Řečtí rejdaři se bouří proti tomu, že by měli platit do eráru. Daňová morálka je i tak mizerná

Antický Plútos, bůh bohatství, měl těžkou úlohu. Jako slepý a špinavý bezdomovec nebyl vítán. A když už přinesl do nějaké domácnosti bohatství, hostitel ho raději zapřel. Obával se totiž, že se o majetek bude muset dělit. Tak poměry alespoň líčí dramatik Aristofanés. Jeho mravoučná komedie je sice již bezmála 2500 let stará, v současném Řecku ale stále aktuální. Zatímco průměrná řecká domácnost musela za poslední rok překousnout třetinový nárůst daní a patnáctiprocentní pokles zaměstnaneckých platů, horních deseti tisíc se taková solidarita s řeckým dluhem netýká. Lukrativní rodinný byznys rejdařů, realitních makléřů a reklamních agentů, nedaní buď vůbec nic, nebo jen mizivé procento. Pokud si nevyjednali výjimky ze zákona, pak se zkrátka rozhodli, že státu nic odvádět nebudou.

Nejde přitom o okrajovou záležitost. Jestli někdy v Řecku existovalo výkonné odvětví hospodářství, pak to byla právě námořní přeprava. Helénská republika registruje 3325 lodí, což je 15 procent celosvětové flotily. Pravda, jen 762 z nich pod řeckou vlajkou. Zbytek kapacity ovládají řečtí rejdaři ze světových center námořní dopravy, především Dubaje a Singapuru. Podle údajů řecké národní banky za posledních deset let řečtí rejdaři utržili 140 miliard eur. Celý byznys přitom spravuje jen několik desítek rodin. Do athénského eráru ale rejdaři platí jen fixní poplatek za celkovou tonáž. Zbytek zůstává nezdaněn a Athény si kvůli tomu s Bruselem musely vyjednat celkem 57 výjimek z unijních pravidel.

Zdaň mě, když to dokážeš

Rejdaři dosud drží vládu pod krkem. Vyhrožují totiž, že pokud jim sáhne v rámci záchranných balíčků na výdělky, přestěhují své firmy jinam a najmou si cizí posádky. Zaměstnanost na palubách i v loděnicích je pádným nástrojem nátlaku. Rejdaři podle odhadů živí až 200 tisíc lidí. A rádi svoji sílu připomínají. "Nemůžete jen tak vyždímat někoho, kdo podniká v mezinárodní přepravě a finančnictví. Jestli ho budete chtít zdanit, pak vám jistě řekne, že klidně. Ale nejdřív si ho budete muset najít," poznamenal letos v létě uštěpačně Victor Restis, majitel páté největší řecké flotily.

Před měsícem vláda nicméně protlačila parlamentem návrh zákona, podle něhož by rejdaři platit museli. Z balíčku úsporných opatření na poslední chvíli vypadlo slovo "dobrovolně", které navrhovali právníci rejdařů, a majitelé lodí tak zřejmě spadnou do klasického daňového režimu. Erár by si tak mohl v průběhu příštích čtyř let přijít na 200 milionů eur navíc.

Výraz "dobrovolně" nebyl zvolen náhodně. Bohatí Řekové totiž s oblibou poukazují na to, že solidarita pro ně neznamená platit do eráru, ale přispívat ke spokojenému životu Řeků. Oprava kulturních památek nebo zřizování veřejných knihoven ale byly čistě dobrovolné iniciativy, které fungovaly v době před krizí. Navíc to ani s dobročinností není tak horké. Třeba Petros Kokkalis, který otevřel v Athénách velkou zelinářskou zahradu, kde se mají děti i rodiče učit šetrnému přístupu k přírodě, v ní vybírá komerční vstupné. "Chceme, aby si projekt na sebe vydělal," zdůraznil v německém týdeníku Der Spiegel. Argument je to stejně podivný, jako když George Xiradakis z agentury XRTC deníku The Economist vysvětlil, v čem je přínos bohatých Řeků celé společnosti. "Přispívají evropské ekonomice tím, že nakupují jachty a letadla a platí za služby britských nebo švýcarských bank," upřesnil.

Bezpečný přístav

Zatímco nad rejdaři se smráká, jiné bohaté rodinné firmy už se proti zvyšování daní a nejistotě v zákonodárství pojistily. Svůj byznys zakotvily v klidných vodách, které jsou přitom téměř za humny – na Kypru. Členský stát EU, kde se platí jen minimální daň z příjmu a většina korporátních odvodů vůbec neexistuje, má pro Řeky navíc výhodu společného jazyka. Zájem o Kypr je obrovský. Zatímco v roce 2009 tu bylo oficiálně registrováno 59 firem, které odsud ovládaly dceřiné společnosti v Řecku, dnes se jejich počet pohybuje nad tisícovkou. Ne každé "přeparkování" byznysu na Kypr je ale pro ostrov výhodné. Například řecká investiční skupina Marfin Investment Group získala před šesti lety majoritu v druhé největší kyperské bance. Draví finančníci, kteří před krizí skoupili například národní aerolinky Olympic Air nebo trajekty Blue Star Ferries, ale pohořeli a stáhli ke dnu i Cyprus Popular Bank. Ta musela být letos v létě zestátněna.

