V prvním díle portrétu Vladimíra Putina jsme se seznámili s jeho drsným dětstvím, pečovatelskou rodinou, i prvním kontaktováním KGB, kde chtěl mladý Vladimír pracovat. Ve druhém díle jsme měli možnost sledovat mladého Vladimíra Putina během práce v Drážďanech a poznat i jeho slabé stránky – například touhu po hromadění majetku. Ve třetím pokračování Putinova životopisu jsme sledovali, jak těžce nesl Vladimir Vladimirovič klíčové období rozpadu východního bloku. V minulém díle jsme sledovali, jak se Vladimir Putin vyrovnal s návratem do Leningradu. Nyní se dostaneme až ke konci Putinova petrohradského období, spojeného s jménem starosty Anatolije Sobčaka.

Ke knihám, které se v dnešním Rusku dají sehnat jen s velkými obtížemi, patří životopisná trilogie Putina od Olega Blotského. Na jejím vzniku se přitom Putin kdysi sám podílel. Zatímco první kniha, tvořená vyprávěním Putina a jeho přátel z mládí, zhruba replikuje, co o sobě Putin napovídal Gevorkijanové a spol., druhá kniha je z velké části tvořena upřímným rozhovorem Blotského s Putinovou manželkou.

Rafinovaný a zákeřný

Z této knihy poměrně plasticky vystupuje portrét Putina jako rafinovaného a zákeřného člověka. Ludmilu na sebe nechával běžně čekat i hodinu a půl v odporných stanicích metra, až plakala ponížením. Jeho žádost o ruku byla tak neomalená a plná varování před jeho komplikovanou povahou, že si nejprve myslela, že se s ní chce rozejít. Jak Putin zupácky připustil, vyspali se spolu záhy po seznámení, ona se do něj však zamilovávala postupně a stejně postupně si na něj zvykala. Nikdy nezískala pocit, že ho zná úplně. Sám Putin zmínil, že k žádosti o ruku ho nakonec, po třech a půl letech chození, přiměla úvaha, že pokud se neožení teď, neožení se nejspíš už nikdy, protože pohodlný staromládenecký život u rodičů s občasnými schůzkami se ženami mu vyhovoval. Z jediného dlouholetého vztahu, který měl před Ludmilou, se vyvlékl na poslední chvíli, když nevěstě utekl od oltáře.

Putinova maminka přivítala Ludmilu slovy, že Voloďa už s jednou Ludmilou chodil, a to bylo moc hodné děvče. Vztahy syna zbožňující matky s jeho budoucí ženou nikdy nebyly bez mráčku. Rok a půl jí lhal o svém zaměstnání a nakonec ji o své práci pro KGB informoval přes společnou kamarádku. Měla pocit, že ji potají neustále testuje, a i po dvou dekádách věřila, že ji před svatbou podrobil zkoušce věrnosti, když se s ní pokusil seznámit a pozvat ji na rande podivný mladík. Ludmila se ho polekala.

O práci se s ní zásadně nebavil, prakticky nikdy ji za nic nepochválil. Byl sobecký, tajnůstkářský a nezúčastněný. Do porodnice jela taxíkem, protože měl zrovna moc práce, pak se jen dozvěděla, že dcera se bude jmenovat Máša, protože to už tak oznámil svým rodičům. Plakala, protože odjakživa chtěla mít Natašu.

Zároveň však nebyl otevřeně agresivní, nikdy ji neuhodil a víceméně nepil alkohol, což Ludmila po svých zkušenostech z dětství oceňovala; s dcerami měl dobrý vztah, byť i zde si postěžovala, že dcery rozmazloval a její výchovu bojkotoval.

Luxusní život paní Ludmily

V 90. letech se Putin ponořil do politiky a ona do luxusního života. Partnerským městem Petrohradu se stal Hamburk, kde Ludmila s dcerami strávila mnoho času. Našla si tu kamarádku, manželku bankéře Irene Pietschovou, s níž byla v kontaktu po většinu 90. let. Když jejich kontakty ustaly, Pietschová o jejich přátelství v roce 2001 vydala knihu, která nikdy nevyšla v ruštině. Na obálce sedí v moskevské restauraci Pietschová, rozesmátý Putin objímající Ludmilu a jejich dvě holčičky.

