Sedím tak a přemýšlím, jaké téma bych udělil tomuto rozhovoru, když mě vtom manželka volá k televizi: pojď honem sem, tady ukazujou něco strašnýho! Koukám, a co vidím: záběry ze syrského města Hamá, k nepoznání rozstříleného a rozbombardovaného. Bylo mi z té podívané truchlivo. Povandrovával jsem Syrií ještě před vypuknutím všech arabských jar a jasmínových revolucí, a byla to ovšem diktatura tuhá, nelítostná, strachem naplněná, což můj třiceti lety života v nejpokrokovějším zřízení vycvičený nos neomylně poznal. Čím víc hysterické lásky k Otcům vlasti a čím hlasitější sláva, tím víc strachu skrytého i zjevného, a pod strachem temné, vroucí magma nenávisti. Je otázkou času, kdy se vylije, napsal jsem ve své knížce Svět bez růžových brýlí. No, a už se vylilo. Až se sám děsím, jaký jsem to byl tenkrát věštec. Jinak bylo Hamá město na syrské poměry hezké, k pobytu příjemné, s mnoha romantickými zákoutími a jedním světovým unikátem… co vlastně zbylo z norií, obrovských, až dvacetimetrových zavodňovacích kol někdy ze století šestnáctého, obdivuhodného dokladu zručnosti tehdejších řemeslníků? Točila se ještě za mé návštěvy v roce 2000; našel bych z nich dnes aspoň prkýnko? Co zbylo ze staré turecké čtvrti s uličkami tak úzkými, že se do nich vešel leda osel, i mohl jsem se prost všeho troubení a před auty uskakování tudy potloukat, zamýšlet se, obraz minulosti si přivolávat? A co zbylo třeba z toho ovocnářského krámku, kde jsem omylem zaplatil padesátkou místo desetilibrovky – byly si dost podobné – a ovocnář za mnou letěl za tři rohy, aby mi vrátil přeplatek, tak poctiví byli ti lidé… Smutek na duši padá. Ale nechám už elegií a položím Tomáši Zářeckému první otázku:

Občanská válka – lze-li v Sýrii mluvit o něčem občanském – dovrší už brzy třetí rok svého trvání, a jestli na počátku v ní byl znát ještě nějaký smysl a účel, pozbyla nyní obojího naprosto. Vidíte nějaké východisko, nebo musíme přiřadit Syrii po bok Somálska a jiných tzv. failed states, rozpadlých států?

Občanská válka… To je právě pojem, který bych se zdráhal použít a nejenom v případě Sýrie. Obecně je napříč dějinami používán nepřesně a někdy přímo anachronicky. A i když se ve svých závěrech spoléhám pouze na zprávy a informace zprostředkované, soudím z nich, že občanského najdeme v současné Sýrii pramálo. Vnitřní válka by byl tedy pojem příhodnější. Že ztratila smysl a účel… Ono je otázkou, jaká byla na začátku vůbec její východiska a zda z nich, zbavíme-li se idealizujících brýlí, mohlo vzejít něco jiného, než jaká situace panuje nyní. Jak se vyvine, si netroufám odhadovat, každopádně jakýkoliv pokus o řešení se bude počítat na roky, povede-li se vůbec. Přiřadil bych proto Sýrii po bok zmiňovaných failed states.

Sunité, šíité, aláwité, drúzové, Hizballáh, fronta An-Nusra a jiné na al-Qáidu[1] napojené spolky, všechno se to mele a mydlí na jedné hromadě, někde stranou tiše trpí nebo už ani netrpí někdejší společenská elita, syrští křesťané… dopadá to tak vychýlením z logiky dějin, nebo to tak přijít muselo?

