V prvním díle portrétu Vladimíra Putina jsme se seznámili s jeho drsným dětstvím, pečovatelskou rodinou, i prvním kontaktováním KGB, kde chtěl mladý Vladimír pracovat. Ve druhém díle jsme měli možnost sledovat mladého Vladimíra Putina během práce v Drážďanech a poznat i jeho slabé stránky – například touhu po hromadění majetku. Ve třetím pokračování Putinova životopisu jsme sledovali, jak těžce nesl Vladimir Vladimirovič klíčové období rozpadu východního bloku. Nyní se podíváme na to, jak se Vladimir Putin vyrovnal s návratem do Leningradu.

Putinovi se potupně vrátili z Německa do Leningradu. Nyní už čtyřčlenná rodina se uchýlila do menšího z pokojů v bytě Vladimirových rodičů. Jejich dolarové úspory padly na nové auto. Relativně pohodlný život byl tatam. Ludmila musela opět stát hodiny ve frontách na základní zboží, čehož si za léta v Německu odvykla.

„Jeho petrohradské období zůstává zahaleno tajemstvím,“ uvedla Gevorkijanová s odstupem o životopisné knize, kterou napsala se svými kolegy.

„Nikdy jsem vlastně nepřišla na to, jak se dal dohromady se Sobčakem.“

V Leningradě se zdálo, že Putinovi kolegové z KGB hledají způsoby, jak s novou politickou realitou nebojovat, ale naopak se jí přizpůsobit, a zpočátku to vypadalo, že totéž bude muset udělat i Putin: místo aby z KGB naštvaně odešel, jak avizoval Rolduginovi, zůstal v ní trucovat a rozhlížel se po nových přátelích, nových mentorech a možná i nových možnostech, jak ze zákulisí tahat za nitky.

Rčení „Jednou špión, navždy špión“ bylo věcně správné: KGB své důstojníky nikdy nepustila z vodítka. Ale kam se poděli všichni ti vyčerpaní špioni? KGB měla pro své nadbytečné špiony název a jakousi strukturu – „aktivní záloha“. Jednalo se o nesčetné množství důstojníků KGB rozprostřených v různých civilních institucích.

Když po roce převzal KGB liberální Gorbačovův nominant Vadim Bakatin s cílem tuto instituci zrušit, byla to právě aktivní záloha, která mu připadala nejproblematičtější.

„Byli to důstojníci KGB, kteří byli oficiálně zaměstnáni ve všech státních a občanských organizacích jakéhokoli významu,“ napsal. „Obvykle si mnozí, ne-li dokonce všichni zaměstnanci těchto organizací byli vědomi, že tito lidé pracují pro KGB. Důstojníci v aktivní záloze plnili různé funkce: někteří z nich spravovali systémy bezpečnostních prověrek, jiní se soustředili na sledování nálad a rozhovorů v organizacích a přijímali opatření, která považovali za vhodná vůči případným disidentům… Jistěže existují takové situace, kdy tajná policejní organizace potřebuje mít v té či oné organizaci nastrčeného svého člověka, ale každý by očekával, že takové záležitosti budou utajené. Jaká tajná služba má zaměstnance, které může každý identifikovat?“

Bakatin si na svou otázku odpověděl sám:

„KGB, tak jak existovala, se nedala označit za tajnou službu. Byla to organizace vytvořená za účelem kontroly a potlačování všech a všeho. Disponovala vším, co bylo k tomuto účelu nezbytné: vlastními speciálně vycvičenými ozbrojenými silami, schopností sledovat a kontrolovat komunikaci, vlastními lidmi uvnitř všech podstatných organizací, monopolem na informace a mnoha dalšími věcmi.“

Bylo to monstrum, které mělo svá chapadla všude v sovětské společnosti.

