Po masakru, který se odehrál 7. října 2023, při němž rukama palestinských teroristů z Hamásu přišlo o život 1 200 Izraelců a 129 dalších Izraelců a cizinců je stále držených jako rukojmí, se znovu objevily pokusy přepsat historii a tvrdit, že Židé jsou „cizí okupanti“, kteří nemají žádné vazby na Zemi Izrael.

Mezi rozšířené lži patří snaha podkopat legitimitu Izraele obviněním, že je „osadnicko-koloniálním státem“. Ti, kdo tuto nepravdu šíří, tvrdí, že Židé nemají k Zemi Izrael žádnou historickou vazbu a že sionisté - zastánci práva Židů na sebeurčení v národní domovině v Zemi Izrael - přišli tuto zemi kolonizovat a od konce 19. století ji postupně odňali tzv. Palestincům. Toto tvrzení však ignoruje tisícileté hluboké spojení mezi židovským národem a Zemí Izrael.

O dlouhé historii vazeb židovského národa k Zemi Izrael svědčí pět základních faktů

1) Židé jsou v Zemi Izrael trvale přítomni.
Přestože Římané v roce 70 n. l. většinu Židů vyhnali, židovský národ byl v Zemi Izrael vždy přítomen. Část židovského obyvatelstva zůstala v Izraeli po celá léta židovského exilu, zatímco zbytek se usadil po celém světě a stal se židovskou diasporou. Po většinu tohoto období existovaly židovské komunity zejména v takzvaných čtyřech svatých městech: Jeruzalém, Hebron, Safed (Tzfat) a Tiberias. Jeruzalém je nejposvátnějším městem, známým díky Západní zdi. Hebron je spojen s Jeskyní patriarchů, tradičním pohřebištěm několika významných biblických postav Abrahama, Izáka, Jákoba, Sáry, Rebeky a Leji. Safed se v 16. století stal centrem židovské mystiky. Tiberias je pozoruhodný díky Jeruzalémskému talmudu v byzantském období.

2) Izrael byl ve starověku stovky let pod židovským vedením.
Starověké dějiny Země Izrael zahrnují mnoho staletí, během nichž zemi spravoval židovský národ. Přibližně od roku 1000 př. n. l., což byl počátek doby železné, za vlády krále Saula, Davida a Šalomouna, byla celá Země Izrael pod jednotným židovským královstvím. Toto sjednocené království, jak je známo, se přibližně v roce 931 př. n. l. rozdělilo na Izraelské království (Severní království) s hlavním městem v Samaří a Judské království (Jižní království) s hlavním městem v Jeruzalémě. Obě království zůstala pod židovskou vládou. Severní království bylo roku 722 př. n. l. dobyto Asyrskou říší a většina jeho obyvatel byla vyhnána, ale Jižní království zůstalo pod židovskou vládou až do roku 586 př. n. l., kdy jej dobyla Babylonská říše a mnoho Židů vyhnala.

Židé se vrátili z vyhnanství pod Perskou říší a ve 2. století př. n. l. získali s dynastií Hasmonejců nad zemí opět kontrolu. V roce 63 př. n. l. se Judea, jak se tehdy nazývala, stala klientským státem Říma a vlády se ujala Herodovská dynastie, židovská dynastie pod kontrolou Říma. V roce 70 n. l. Římané zničili Jeruzalém a vyhnali mnoho židovských obyvatel Judeje.

Tato království hrála zásadní roli při utváření židovských dějin, náboženských tradic a kulturní identity, přičemž město Jeruzalém a dva velké chrámy, které zde kdysi stály, mají v biblických vyprávěních a židovských dějinách zvláštní význam.

3) Jeruzalém je nejposvátnějším místem židovské víry.
Jeruzalém byl po tisíce let duchovním, náboženským a národním centrem židovského národa. Přibližně před 3 000 lety, za vlády krále Davida, se Jeruzalém stal hlavním městem Izraele. V Jeruzalémě se nacházely dva velké chrámy, které byly po stovky let centry židovského náboženství. První Chrám byl postaven králem Šalomounem v průběhu 10. století př. n. l. a zničen Babylonskou říší v roce 586 př. n. l., která město Jeruzalém oblehla, srovnala svaté město se zemí a také násilně vyhnala Židy z Judského království.

Druhý Chrám byl postaven o necelé století později a zničen v roce 70 n. l. Římany, kteří rovněž zničili židovské hlavní město a většinu židovských obyvatel násilně vyhnali. Ztráta Chrámu měla na židovskou víru hluboký dopad.

I po zničení druhého Chrámu a vyhnání Židů ze země zůstal Jeruzalém ústředním bodem židovského života - a je jím dodnes. Ať se Židé modlí kdekoli, vždy jsou obráceni směrem k Jeruzalému. Západní zeď, poslední zbývající zeď ze stavby Druhého chrámu, je pro Židy nejposvátnějším místem na světě. Při židovských svatbách ženich tradičně rozbíjí skleničku na památku zničení Chrámu. Na konci pesachového sederu Židé recitují „Příští rok v Jeruzalémě!“.

4) V exilu Židé nikdy nepřestali toužit po návratu do Izraele.
Přestože byl židovský lid v různých historických obdobích rozptýlen po celém světě, udržoval si silné spojení se Zemí Izrael prostřednictvím náboženských praktik, modliteb a trvalé naděje na případný návrat.

Židé v diaspoře toužili po návratu do židovské vlasti a svatého židovského města Jeruzaléma, které jsou mnohokrát zmiňovány v každodenních židovských modlitbách.

V 19. století, kdy evropští Židé trpěli rostoucím antisemitismem a násilím, se zrodil nový ideový směr - sionismus, národně osvobozenecké hnutí židovského národa. Sionisté viděli v návratu do židovské vlasti cestu k vykoupení Židů z tisíciletého útlaku. Malé skupiny sionistických průkopníků se koncem devatenáctého století začaly vracet do své staré vlasti a připojovaly se ke komunitě Židů, kteří ji nikdy neopustili.

Založením Státu Izrael v roce 1948 se splnil dlouholetý sen o židovské vlasti a od té doby se stal centrem židovské identity a kultury pro miliony Židů po celém světě. Izrael je vnímán jako místo útočiště, kulturní renesance a symbol židovského sebeurčení.

5) Izrael hraje v Bibli ústřední roli.
Země Izrael je ústředním bodem židovské víry a je zmiňována v celé Bibli. V knize Genesis, první knize Bible, Bůh slibuje zemi Izrael Abrahamovi, prvnímu Židovi, a poté tento slib potvrzuje Abrahamovu synovi Izákovi a vnukovi Jákobovi. Jméno Izrael je vlastně jiným jménem pro Jákoba.
V knize Exodus Mojžíš vyvádí Izraelity z otroctví a útlaku v Egyptě s příslibem, že je vezme zpět do Země Izraele, země jejich praotců. Knihy Soudců a Králů vyprávějí příběhy židovských vládců nad izraelskou zemí a mnohá vyprávění v těchto knihách byla prokázána jako historicky přesná na základě archeologických nálezů a asyrských, babylonských a perských pramenů.