Logika dějin… existuje nějaká? Připadá mi, že lidé v tomto ohledu slepě podléhají dojmu, že něco prostě přijít muselo, že to nemohlo být jinak. Proč? Tyto závěry vyvozujeme vždy až post ex. Proto jsme tak často překvapeni, když se o něčem domníváme, že se to prostě musí stát (nebo naopak nemůže) tak a tak a ono ejhle, předpoklady se nenaplní a my jen zmateně tápeme a nechápeme. Filosof David Hume podrobil induktivní myšlení neúprosné kritice. Odkud bereme jistotu, že když dosud každý den vyšlo Slunce, vyjde zítra zase? Pokud se dnes bavíme o první polovině dvacátého století, nástupu nacismu v Německu, Hitlerovi a druhé světové válce, najdeme desítky a stovky publikací a lidí, kteří nám za pomoci nanejvýš věrohodných argumentů vyloží, proč se události odehrály právě tak, jak se odehrály, a že kdyby se na scéně dějin neobjevil Hitler, že by se objevil někdo jiný. Jenže vše vyvozujeme až z proběhlé zkušenosti a stačilo málo, dokonce jen náhoda, a nic z toho by neexistovalo.

Nedopustíme se velké chyby, konstatujeme-li, že všechen ten vražedný zmatek – a nejen v Sýrii – započal pokusy o demokratizaci. Naskýtá se otázka: nedokázal dosud nikdo tamním společnostem demokracii věrohodně zprostředkovat, nebo jsou prostě a jednoduše demokracie neschopné? Jestli ne, kde se stala chyba? Jestli ano, v čem je příčina?

Do řady prostředí a situací (což ostatně nesčetněkrát prokázala sama minulost) jsou demokracie jednoduše nevhodné a jejich aplikace přináší jen potíže. Navíc aplikace násilná, vnucená. Netuším, odkud pramení neotřesitelná jistota lidí, kteří se domnívají, že demokracie je vždy a všude nejlepším způsobem vlády. Na žádnou ideální formu se zatím lidské společnosti přijít nepovedlo, a i když demokracie patří rozhodně k těm zdařilejším pokusům, neznamená to, že se v době osvícených monarchů žilo hůře. Ba mnohé státy více prosperovaly a životní úroveň obyčejných lidí také nepřipomínala katastrofu. Klasicky připisujeme kořeny demokracie antickým polis, Athénám, Periklovi. Ale už staří Řekové a po nich i Římané si uvědomovali úskalí a meze tohoto systému. Demokracie je mnohdy pomalá ve svých mechanismech, nerozhodná a nejistá, špatně čitelná. Proto v antice fungovala instituce diktátora. Zároveň nám tato epocha názorně ukázala, jaké jsou limity demokracie.

Nechám-li stranou režimy medící si v ropných bilionech a vykupující si poslušnost poddaných z tohoto nezaslouženého zdroje, poznal jsem vlastní zkušeností tři arabské země solidně spořádané, klidné a funkční, jejichž obyvatelé nejevili touhu svrhnout své vládce v rámci nějakého arabského jara, nýbrž jim byli bezvýhradně oddáni: Maroko, Omán, Jordánsko. Shodou okolností všechno monarchie. Nebo ne shodou okolností? Je tomu možná tak, že pro některé kultury je nejvhodnější formou vlády osvícená despocie a my si počínáme jako hrom v polici, vnucujíce jim svůj demokratický ideál?

Vlastně jsem už z většiny odpověděl v předchozí otázce. Přesně tak, kultury nejsou univerzální a co funguje v jedné, může v jiné skončit katastrofou. Ohromný problém ale spočívá v samotném vnucování či vměšování, chceme-li. To se děje neustále, řada států či lidí si uzurpuje právo míchat se do věcí, které jim nenáleží, pouze z titulu momentální síly a převahy, díky které se zaklínají právem (někdy přímo povinností!) velkého (rozuměj vzdělanějšího a zkušenějšího) bratra pomáhat těm chudákům, kteří přece sami neví, co je pro ně dobré a co by měli chtít a dělat. Žilo by se mnohem lépe, kdyby toto neexistovalo, bohužel se toho nedočkáme.

Rozvrat a násilí přestává být vnitřní záležitostí postižených zemí; i my pocítíme následky, z nichž záplava běženců bude – už je – spíš z těch pominutelnějších. Jak se k tomu má Západ postavit? Ctnostné nabádání je k ničemu. Vlastní příklad je chápán jako přiznání slabosti. Vyzbrojování demokratických, sekulárních atd. sil se na konci všech konců stává podporou džihádistů. Ozbrojená intervence pomáhá, ale jen do chvíle, než poslední intervenční jednotka vytáhne paty, pak se to sepere znovu a ještě zuřivěji – viz situace v Iráku či Afghánistánu. Zbývá ještě něco pátého?