Vladimir Putin se rozhodl zaujmout strategickou pozici na konci jednoho z těchto chapadel. Svému příteli violoncellistovi řekl, že uvažuje o přestěhování do Moskvy, aby se připojil k obrovskému úřednímu aparátu KGB v hlavním městě. Pak se ale rozhodl zůstat v Leningradě a možná proto, že ho to vždy táhlo tam, kde to znal, obrátil se na jedinou instituci mimo KGB, s níž byl kdy spojen: Leningradskou státní univerzitu. Jeho nová pracovní pozice zněla asistent kancléře pro zahraniční vztahy.

Stejně jako všechny organizace v SSSR si i Leningradská státní univerzita teprve začínala uvědomovat, že něco jako možnost zahraniční spolupráce existuje. Její vyučující a postgraduální studenti pomalu začínali vyjíždět do zahraničí za studijními pobyty, stážemi a odbornými konferencemi: stále ještě museli překonávat značné byrokratické překážky, ale možnost zahraničních cest, která byla dříve vyhrazena jen několika málo vyvoleným, byla najednou v akademickém světě přístupná mnohým.

A naopak z ciziny do SSSR začali přijíždět studenti a profesoři: co bylo dříve dostupné pouze studentům ze zemí socialistického bloku a hrstce pečlivě prolustrovaných studentů ze Západu, bylo nyní otevřeno všem. Zároveň stejně jako tisíce dalších sovětských organizací i Leningradská státní univerzita zaznamenala drastický propad státního financování a doufala, že zahraniční styky, ať už budou mít jakoukoli podobu, jí přinesou tolik potřebnou tvrdou měnu.

Byla to ideální práce pro příslušníka aktivní zálohy: nejenže byla taková místa tradičně vyhrazena pro lidi KGB, ale opravdu v podstatě všichni věřili, že jsou v zahraničních stycích lepší než kdokoli jiný; byli koneckonců jediní, kdo měl s těmito věcmi zkušenosti. Putin prohlásil, že plánuje začít psát disertaci a možná zůstat na univerzitě na neurčito. Ve skutečnosti tato práce posloužila Putinovi jako čistě přechodová záležitost v době, kdy se v Sovětském svazu měnilo úplně všechno.

Na Leningradské státní univerzitě zůstal jen necelé tři měsíce.

Příběh o tom, jak se Putin dostal k práci pro Anatolije Sobčaka v době, kdy byl předsedou leningradské městské rady, je dobře známý, často vyprávěný a zcela jistě nepravdivý v mnoha nebo ve všech nejznámějších detailech. Podle apokryfní verze šel Sobčak, profesor práv a slavný politik, po chodbě Leningradské státní univerzity, uviděl Putina a požádal ho, aby pro něj šel pracovat do městské rady.

Podle Putinovy verze navštěvoval v 70. letech Sobčakovy přednášky na právnické fakultě, ale neměl s ním žádný osobní vztah. Schůzku mu zařídil bývalý spolužák.

„Dobře si na tu scénu vzpomínám,“ řekl Putin svým životopiscům. „Vešel jsem k němu do kanceláře, představil se a všechno mu řekl. Byl to impulzivní člověk, takže hned řekl: ‚Promluvím si s kancléřem. V pondělí začínáte pracovat. To je všechno. Všechno zařídím a budete přeložen. A tak jsem se rozhodl, že to udělám.‘“

„Nemohl jsem neříct: ‚Anatoliji Alexandroviči, bylo by mi potěšením jít k vám pracovat. Mám o to zájem. Vážně o tu práci stojím. Ale je tu jedna věc, po které si to možná rozmyslíte…‘ On se zeptal: ‚A co?‘ Odpovídám: ‚Musím vám říct, že nejsem jen asistent kancléře. Jsem štábní důstojník KGB.‘ Dal se do přemýšlení, protože to pro něj byl opravdu nečekaný vývoj. Chvíli přemýšlel a pak řekl: ‚No, seru na to!’“

Tento dialog je fikce, a to špatná fikce. Proč Putin dělá ze Sobčaka ignorantského hlupáka – všichni na Leningradské státní univerzitě věděli, že Putin je důstojníkem KGB – a vulgárního člověka? Pravděpodobně proto, že to nebyla dobře nacvičená lež, když ji říkal svým životopiscům, od nichž nejspíš očekával, že choulostivou a až příliš zřejmou otázku, jak se kariérní důstojník KGB dostal k práci pro jednoho z nejvýznamnějších prodemokratických politiků v Rusku, obejdou.