Ne všichni samozřejmě místo solidarity s vlastní zemí na pokraji krachu volí bezpečné investice v zahraničí. Reputaci bohatých Řeků se snaží zachránit například Peter Nomikos, který po otci zdědil rejdařské impérium. Založil iniciativu Greece Debt Free a snaží se přesvědčit zámožné Řeky, aby za své nakoupili státní dluhopisy. Podařilo se mu zlákat například Evangelose Marinakise, majitele fotbalového klubu Olympiakos Pireus. Jenže Nomikos, který vystudoval prestižní univerzitu v americkém Princetonu a žije v Londýně, doma slaví úspěchy více než skromné. Za čtyři měsíce posbíral něco málo přes tři miliony eur. Navíc většina dárců jeho iniciativy jsou američtí Řekové. Zmírnit dopady krize chce i Nadace Stavrose Niarcha, která počátkem roku uvolnila 100 milionů eur na sociální začleňování chudých Řeků. Většina rozpočtu nadace ale plyne z darů řeckých expatů.

Neochotu látat rozpadající se řecký erár nelze samozřejmě přesouvat jen na nejbohatší pětinu Řeků. Byť vydělávají šestkrát více než nejspodnější příjmová pětina, což je jedno z nejvyšších čísel v Evropě. Kličky, kterými lze dosáhnout co nejnižších odvodů do státní kasy, jdou napříč společenskými i příjmovými vrstvami. Dokazuje to i studie, kterou letos v létě vypracovali výzkumníci z univerzit v Chicagu a Virginii. Ta vycházela nejen z oficiálních dat, ale i z údajů o hypotékách z let 2003 až 2010, které poskytla jistá řecká banka. Hned na první pohled je přitom zřejmé, že něco nehraje. Zatímco běžné evropské banky po klientech chtějí, aby jim po zaplacení měsíční splátky zbyla zhruba polovina příjmů, v Řecku bylo všechno jinak. Například průměrná splátka živnostníka v oboru finanční služby a účetnictví činila 115 procent jeho oficiálních příjmů. Více, než si vydělají, spláceli bance také restauratéři, právníci nebo obchodníci.

Nepřiznané miliardy

Že by po nich banka chtěla, aby si na splátky půjčovali jinde, je samozřejmě těžko představitelné. Ve skutečnosti bankovní úředníci podle vlastních tabulek odhadují reálné příjmy, které jsou vyšší než ty deklarované. O kolik? Americká studie došla k tomu, že nejnižší udávané příjmy před zdaněním kolem 14 tisíc eur ročně ve skutečnosti činí 20 tisíc, v nejvyšší kategorii je z 28 tisíc eur v reálu téměř 55 tisíc. I když nejbohatší podnikatelé lžou nejvíce, nakonec mezi koeficienty odhadů skutečného příjmu takové rozdíly nejsou. Což ovšem neplatí při rozdělení příjmů podle povolání. Studie dvou amerických univerzit došla k tomu, že například pedagogové vydělají až dvaapůlkrát tolik, než přiznají finančnímu úřadu. Mezi největší odpírače placení daní patří dále lékaři a vědci, nejlépe jsou na tom s platební morálkou naopak zemědělci a prodavači. Jen v případě živnostníků a podnikajících fyzických osob tak státu uniká 28 miliard eur nezdaněného příjmu. Jinak vyjádřeno, téměř třetina letošního schodku řeckých veřejných rozpočtů.

Mimo jiné to znamená, že propočet Mezinárodního měnového fondu, který celkovou výši nezdaněných příjmů v Řecku odhaduje na 30 miliard eur, tedy 15 procent ročního domácího produktu, se ještě drží při zemi. "Kdybychom polovinu z toho dokázali podchytit, náš problém by byl vyřešen," postěžoval si Nikos Lekkas, šéf daňového útvaru na řeckém ministerstvu financí.

Řecká morálka

Vyvozovat z toho, že Řekové raději nadávají na stát při skleničce ouza a přitom ho obírají o daně, by bylo zkratkovité. Nicméně například rakouský ekonom Martin Halla z univerzity v Linci zkoumal, nakolik existuje vztah mezi platební morálkou určitých národů a jejich amerikanizovaných exulantů. Z dotazníků vyčetl, že třeba u Řeků narozených v USA je to s ochotou přiznávat všechny příjmy stejně chabé jako v helénské republice. Stejně jsou na tom třeba Rumuni nebo Belgičané. Mimochodem Češi dopadli v Hallově studii vzorně – společně s Japonci a Číňany platíme za vzorné plátce daní i za oceánem.

Jestli lze občanskou uvědomělost v Řecích vypěstovat, rakouská studie už neříká.

Ani pohled do antických dob nemusí být optimistický. Výzkumy k daňové morálce nejsou, a tak nezbývá než sáhnout po klasicích.

Zmiňovaného Aristofana by ale řečtí úředníci raději brát do ruky neměli. Plútos je vyléčen ze slepoty, bohatství přerozděleno, ale bohové se hněvají. Někteří se mají dobře, ale stát jako celek živoří. Ostatně jako v dnešním Řecku.

Týdeník EURO 50/2012, 10.12.2012