém, narodili se do atomizované společnosti. Není na škodu jít do světa na zkušenou, na výzvědy.

- A můžeme obstát jako menší země?

Samozřejmě, takových na světě je! Nepotřebujeme být součástí nějaké nadnárodní říše ani kvůli hospodářství, ani kvůli bezpečnosti. Impérium škodí ekonomice, je příliš velké a byrokratické, začne stagnovat jako každý mohutný podnik. Udržuje se jen silou své moci, rozhodně ne demokratické. Nezapomínejme, že hospodářský úspěch Evropy spočíval v obchodní konkurenci a inovaci malých národů. Samozřejmě že si státy vytvářejí bezpečnostní aliance. Unie však vznikla z komplexu světové války a mylného názoru na nacionalismus. Byli to vlastenci, kteří umírali v odboji proti Hitlerovi. Někdy si připadám jak v Československu 60. let, když poslouchám ty unionistické lži o pokroku, spolupráci a míru, historické nevyhnutelnosti, konci dějin, opět „tábor míru a socialismu“. Poválečný mír zajistila atomová puma a NATO, jak řekl Churchill.

- Jste politolog, zabýváte se mezinárodními vztahy – domníváte se, že se Evropská unie rozpadne? Odstředivé tendence a antiunijní politici posilují.

Nejlépe předpovídat až po událostech. Ale vážně: Unie stagnuje už deset let, přišla o svou vitalitu. Nachází se v mrtvé, normalizační fázi. Nevím, jak bude rozklad probíhat. Může to být bolestivé, tragické, ale taky nemusí. Eurokrati dávno ztratili svůj ideál, jenom vyhrožují rozpadem. Svázali svými předpisy všecky státy, což teď uvidíme při vyjednávání o podmínkách brexitu. Odchod Británie je historický zlom, Unie měla být na věčné časy. Politiku a národy nelze svázat ani byrokracií, ani měnou, ani univerzálními principy, pouze silou. Podívejte se na Francii: 48 % lidí volilo v prvním kole antiunijní prezidentské kandidáty. Lid se bouří. Zpočátku zmateně a pudově, než získá na svou stranu rozumnou inteligenci, která bude schopna vytvořit pozitivní a svobodný program: volný trh a nějakou tu Radu Evropy bez dotací, bez integrace, bez pěti prezidentů a podkomisářů, bez Europarlamentu a bez 55 000 přeplacených byrokratů.

- Už jste se o tom trochu zmínil. V západní společnosti probíhá nové štěpení, zavedené strany upadají, na scénu vstupují netradiční politici „odnikud“, jako třeba prezident Trump, pomalu každé volby provázejí komentáře typu „starý svět se rozpadá“. Co se stalo, co se děje?

Západní společnost se opravdu štěpí, dělicí čára probíhá mezi kosmopolitní elitou a obránci národního domova, ale i mezi internacionalismem, jenž předpokládá suverénní státy, a supranacionalismem, který vytváří nadvládu mezinárodních organizací, jež si osobují rozhodovat o osudu států bez ohledu na jejich národní zájmy a volené vlády. Supranacionalistická je EU, mezinárodní tribunál, Kjótský protokol, Světová banka, MMF a další. Budovatelský kult jednotného lidstva se dnes kácí i zásluhou velkých států, jako jsou Čína, Rusko, Indie.

- Domníváte se, že těmto ohromným státům může západní svět čelit, pokud by byl rozdrobený na národní státy?

Ale náš západní svět je rozdrobený už tisíc let a vždy se ubránil! Ani Arabové, ani Turci Evropu neovládli. Ba ani vnitřní nepřátelé – Napoleon, císař Vilém, Hitler, Stalin. Nevím, jestli má dnes zestárlá Evropa duchovní sílu a dost synů, které by mohla obětovat při obraně. Každopádně integrační snahy ničí ekonomiku a potřebnou spolupráci. Jeden z mých profesorů napsal už před pětadvaceti lety knihu Maastrichtskou smlouvou zpátky k národnímu státu. Británie se v Unii marně snažila ničivou integraci brzdit. Pamatuji si na příklad z učebnice, jakou stagnaci způsobila mandarínská Čína, jež dávno před námi objevila knihtisk i střelný prach, ale bylo jí to pro kočku. Impéria jsou byrokratická a statická. Je jen otázkou času, kdy se Unie rozpadne. Sovětskému svazu to trvalo 69 let.