Pietschová píše o hlubokých kulturních rozdílech, které ji fascinovaly. Také Ludmilu zajímal životní styl západoněmecké buržoazie. Pietschová chvílemi popisuje fyzickou stránku a skrytý půvab Ludmily, jako kdyby se do ní ve skutečnosti zamilovala. Když byla Ludmila zpátky v Rusku, tak si telefonovaly a faxovaly, ale „čas bez fyzických doteků mě začal trápit, byl to čas opuštěnosti”, psala Hamburčanka, „plná touhy po znovusetkání, po oněch okamžicích, ve kterých se jí Ludmilino tělo nabízelo, lehce intimně naladěné, intenzivně pozorné, jako by ji zdrženlivě zvalo k sobě“.

Nedochvilná, náladová a povrchní Ludmila ji zajímala mnohem více než Putin, který byl shodou okolností jejím manželem. Kromě kulturních rozdílů rozebíraly nejčastěji sex a náboženství. Ludmila byla posedlá horoskopy, což Putin nesnášel. Duchovní záležitosti ho obecně iritovaly. Pietschová si vzpomíná, jak se posmíval jednomu známému, který dodržoval pravoslavný půst. Pietschová popisuje, jak se Ludmila stále více utápěla v bezbřehém konzumu, jak rozhazovala plnými hrstmi peníze, na jejichž původ se jí raději neptala, protože to by byl konec jejich přátelství. Ludmila utrácela za oblečení pro sebe i pro holčičky, za šperky, parfémy a kosmetiku, za hotely a cestování – lyžování ve Švýcarsku, léta na Riviéře nebo Mauriciu.

Na Mozartovu Kouzelnou flétnu se jí v Hamburku nechtělo jít, protože v tamní opeře není královská lóže. Přitom byla stále jen manželkou petrohradského úředníka.

V té době, svěřila se Pietschové, když chtěl Putin někomu něco důvěrného říct, cestoval s ním do Finska, protože „v Rusku je všechno profízlované“.

Když byl Putin v roce 1998 jmenován šéfem FSB, měla Pietschová od Ludmily poslední telefonát. Ludmila plakala a zalykala se. „Slíbil mi, že už si dá s tajnými službami pokoj. Porušil svůj slib! Je to tak hrozné. Nebudeme se už moci stýkat. Ta strašná izolace! Už nemůžu cestovat, kam chci, stýkat se, s kým chci, říkat, co chci… Teprve nedávno jsem začala žít!“ A od té doby se s ní Pietschová nesetkala.

Putinův uzavřený systém

Zatímco Ludmila utrácela v Hamburku, Putin se etabloval na petrohradské radnici. Jako pravá ruka starosty Sobčaka prováděl řadu neprůhledných transakcí. Sobčak ale dělal něco podobného, a tak za svým náměstkem stál. Putin mu byl věrný a chápal ho, což se nedalo říct o aktivistických demokratech z městské rady. Putin Sobčaka přiměl, aby městskou radu rozpustil a ve městě zavedl volenou funkci starosty.

Demokracií pohrdal a stále v něm přežívala sovětská nostalgie, která neměla nic společného s komunismem jako ideologií. Byla to věrnost říši a instituci. Když se v roce 1994 účastnil setkání Evropské unie v Hamburku, v reakci na slova estonského prezidenta o okupaci Estonska Sovětským svazem demonstrativně odešel.

To, že Putin cítil potřebu porušit diplomatický protokol a doslova se otočit zády k prezidentovi sousední země a velmi důležitého obchodního partnera Petrohradu, odhaluje, jak osobně si celou věc bral: to, co vnímal jako útok na Sovětský svaz, ho ranilo stejně hluboce jako osobní urážky, které ho v mládí přiváděly k zuřivosti.

Putin miloval Sovětský svaz a miloval svou KGB, a když měl nyní vlastní moc a fakticky řídil finanční systém druhého největšího ruského města, tíhnul k budování něčeho podobného. Byl to uzavřený systém, systém postavený na totální kontrole – zejména na kontrole toku informací a toku peněz. Byl to systém, jehož cílem bylo potírat disent nejlépe již v zárodku. V jednom ohledu byl tento systém dokonce lepší než KGB a SSSR: tento systém by Putina nezradil. Na to byl příliš chytrý a příliš silný.

Putin tedy usilovně pracoval na převzetí kontroly nejen nad veškerým zahraničním obchodem, ale i nad veškerým podnikáním ve městě – odtud jeho snaha ovládnout kasina, která se objevila náhle, ale o to dramatičtěji nabírala na obrátkách.

