V prvním díle portrétu Vladimíra Putina jsme se seznámili s jeho drsným dětstvím, pečovatelskou rodinou, i prvním kontaktováním KGB, kde chtěl mladý Vladimír pracovat. Ve druhém díle jsme měli možnost sledovat mladého Vladimíra Putina během práce v Drážďanech a poznat i jeho slabé stránky – například touhu po hromadění majetku. Ve třetím pokračování Putinova životopisu jsme sledovali, jak těžce nesl Vladimir Vladimirovič klíčové období rozpadu východního bloku. V minulém díle jsme sledovali, jak se Vladimir Putin vyrovnal s návratem do Leningradu. Nyní se dostaneme až ke konci Putinova petrohradského období, spojeného s jménem starosty Anatolije Sobčaka. V posledním pokračování jsme se dostali až je konci Putinova petrohradského období, spojeného s jménem starosty Anatolije Sobčaka. Nyní se podíváme, nyní se podíváme, jak se začala jeho cesta do premiérské kanceláře.

Představte si, že máte zemi a nikoho, kdo by ji řídil. V takové situaci se ocitl Boris Jelcin a jeho nejbližší okolí v roce 1999. Jelcin byl již delší dobu velmi nemocný. Prodělal několik infarktů a krátce po začátku svého druhého funkčního období v roce 1996 podstoupil operaci srdce. Většina lidí se domnívala, že hodně pije – běžný a snadno rozpoznatelný ruský neduh, ačkoli někteří z jeho blízkých trvali na tom, že Jelcinovy občasné záchvaty dezorientace pramenily z nemoci, a nikoli z pití.

Nevyzpytatelný Jelcin

V roce 1999 už Jelcin, jehož popularita klesala k jednociferným číslům, nebyl ani zdaleka takovým politikem, jakým býval. Nejvíce se podobal oslepenému boxerovi, který se v ringu ohání, zasahuje imaginární cíle a míjí ty skutečné. Ve druhé polovině svého druhého funkčního období Jelcin opakovaně a horečně měnil složení své administrativy. Jednou odvolal premiéra, který byl ve funkci šest let, a nahradil ho šestatřicetiletým neznámým člověkem, aby po půl roce přivedl starého premiéra zpět a za tři týdny ho znovu vyměnil. Jelcin pomazával jednoho nástupce za druhým, aby se pak s každým z nich rozkmotřil, a to velmi veřejným způsobem, který přiváděl do rozpaků jak objekty Jelcinovy nelibosti, tak každého, kdo byl svědkem těchto projevů nevole. Čím byl prezident nevyzpytatelnější, tím více měl nepřátel. A ti měli stále větší motivaci se sdružovat. Rok před vypršením svého druhého a posledního funkčního období se Jelcin ocitl na vrcholu velmi nestabilní pyramidy.

Jeho četné změny v personálním obsazení vytlačily z Kremlu několik generací politických profesionálů a způsobily, že v čele mnoha ministerstev a federálních úřadů nyní stáli mladí průměrní lidé, z klobouku vytažení na vrchol. Okruh Jelcinových věrných byl nyní tak malý a uzavřený, že měl sektářskou přezdívku „Rodina“; patřila tam Jelcinova dcera Taťána, šéf jeho štábu Alexandr Vološin, bývalý šéf jeho štábu Valentin Jumašev, za kterého se Taťána provdala, další bývalý šéf štábu, ekonom a architekt ruské privatizace Anatolij Čubajs, a podnikatel Boris Berezovskij.

Z půltuctu takzvaných oligarchů-podnikatelů, kteří za Jelcina superbohatli a odvděčili se mu tím, že organizovali jeho kampaň za znovuzvolení v roce 1996 – zůstal pevně stát po prezidentově boku jen Boris Berezovskij. Jelcin neměl ze zákona právo usilovat o třetí funkční období, ani nebyl dost zdravý, aby se o to mohl pokusit, a měl všechny důvody obávat se zvolení nepřátelského nástupce.

Naděje a zklamání

Jelcin nebyl jen nepopulárním prezidentem: byl prvním politikem, kterému kdy Rusové uvěřili – a zklamání, které nyní pociťovali, bylo stejně upřímné jako podpora, jíž se kdysi těšil. Země byla zničená, traumatizovaná a zklamaná.

Koncem 80. let zažila naději a jednotu, která vyvrcholila v srpnu 1991, kdy lid porazil juntu, která zaútočila na Gorbačovovu vládu. Věřil Borisi Jelcinovi, jedinému ruskému vůdci v historii, který byl svobodně zvolen. Výměnou za tuto důvěru dostali Rusové hyperinflaci, která během několika měsíců pohltila jejich celoživotní úspory, úředníky a podnikatele, kteří s nevídanou drzostí okrádali stát i sebe navzájem, a takovou míru hospodářské a sociální nerovnosti, jakou nikdy za svých životů nepoznali.

