ANO referendu, NE (poslednímu) návrhu věřitelů na řešení dluhové krize. Tak by se dalo v kostce charakterizovat noční jednání řeckého parlamentu, během něhož bylo schváleno uspořádání „plebiscitu o Grexitu“.

Když Tsipras (řecký premiér) přišel v sobotu (27/6) ráno s návrhem, že o nových návrzích „tří institucí“ (EU, Evropská centrální banka a MMF) uspořádá referendum, tak trochu naivně jsem si myslel, že si chce pro další jednání „krýt záda národem“. Ten překvapivý nápad mi přišel hodně alibistický – ale nejen to. Poněkud mi tam neseděl termín, protože referendum vyhlášené na 5/7 časově naplňuje obsah sloganu „s křížkem po funuse“: nynější dějství řecké dluhové tragikomedie totiž končí o půlnoci posledního června. (Ale třeba by věřitelé těch pár dní posečkali.) Nicméně stokrát nic umoří i osla, natož zahraniční věřitele. V tomto případě byla, zdá se, umořena jejich trpělivost a přišel čas říci Řekům Αρκετά! Tedy Dost!

Český ministr financí hovořil před pár dny v tom smyslu, ať Řecko konečně zkrachuje, alespoň se vyčistí prostor. Byl to typicky přímočarý Babišův postoj – Babiš snažící se stát řídit jako firmu se prostě přímočaře vyjadřuje. Ne že bych s ním v tomto nesouhlasil, ale měl jsem vnitřní pocit, že je to příliš radikální výkřik, že by se mělo ještě jednat, dokud je čas. Tedy dokud zbývá poslední minimum času.

Ovšem po tom, co se dělo v noci na pondělí v řeckém parlamentu při schvalování referenda (podle opozice údajně neústavního, neboť se týká rozhodování o fiskálních záležitostech, o nichž prý v plebiscitu rozhodovat nelze), musím konstatovat, že mi Tsipras podporu pro řecké setrvání v eurozóně (potažmo v Unii samotné) příliš neusnadnil.

Žvásty bývalého aktivisty komunistické mládeže o tom, že se „nebudeme ptát Schäubleho … na povolení bránit demokracii v zemi, kde se zrodila“, patří do kategorie iracionální propagandistické rétoriky, která svědčí pouze o jednom: o Tsiprasově nebetyčné zpupnosti a neuvěřitelné aroganci.

Ten člověk vede exekutivu v zemi, která stojí na okraji propasti, a to už jen jednou nohou a čím dál víc ztrácí balanc; stojí nad propastí, kam se Řecko dostalo v první řadě vlastní vinou – a za této situace urážet ty, kdo mu chtějí pomoci, ano, to může snad jen drzý komunista.

Včera ráno jsem byl ovšem vyveden ze své naivity, když jsem si přečetl další větu, klíčovou větu, z Tsiprasova projevu:

„Jsem si jist, že řecký lid obstojí v tomto historickém okamžiku a ultimátu řekne jasné NE.“

Tady dosahuje tragikomedie svého vrcholu. Je mi líto, ale Tsipras mi připadá jako zoufalý zbabělec. Když nabádá národ, aby řekl „ultimátu“ (tak dlužník nazývá snahu věřitelů mu pomoci) jasné NE, proč to neřekne sám? Má na to přece mandát, nic mu nebrání to udělat. Vyhrál volby s nějakým programem a zdá-li se mu, že návrh „tří institucí“ je s ním v rozporu, nechť podle toho koná – ovšem se vší zodpovědností za nastalé důsledky. Jeho politika týkající se aktuální fáze řešení řecké dluhové krize skončila ve slepé uličce. I za to musí nést svůj díl odpovědnosti. On se však snaží zaštítit národem. Hrdina. Vida, k čemu všemu se může referendum hodit.

Může se zdát, že mám na Řeky pifku. Ano, mám. Už od čtyřiasedmdesátého (to se Tsipras teprve narodil). Důvody jen telegraficky:

- V onom roce 1974 vyvolali Řekové krizi na Kypru: státním převratem sesadili prezidenta Makariose a vyhlásili Helenistickou kyperskou republiku s cílem připojit ji k Řecku. Akce vyvola zákonitou reakci Turecka. Jeho armáda obsadila sever ostrova ve snaze chránit tamní tureckou menšinu a dosavadní ústavní pořádek. Přesto, že primární vina je na straně Řeků, psí hlava se nasazuje výlučně Turkům.

- Do EU a poté do eurozóny se dostali na základě lží, podvodů a statistických machinací.

- Když byla v roce 1991 vyhlášena nezávislá Makedonie, Řekové začali hysterčit a jali se nový stát mezinárodně šikanovat. Republika Makedonie si musela změnit název na ono ohavné (v anglické verzi) FYROM, tedy Former Yugoslav Republic of Macedonia – Bývalá jugoslávská republika Makedonie. Je to stejné, jako kdyby někdo nutil (a prosadil!) ČR, aby se přejmenovala na Bývalá československá republika Česko.

- Nedosti na tom, Řekové donutili Makedonce změnit v roce 1995 svoji vlajku: místo šestnáctipaprskového verginského slunce museli přijmout jiný symbol (osmipaprskové slunce). Opět srovnání: je to podobné, jako kdyby Slováci po rozpadu federace mezinárodně blokovali ČR kvůli tomu, že používá československou vlajku. Na to by ovšem měli plné právo.

- A konečně: když už se v roce 2004 dospělo k řešení kyperské krize v podobě takzvaného Annanova plánu o sjednocení ostrova, referendum dopadlo následově: Turci byli většinově PRO (65 %), Řekové většinově PROTI (75 %). EU pak ke „sjednocení“ ostrova přispěla tím, že přijala do svého svazku pouze řeckou část Kypru. S ohledem na výsledek referenda zřejmě „za odměnu“. (To jsou paradoxy, co, pane Vaněk?)

Odlehčení na závěr: Nejsem apriori protiřecky nastrojen. V naší širší rodině je více než jinde oblíbená metaxa, já sám jako milovník vína nepohrdnu občas dobrou řeckou retsinou, ženská část si zase oblíbila tsatsiki. Jsou i tací, kteří rádi jezdí na dovolenou na tamní ostrovy (aktuálně je na programu Kos).

Ale ta řecká politika, ta mi pije krev.