- A dá se v globalizaci při současných technologiích vůbec zařadit zpátečka?

Já vůbec nejsem proti globalizaci. Odstraňuje obchodní překážky, funguje jako velký přirozený trh, který vytáhl z bídy tři miliardy lidí, vlastně by ani nežily. Kupní síla Číňanů je i náš odbyt. Jejich lacinou práci musíme nahradit inovací a někdy i chránit svůj trh. Nemusíme všecko dovážet. Ale hlavní neštěstí jsou nadnárodní firmy, jež využívají slabosti států a mezinárodní organizace, které pro ně vymýšlejí pravidla.

- Ještě větší hrozbou pro Evropu je však podle vás, nepletu-li se, islám. V Británii jste studoval filozofii a religionistiku. V čem je tedy islám tak nebezpečný, pokud nemyslíte jen terorismus?

Korán jsem musel studovat, najdete v něm krásné pasáže, návod k ctnostnému a zbožnému životu. Ale je i politickým náboženstvím vítězného vojevůdce, oslavuje pomstu a násilí, je puritánský, sektářský, dělí svět i morálku na území míru a území války. My a oni. Odpuštění a milosrdenství zní stejně, ale za nimi se v křesťanství a v islámu skrývají odlišné významy. Bůh křesťanů nenávidí hřích, který vyvrací podstatu stvoření, ale miluje hříšníka, aby ho z hříchu vysvobodil. Bůh koránu miluje ty, kdo mu jsou podřízeni, a nenávidí ty, kdo v něho nevěří. Jednoduché náboženství prostých lidí. Ježíšovo „mé království není z tohoto světa“ je apolitické.

- A v čem konkrétně vidíte to nebezpečí?

Víte, učil jsem kdysi angličtinu v chudinské čtvrti plné Pákistánců – tam je v praxi vidět, jak integrace nefunguje. Především proto, že muslimská víra je politická, křesťanská není. Ta je založena na svobodě. Islám znamená podvolení, definitivní řád nad svobodou. Světská omezená vláda nemůže být založena na kompromisu jako u nás, v islámu nemá jinou legitimitu než příkaz boží. To vede k rozvratu muslimských zemí, ta tam je tolerance vnucené sekularizace v Turecku, historické v Indonésii. Většina muslimů v Evropě považuje svou víru za nadřazenou ústavě. A když máte, jako třeba ve Francii, pět miliónů přistěhovalců z Maghrebu a další tři generace jejich dětí a vnuků, které statistika neeviduje, vzniká střet životních stylů. To skončí buď občanskou válkou, nebo balkanizací. Od ledna 2015 zavraždili islámští teroristé ve Francii 232 lidí, 326 zranili, více než atentáty za celé předchozí století. Žádná společnost tohle dlouho nevydrží a politici hranice uzavřít odmítají.

- Vy byste chtěl úplně uzavřít evropské hranice pro uprchlíky i přistěhovalce? Přece vy sám i váš otec jste byli taky přistěhovalci.

Byli, ale v rámci stejné civilizace. Ideologie politické korektnosti nedovoluje mezi migranty vybírat podle původu nebo víry. Vyznavači koránu jsou většinou nevinní, od sebevražedného terorismu je chrání pud sebezáchovy. Jejich velký počet ale evropskou civilizaci svobody rozvrátí.

*****************************

ALEXANDER TOMSKÝ je politolog, překladatel a pedagog. Přes dvacet let žil v Británii. Vystudoval mezinárodní vztahy na London School of Economics, filozofii a teologii na Londýnské univerzitě. V politologickém ústavu Keston College se specializoval na výzkum církve a státu, náboženské opozice ve střední Evropě. Založil exilové nakladatelství Rozmluvy (1980) a byl ředitelem charitativní nadace. Po Listopadu vedl nakladatelství Academia a přednášel na New York University v Praze. Přeložil a sestavil výbory epigramů zejména G. K. Chestertona a Oscara Wilda. Publikuje politické komentáře v médiích. Je otcem deseti dětí.

Ptala se Jana Bendová, Reflex č.18, 4.5.2017

Převzato z Blog.aktualne.cz/Alexander-Tomsky se souhlasem autora








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.