Nejhorší ze všeho ale bylo, že většina Rusů ztratila pocit bazální jistoty a s ním i pocit jednoty, který je provázel koncem 80. a počátkem 90. let. Jelcinova vláda udělala velkou chybu, že se vůbec nezabývala bolestmi a strachy obyčejných lidí.

V průběhu dekády se Jelcin, který býval populistou a brázdil Rusko autobusy i tanky – podle toho, co situace vyžadovala –, stále více uzavíral do neproniknutelného a přísně střeženého světa černých limuzín a neprůhledných zákulisních schůzek.

Jeho první premiér, vynikající mladý ekonom Jegor Gajdar, který se stal ztělesněním postsovětských ekonomických reforem, dával jasně a veřejně najevo, že lid považuje za příliš hloupý na to, aby se zapojil do jakékoli diskuse o reformách.

Rozbolavělí Rusové, v podstatě opuštění svými vůdci, hledali útěchu v nostalgii – ani ne tak po komunistické ideologii, která svůj inspirativní potenciál vyčerpala již před desítkami let, ale v touze získat zpět status velmoci. V roce 1999 byla už ve vzduchu cítit skutečná agrese, což byl z velké části důvod, proč byli Jelcin a jeho Rodina oprávněně vyděšeni. Zranění a agresivní lidé mívají sklon k zaslepenosti. A tak Rusové ve svých myslích do značné míry potlačili úspěchy Jelcinova desetiletí.

Bez ohledu na mnoho, mnoho chybných kroků, které se na této cestě staly, se Rusku podařilo zprivatizovat mnoho podniků – a největší privatizované společnosti se staly globálně konkurenceschopnými. Navzdory nárůstu nerovnosti došlo u velké většiny Rusů k celkovému zlepšení jejich životní úrovně: výrazně vzrostl počet domácností s trojlístkem televizor – pračka – lednička, za krátký čas se zdvojnásobil počet rodin s osobními automobily, počet lidí cestujících do zahraničí jako turisté se mezi lety 1993 až 2000 prakticky ztrojnásobil. V srpnu 1998 Rusko chvíli nesplácelo své dluhy, což způsobilo krátký, ale výrazný nárůst inflace, ale od té doby ekonomika rostla.

Média vzkvétala: Rusové se za neuvěřitelně krátkou dobu naučili dělat sofistikovanou, krásnou televizní produkci, vznikla dlouhá řada tiskovin všeho druhu a několik začínajících elektronických publikací. Mnohé, i když rozhodně ne všechny infrastrukturní problémy země byly vyřešeny: meziměstské vlaky opět jezdily na čas, pošta fungovala, počet domácností s pevnou telefonní linkou rostl.

Jedna ruská společnost (poskytovatel mobilních služeb založený v roce 1992) uvedla své akcie na newyorskou burzu a vedla si zde velmi dobře.

Přesto vláda vůbec nebyla schopná přesvědčit lidi o tom, že situace je skutečně lepší než před několika lety a rozhodně lepší než před deseti lety.

Kde najít nástupce?

Trauma, které Rusové pociťovali od chvíle, kdy se jim pod nohama rozpadl Sovětský svaz, bylo tak velké, že jakákoli ztráta jako by potvrzovala jejich očekávání zkázy, zatímco jakýkoli úspěch plynule přecházel v obavu z další ztráty. Jelcin se mohl opřít pouze o svůj populistický styl vystupování: nedokázal zpochybnit nebo přetvořit očekávání; nedokázal své zemi pomoci s hledáním nových ideálů a sebevyjádření.

Mohl se pouze pokusit dát lidem to, co chtěli. A to, co chtěli, rozhodně nebyl Jelcin. Desítky milionů Rusů ho považovaly za osobně zodpovědného za všechna neštěstí, která je v předchozích deseti letech potkala, za své ztracené naděje a zničené sny – dokonce se zdálo, že i za své zmizelé mládí – a vášnivě ho nenáviděly.

Kdokoli by se po Jelcinovi postavil do čela země, mohl by si pouhým jeho trestním stíháním snadno získat popularitu. Nemocný prezident se nejvíce obával toho, že se k moci dostane politická strana s názvem Otěčestvo-Vsja Rossja (Otčina-Celé Rusko; název, který je hybridem dvou politických názvů, zní v ruštině stejně neelegantně jako v češtině), v jejímž čele stál bývalý premiér a několik starostů a gubernátorů, a že se Jelcinovi a Rodině pomstí – a oni stráví své poslední dny ve vězení.