Nakonec přešel i k řízení vztahů města s médii, tištěnými i elektronickými, která střídavě izoloval od radnice a silou nutil, aby o určitých událostech informovala požadovaným způsobem. Sobčak si vybral pravou ruku správně: Putin nenáviděl přemoudřelé demokraty ještě víc než on a ještě lépe než Sobčak uměl pracovat s politikou strachu a chamtivosti. Politici jako Sobčak jsou obvykle ti poslední, kteří se dozvědí, že jejich dávný lesk je pryč. Když se Sobčak v roce 1996 ucházel o své znovuzvolení, město ho nenávidělo. Za jeho starostování se Petrohrad proměnil tragickým i fraškovitým způsobem – i když sám Sobčak to příliš ovlivnit nemohl.

Město v troskách

Ekonomika města byla v troskách: více než milion z pěti milionů obyvatel byl dříve zaměstnán ve vojensko-průmyslových závodech, které nyní krachovaly. Stejně jako jinde v Rusku i zde několik lidí rychle zbohatlo nákupem a prodejem čehokoli (například vývozem ruského dřeva a dovozem čínských deštníků), pak postupně privatizací sovětských průmyslových závodů a vytvářením nových společností.

Mnoho Rusů však zchudlo – nebo se alespoň cítili mnohem chudší: v obchodech byl nyní relativní dostatek zboží, ale oni si mohli dovolit tak málo. Téměř všichni ztratili to jediné, čeho měli v éře stagnace dostatek: neotřesitelnou jistotu, že zítřek se nebude lišit od dneška. Nejistota způsobila, že se lidé cítili ještě chudší.

Ekonomické problémy Petrohradu způsobily, že i většina Ruska žila ve srovnání s ním v blahobytu. Tři čtvrtiny obyvatel města žily pod hranicí chudoby.

Infrastruktura byla v troskách. Ulice nebyly opravovány tak dlouho, že kdykoli pršelo nebo sněžilo – což se v tomto severním přímořském městě stávalo často – měnil se Petrohrad v řeku plnou bláta. Veřejná doprava kolabovala: město nenahrazovalo autobusy, které musely být z technických důvodů vyřazeny. Ve městě plném bytovek a paneláků přestávaly fungovat výtahy. V centru města vypadávala elektřina.

V průzkumech relativní životní úrovně se druhé největší ruské město pravidelně umisťovalo na dvacátém místě. V této situaci si Sobčak potrpěl na to, aby si udržoval image světáckého, kultivovaného politika: vždy pečlivě upravený, s blonďatou manželkou po boku, vozící se v limuzínách, obklopený bodyguardy.

Mladý prodemokratický aktivista Alexandr Bogdanov vzpomínal, jak s ním Sobčak v roce 1991, pouhé dva měsíce po neúspěšném puči, na první postsovětský Den revoluce, zametl: „Na Palácovém náměstí se konal koncert. Nikdo pořádně nevěděl, jestli máme slavit, nebo truchlit. Odpoledne se konalo shromáždění a večer zábava. Mezitím Sobčak a [jeho žena Ludmila] Narusovová pořádali v Tavričském paláci banket, na který se vybíralo vstupné pět set rublů! To bylo ještě před nástupem hyperinflace, to byla obrovská suma peněz… A tak jsme tam chodili s transparenty s nápisem Den národní tragédie, vypadali jsme a připadali si jako idioti. A já jsem řekl: ‚Víte co? Proč tady ztrácíme čas? Pojďme do Tavričského paláce, kde se koná hostina.‘ Přijeli jsme zrovna ve chvíli, kdy všichni nastupovali do aut. Sobčak vyšel ve fraku, Narusovová měla krásné šaty a takový zvláštní klobouk podobný turbanu. Sobčak měl bodyguarda, který se později stal Putinovým hlavním bodyguardem. Choval se dost hloupě: chodil za mnou a prakticky mi nadával: ‚Co se o mě otíráš! Vypadni odsud! Zmizte, už vás mám plné zuby!‘ Tak jsem Sobčakovi řekl: ‚Proč mi váš bodyguard pořád vyhrožuje?‘ Ludmila Borisovna mi řekla: ‚Nedělej ze sebe hlupáka.‘ A Sobčak, celý uvolněný a důležitý, nastupoval do své limuzíny a řekl mi: ‚Drž hubu, lid mě zvolil!‘ To si budu pamatovat do konce života. Takový to byl snob.“

To není možné!

