Pravoslavný Ježíš se narodil o třináct dní později než ten katolický, a tak se velká podvečerní mše v kyjevském chrámu archanděla Gabriela koná až sedmý lednový den. Mše je celá zpívaná, uplatňují se především basy a barytony, věřící se každou chvíli křižují a klaní a vzduch je prosycen zvláštní vůní lojových svíček. Osvětlení chrámu se odráží od zlatého či pozlaceného ikonostasu, který tvoří předěl, jakousi oponu, za níž občas v několika východech zmizí kněží, svajščenniky, aby se po chvíli znovu vynořili. Mše pokračuje.

Chrám stojí co by kamenem dohodil od ukrajinského ministerstva zahraničních věcí, do mohutného oblouku vyvedené mnohapatrové budovy. Právě ta blízkost byla osudná, protože naproti ministerstvu měla stát stejná půlkruhovitá budova, plánovaná snad jako stranické sídlo, zatímco ta dodnes stojící byla opravdu honosné sídlo mladých komunistů, Komsomolců. Chrám tedy letěl do povětří. Na tu druhou budovu díky válečným a dalším okolnostem nedošlo, a tak byl znovu vystaven až na počátku devadesátých let. Zvenku věrná patrně replika, zato malířská výzdoba uvnitř je ukrutně barevná až do kýčovita a někteří svatí hledí, jak by řekl Hašek, poněkud vyjeveně.

Opačným směrem, dole pod chrámem, je centrum opozičního shromáždění na Náměstí (Majdanu) nezávislosti, které nyní vypadá částečně jako velký polní tábor – vojenské stany, polní kuchyně, ošetřovny, velitelská stanoviště. Jednotlivé oblasti Ukrajiny mají své prostory – například tady ti drobní postarší muži, jakoby všichni dotmava opálení z věčné práce na polích, ani nemohou popírat svůj zakarpatský původ. Hned naproti dobrovolníci v polní kuchyni rozdávají snad nějakou kaši, butěrbrody (opravdu to je veka s trochou másla a plátkem sýra, tedy butěrbrod, zdaleka ne naše chlebíčky) a dívka krásná tak, že to nemůže zkazit ani kuchařská čepice a bílá zástěra, tam rozlévá horký čaj. Fronta čeká trpělivě, i když, pravda, tu a tam se v ní vyskytuje pár bezdomovců.

Ve stanu představujícím informační centrum se mě ujímá napohled nejspíše student – přichází ke mně se sekerou v ruce. Naštěstí ji zatne do nebližšího špalku a nabídne mi židli. To, co slyším, je pro mě trochu překvapením. Totiž že současný Majdan nestojí o politickou opozici, představovanou třemi politickými stranami: "Přijedou sem na dvacet minut, vystoupí na podiu a zase zmizí. Nestojíme o ně." Sami si vytvořili organizaci Společná správa – občanské hnutí, která teď vládne Majdanu pod heslem Do Evropy bez Janukovyče! A hned mi také předává na kvalitním papíru vyvedenou fotomontáž ukrajinského prezidenta, jak společně s předsedou vlády sedí za mřížemi. No, myslím si, takové plakáty je asi k dialogu nebo větší povolnosti moc nepřinutí.

"Já a my ostatní nemáme co ztratit," objasňuje mi. "Ze školy mě vyhodí a naši totožnost už dávno znají. Přepadnou mě někde v parku nebo i v podchodu do domu. Proto musíme zůstat a zůstaneme do konce." Konec si představují jako nové prezidentské volby, odchod vlády. "Teď nebo nikdy," stojí na jejich informačním letáku, "další takovou šanci už Ukrajina mít nebude." Tomu se dá rozumět, pouze mi stále není jasné, jak toho chtějí dosáhnout. Jedině snad generální stávkou, ale ta je při názorovém rozdělení Ukrajiny sotva reálná.

Jasné a nepřepavivé - protože tomu tak bylo fakticky od samého počátku – je, že nejde ani tak o proevropské směřování Ukrajiny a Asociační dohodu, o obavy a nechuť k velmocenskému chování Ruska a už vůbec ne o Julii Tymošenkovou a její propuštění. Ostatně ona sama jako předsedkyně vlády a bývalý prezident Juščenko z dob Oranžové revoluce nesou na současném stavu svůj díl odpovědnosti – a ten je charakterizován všude existující korupcí včetně soudů a soudců, policie a vládou oligarchů, tedy vládou některých, vládou hrstky. Koupit se dá všechno. Evropská unie je pro ty lidi na Majdanu až někde na třetím místě, protože ti chtějí především demokratický, slušný a fungující právní stát.

V chrámu končí bohoslužba a svjaščennik se vydává s kadidlem mezi věřící a mává s ním všemi směry ke křižujícím se a klanícím se. Jako nevěřící pes tedy mizím za sloupem, abych nějak neznesvětil podávání této svátosti, když v tom z druhé strany sloupu se zčistajna vynoří svjaščennik a už mě obkuřuje. Mírně se mu tedy ukláním, abych neprozradil své smýšlení, a pak si tedy přeju, aby se svátost mně omylem udělená mohla nějak přenést těm dole tam, tam na Majdanu.