Jak vypráví Berezovskij, Rodina se rozhlížela po nástupci. Je to docela děsivý příběh. Malá skupina lidí, obklíčená a izolovaná, hledala někoho, kdo by převzal největší zemi světa se všemi jejími jadernými hlavicemi a celou její tragickou historií – a jediná věc ještě menší než počet uchazečů byl seznam požadavků na ně.

Každý, kdo měl skutečný politický kapitál a ambice – každý, kdo měl osobnost odpovídající funkci – už Jelcina opustil. Všichni kandidáti byli obyčejní muži v šedých oblecích. Berezovskij tvrdí, že Putin byl jeho chráněncem. Jak mi vyprávěl ve své vile u Londýna – dodržela jsem slib, že zapomenu její konkrétní polohu –, s Putinem se seznámil v roce 1990, když chtěl rozšířit své podnikání do Leningradu.

Berezovskij: od Lady k miliardám

Berezovskij byl akademik, který se stal obchodníkem s auty. Jeho byznys spočíval v prodeji Lady – jak se nazývala auta ruské provenience vyráběná podle mustru dávno zastaralého Fiatu. Dovážel také ojetá evropská auta a stavěl servisy, kde opravoval to, co neprodal rovnou. Putin, tehdy zástupce předsedy městské rady a pozdějšího starosty Anatolije Sobčaka, pomohl Berezovskému zařídit otevření servisu v Leningradě a odmítl úplatek – to stačilo, aby si ho Berezovskij zapamatoval.

„Byl to první úředník, který nebral úplatky,“ ujistil mě Berezovskij. „Vážně. Udělalo to na mě obrovský dojem.“ Berezovskij měl ve zvyku „proběhnout“ Putinovou kanceláří, kdykoli byl v Petrohradě – vzhledem k Berezovského frenetické povaze šlo nejspíš o skutečné proběhnutí, během něhož oligarcha vpadl dovnitř, vzrušeně něco žvanil a pak vyrazil ven, aniž by vůbec zaregistroval reakci svého hostitele. Když jsem o tom s Berezovským mluvila, jen málo si vybavoval, co mu Putin říkal. „Ale vnímal jsem ho jako svého druhu spojence,“ řekl. Zapůsobilo na něj i to, že Putin, který byl povýšen na náměstka petrohradského starosty, když se Sobčakem zrušili městskou radu, později odmítl pracovat v nové administrativě, když Sobčak volby prohrál.

Když se Putin v roce 1996 přestěhoval do Moskvy, aby přijal administrativní práci v Kremlu, začali se oba častěji vídat v jednom exkluzivním klubu, který si Berezovskij udržoval v centru města. Berezovskij využil svých konexí a zařídil, aby na obou koncích městského bloku byly umístěny dopravní značky „Zákaz vjezdu“, které v podstatě označovaly úsek obytné ulice jako jeho vlastní. (Obyvatelé několika bytových domů na druhé straně ulice již nemohli legálně vjíždět ke svým domům.)

Počátkem roku 1999 byl však Berezovskij mužem v obležení – podobně se cítil celý zbytek Rodiny, ale na Berezovského to dopadalo ještě o něco více: jako jediný z nich si totiž považoval svého místa v moskevské vysoké společnosti. V zoufalém a zjevně prohraném boji o moc s bývalým premiérem Jevgenijem Primakovem, který vedl protijelcinovskou politickou alianci, se Berezovskij stal jakýmsi vyvrhelem.

„Moje žena Lena měla narozeniny,“ řekl mi. „A rozhodli jsme se nepozvat spoustu lidí, protože jsme nechtěli, aby si to rozházeli s Primakovem. Takže přišli opravdu jen naši přátelé. A pak mi kluci z mé ochranky řekli: ‚Borisi Abramoviči, za deset minut přijede Vladimir Vladimirovič Putin‘. A já se ptám: ‚Co se stalo? A on na to: ‚Chce popřát Leně k narozeninám‘. A za deset minut se objevil s kyticí. A já říkám: ‚Voloďo, proč tohle děláš? Už tak máš dost problémů. To je nějaký divadlo?“ A on říká: ‚Jo, přesně tak.‘ A takhle upevnil náš vztah. Počínaje tím, že nepřijal úplatek. Pak tím, že neopustil Sobčaka. A pak tenhle incident, který mě utvrdil, že je to dobrý, přímý člověk – člověk z KGB, to ano, ale pořád člověk.“ A tehdy to Berezovského napadlo.