Přijmout názor, že jsou situace, ve kterých se nelze rozhodnout správně, resp. ve kterých žádné správné nebo obecně funkční řešení neexistuje, a nezbývá proto nic jiného, než se snažit zařídit nejlépe, jak to je v dané situaci možné z pohledu vlastního státu. I když to vyzní cynicky, bylo by nejlepší, kdybychom mohli nechat vnitřní starosti a vývoj každému, ať si s tím poradí dle svých možností. Jak ale zaznělo, něco takového už není možné. A byl by i alibismus se tvářit, že za to Západ (či Východ) nenese neopominutelný díl viny.

Pohlédneme-li o čtvrt století zpátky do dějin, napadne nás možná něco zarážejícího: až do rozpadu sovětského imperia šarapatily od Guatemaly po Filipiny a Novou Kaledonii nejrůznější Fronty národního osvobození, městské i jiné gerily, Hnutí pro to či ono; rokem devadesátým zanikly nebo započal jejich ústup, dnes je víceméně po nich. Islámský radikalismus naopak jako bys živou vodou napojil. Náhoda nebo souvislost?

Vývoj. Trochu to svádí napsat, že se svět po rozpadu bipolárního dělení proměnil, že zde existují nové síly, nová nepřátelství, jenže ona to není tak docela pravda a studená válka pokračuje dál, jen zase jinak a jen se v tom všem trochu jinak zformovaly určité síly, některé posílily, jiné oslabily, některé se derou vzhůru. Islámský radikalismus jest toho ukázkou.

Nedaří se arabské země nejen demokratizovat, ale ani sekularizovat. Bylo jisté období, kdy se vlády ujímali mladí, pokrokoví, světsky (ba i sovětsky) orientovaní důstojníci, kupříkladu otec současného syrského vládce Háfiz al-Asad. Změnily se ale podmínky (viz předchozí bod) a ukazuje se, že světská orientace byl tenký, importovaný pláštík, zpod nějž se dere na povrch stará, žádnou reformou nepřekonatelná orientace náboženská. Jediný skutečně sekulární stát bylo v tom koutě světa po dlouhý čas Turecko, což ale bylo dílem mimořádné osobnosti, jakých historie neskýtá mnoho: Kemala Atatürka. Jeho dědictví povyhaslo a Turecko se vrací, kde bylo před Atatürkem, čím dál výrazněji se stává zemí orientovanou nábožensky, přesněji řečeno islámsky. Má vůbec smysl upínat se nadějemi na sekulárně smýšlející městské vrstvy (v této chvíli egyptské), nebylo by rozumnější přijmout skutečnost jaká je a zařídit se podle toho?

Chlácholit se nadějemi, které se můžou velice snadno ukázat jako liché, je krajně nebezpečné. Raději být připraven – a třeba zbytečně – než jen čekat s rukama založenýma v klíně, blábolivě rozumovat a čekat. Jako bychom z vlastních dějin neměli zářný příklad, jak podobné smýšlení dopadá. Ne, ne, vždy je rozumnější přijmout skutečnost v její holé, byť často nežádoucí a tvrdé, podobě a udělat vše pro to, aby se člověk připravil na nejhorší možný scénář. Pokud mě paměť neklame, byl to Edmund Burke, kdo prohlásil, že má-li zlo triumfovat, stačí, aby dobří lidé nedělali nic. To mi přijde dostatečně výstižné.

A otázka kardinální: jak vyplývá z předchozích bodů, točí se celá problematika kolem islámu, jenž je o něco víc než náboženství mezi náboženstvími. Jak nakládat s tímto fenoménem?

Jestli jsem já tuhle otázku nečekal… No upřímně, čekal. Neodpovídá se na ni lehce. Už jen proto, že ve společnosti ovládané scestnou politickou korektností a doktrínou kultu multikulturality kamenují pomýlení pseudohumanisté každého, kdo si dovolí projevit jiný než oficiální většinou odkývaný názor. Vůči islámu jsem kritický. Také se domnívám, že je něčím více než pouhým náboženstvím. A o to více je nebezpečnější. Západní svět by si to měl konečně uvědomit.

[1] Literu Q v tomto zlopověstném jméně čtěme jako hluboké hrdelní k, tedy nikoliv kv.

Hannover, 9. února 2014