Jako Sobčakův náměstek Putin vykonával práci, kterou sovětská tradice vyhrazovala mužům KGB v „aktivní záloze“: kromě odpovědnosti za zahraniční obchod se zaměřoval také na kontrolu toku informací dovnitř a ven. Jurij Boldyrev, Jelcinův hlavní kontrolor, který se neúspěšně pokusil prošetřit obvinění z korupce proti Putinovi, působil v letech 1994-1995 jako senátor za Petrohrad. „Ani jednou mi nebylo dovoleno vystoupit v přímém přenosu petrohradské televize,“ vzpomínal později. „Teprve když jsem přestal být senátorem, bylo mi dovoleno mluvit živě – a i tehdy mě moderátoři neustále přerušovali, takže jsem nakonec neřekl nic.“

Kdykoli jsem jela do Petrohradu kvůli nějaké reportáži, první, za kým jsem šla, byla Anna Šarogradská: její kancelář byla na Něvském prospektu, jen kousek od nádraží, a ta věděla všechno. Vedla Nezávislé tiskové středisko, které poskytovalo prostory pro tiskové konference všem, kdo je chtěli uspořádat – včetně těch, které by odmítli ve všech ostatních prostorách ve městě. Znala každého a nikoho se nebála.

V době, kdy se Sovětský svaz zhroutil, jí táhlo na padesátku a dobře si pamatovala doby, kdy novinařina byla mnohem děsivější. Jednou Šarogradská zorganizovala tiskovou konferenci, která odhalila praktiky Sobčakovy administrativy spočívající v odposlouchávání kanceláří novinářů a politiků, včetně jeho vlastních zaměstnanců.

Mnoho lidí o tom vědělo nebo tušilo, že se tak děje, ale pouze místní anglicky psané noviny, které vedli a v nichž pracovali emigranti, se to odvážily zveřejnit.

Šarogradská byla vždy přesvědčena, že odposlechy organizoval Putin, který byl do značné míry zodpovědný za starostovy vztahy s médii. V souladu s praktikami KGB byly informace, které se k Sobčakovy dostávaly, silně upravovány. To byl jistě jeden z důvodů, proč starosta vůbec netušil, jak nepopulárním se ve městě stal.

Toto nepříjemné zjištění čekalo na Sobčaka v televizi. „Existoval pořad s názvem Veřejné mínění,“ vzpomínala Šarogradská. „Byl to populární pořad během voleb v roce 1996. Když Sobčak viděl, že jeho popularita dosahuje šesti procent, jen vykřikl ‚To není možné!‘, vyskočil a odešel ze studia. Pořad byl ukončen. Moderátorka Tamara Maksimovová byla propuštěna. Její manžel Vladimir, který byl režisérem pořadu, mi zavolal, že chce uspořádat tiskovou konferenci. Řekla jsem: ‚Žádný problém‘ a naplánovala jsem ji na poledne následujícího dne. Vladimir mi zavolal druhý den ráno, tři nebo čtyři hodiny před plánovanou tiskovou konferencí, a řekl, že ji musíme zrušit: ‚Nemůžeme to udělat, protože nám vyhrožují: mohlo by se prý něco stát dceři.‘ A tak jsem se rozhodla, že ji zruším. Řekla jsem však: ‚Povězte to, prosím, novinářům. Nedokážu jim vysvětlit důvod zrušení.‘ Přišli a všem řekli, že jim vyhrožují a že mají strach. Novináři se jim snažili klást otázky, ale oni už nereagovali.“

Kyselina a politický konec

Když si Sobčak příliš pozdě uvědomil, že volby prohraje, zoufale se snažil situaci napravit. Požádal Alexandra Jurjeva, politického psychologa z Petrohradské univerzity, který se jej už dříve snažil varovat, že je tragicky nepopulární, aby vedl jeho kampaň. Několik dní poté, co Jurjev souhlasil, že Sobčakovi v kampani pomůže, se jej někdo pokusil brutálním způsobem zavraždit: zazvonil u jeho dveří a pak do nich vychrstnul kyselinu sírovou. Protože se dveře otevíraly dovnitř, část kyseliny se zachytila na nich a část se dokonce odrazila na útočníka; to byl pravděpodobně důvod, proč Jurjev nedostal smrtelnou dávku. Pak byl ještě postřelen – ale i to přežil. Trvalo mu dlouhé měsíce a dvě velké transplantace kůže, než se zotavil.

Před volbami se Sobčak také snažil koupit si loajalitu městského tisku, rozdával půjčky a granty, čímž stále více zadlužoval městský rozpočet. Bylo už pozdě. Tisk ho nenáviděl, ostatní politici ho nenáviděli a obyčejní lidé ho nenáviděli. Sobčak volby prohrál. Nešťastná úloha manažera prohrané kampaně nakonec spadla na Putina.

Masha Gessen: The Man Without Face (kráceno)

Přeložila Lucie Sulovská

Převzato z webu Konzervativní noviny se souhlasem redakce.