Berezovskij měl podobný životní příběh jako ostatní první velcí ruští podnikatelé. Stejně jako oni byl velmi inteligentní, vzdělaný a miloval riziko. Stejně jako většina z nich byl Žid, což ho od dětství pasovalo do role outsidera. Stejně jako oni měl obrovské ambice a bezmeznou energii. Vystudoval matematiku, pak začal podnikat ve firmě zabývající se dovozem a vývozem automobilů a jejich servisem.

Obratnými finančními machinacemi v době hyperinflace v podstatě připravil největší ruskou automobilku o miliony dolarů. Na začátku a v polovině 90. let pronikl do světa bankovnictví, pokračoval v úspěšném podnikání s automobily, odkoupil část velké ropné společnosti a především se postavil do čela ruské veřejnoprávní televize neboli Prvního kanálu, nejsledovanějšího televizního kanálu v zemi – což mu zajišťovalo neomezený přístup do 98 procent ruských domácností.

Stejně jako ostatní oligarchové investoval Berezovskij peníze do Jelcinovy volební kampaně v roce 1996. Na rozdíl od ostatních však svůj přístup proměnil v řadu politických jmenování. Pohyboval se po celé zemi, zprostředkovával politické dohody, vyjednával o míru v Čečensku a užíval si v záři reflektorů.

Pěstoval si obraz šedé eminence, přičemž svůj vliv jistě přeháněl a stejně tak jistě věřil možná polovině toho, co říkal nebo naznačoval. Několik generací zahraničních zpravodajů v Rusku věřilo, že Berezovskij je stínovým vládcem země.

Nikdo není snadněji manipulovatelný než člověk, který přeceňuje svůj vliv. Když Rodina hledala budoucího vůdce Ruska, začala série schůzek mezi Berezovským a Putinem. V té době už byl Putin šéfem ruské tajné policie. Jelcin zlikvidoval nejvyšší vedení všude, a to opakovaně, a ani FSB – Federální bezpečnostní služba, jak se nyní tato agentura, přímá nástupkyně KGB, nazývala – nebyla výjimkou.

Rozvory ve výtahu

Pokud se dá věřit Berezovskému, byl to on, kdo se před Valentinem Jumaševem zmínil o Putinovi jako o možném kandidátovi na šéfa FSB. „Řekl jsem: ‚Máme Putina, ten byl dříve v tajných službách, ne?‘ A Valja řekl: ‚Jo, byl,‘ a já jsem řekl: ‚Poslyš, myslím, že je to jedna z možností. Přemýšlej o tom: je to přece přítel.‘ A Valja řekl: ‚Ale on má dost nízkou hodnost.‘ A já na to: ‚Podívej, tady probíhá personální revoluce, všude je chaos a všechno vzhůru nohama, takže se svět nezblázní.’“.

Jako popis rozhodovacího procesu při jmenování šéfa hlavní bezpečnostní služby jaderné mocnosti zní tento rozhovor tak absurdně, že jsem ochotna mu uvěřit. Putinova hodnost byla skutečně nízká: z aktivní služby odešel jako podplukovník a v záloze byl povýšen na plukovníka. On sám říká, že když převzal FSB, dostal nabídku generálské hvězdy a tuto poctu odmítl. „Na rozkazování plukovníkům není třeba generála,“ vysvětlovala jeho rozhodnutí manželka. „Chce to někoho schopného.“

Ať už byl schopný, nebo ne, Putin se zjevně cítil ve své funkci v čele FSB nejistý. Rychle začal do nejvyšších funkcí ve federální struktuře jmenovat lidi, které znal z leningradské KGB. Sám se přitom necítil bezpečně ani ve své vlastní kanceláři: kdykoli se sešel s Berezovským, oba se při svých důvěrných rozhovorech odebírali do nepoužívané výtahové šachty za Putinovou kanceláří; to bylo jediné místo v budově, o kterém se Putin domníval, že jejich rozhovory nebudou nahrávány.

V tomto opuštěném a nefunkčním kabinetu se Berezovskij s Putinem scházel prakticky každý den, aby si promluvili nejdřív o jeho boji s bývalým premiérem Primakovem – a nakonec o tom, že se stane ruským prezidentem. Potenciální kandidát byl k nápadu skeptický, vzpomínal Berezovskij, ale byl ochoten naslouchat.

Jednou Putin neopatrně zavřel dveře, které oddělovaly šachtu od chodby, a dvojice se ve výtahu zamkla. Putin pak dlouho bušil do zdi a čekal, až je někdo pustí ven.

Foto: Putin s Borisem Jelcinem

Masha Gessen: The Man Without Face (kráceno)

Přeložila Lucie Sulovská