Sobčak odvyprávěl svou vlastní fikci: „Putin mi rozhodně nebyl přidělen KGB,“ tvrdil v novinovém rozhovoru ve stejném týdnu, kdy Putin hovořil se svými vlastními životopisci. „Putina jsem si našel sám a požádal jsem ho, aby pro mě pracoval, protože jsem ho znal už z dřívějška. Dobře jsem si ho pamatoval jako studenta. Proč se stal mým tajemníkem? Narazil jsem na něj zcela náhodou na chodbě univerzity. Poznal jsem ho, pozdravil a začal se ho vyptávat, co dělá. Ukázalo se, že dlouho pracoval v Německu a nyní pracuje jako asistent kancléře. Býval to velmi dobrý student, i když má jednu vlastnost: nerad vyčnívá. V tomto smyslu je to člověk zbavený ješitnosti, jakýchkoli vnějších ambicí, ale uvnitř je vůdčí osobností.“

Anatolij Sobčak jistě věděl, že Putin byl důstojníkem KGB. Navíc právě proto ho vyhledal. Takový byl Sobčak politik: vedl květnaté prodemokratické řeči, ale rád to dělal z pevné konzervativní základny. To byl také důvod, proč si za své náměstky v městské radě vybral komunistu a kontradmirála. Nejenže se Sobčak cítil bezpečněji obklopen muži, kteří vzešli z různých ozbrojených složek, ale cítil se s nimi rozhodně mnohem lépe než s převzdělanými, upovídanými a procesně orientovanými prodemokratickými aktivisty. V minulosti učil právo na policejní akademii v Leningradě; učil muže, kteří byli přesně takoví, jak vnímal Putina: spolehliví, ale ne geniální, ne navenek ctižádostiví a neustále dbající na hierarchii velení.

Navíc Sobčak Putina potřeboval přesně ze stejného důvodu, z jakého ho potřebovala univerzita: byl jedním z mála lidí ve městě, kteří kdy pracovali v zahraničí – a město potřebovalo zahraniční pomoc a zahraniční peníze.

Nakonec Sobčak – který se vypracoval jak na univerzitě, kde byl nyní řádným profesorem, tak v komunistické straně – věděl, že je moudřejší vybrat si svého člověka v KGB sám dříve, než vám ho někdo vybere. Zda měl Sobčak pravdu, když věřil, že si ho vybírá sám, je však otevřenou otázkou. Bývalý Putinův kolega z Východního Německa mi řekl, že v únoru 1990 se Putin ještě v Německu setkal s generálmajorem Jurijem Drozdovem, šéfem ředitelství ilegální rozvědky KGB.

„Jediným možným účelem schůzky muselo být zadání dalšího úkolu,“ řekl mi Sergej Bezrukov, který v roce 1991 zběhl do Německa. „Proč by se jinak šéf ředitelství setkával s agentem, který měl jet domů? Něco takového se prostě nedělo.“

Bezrukov a další důstojníci se zajímali, co bude Putinova nová práce a proč je natolik důležitá, že se jí zabývá vrchní velení. Když Putin začal pracovat pro Sobčaka, Bezrukov věřil, že zná odpověď: jeho starý přítel byl povolán zpět, aby pronikl do blízkého okolí jednoho z předních prodemokratických politiků v zemi.

Práce na univerzitě byla jen odrazovým můstkem. Putin informoval leningradskou KGB, že se chystá změnit zaměstnání. „Řekl jsem jim: ‚Dostal jsem nabídku od Anatolije Alexandroviče [Sobčaka], abych přešel z univerzity k němu a pracoval pro něj. Pokud by vám to ale nějak vadilo, jsem ochoten podat výpověď.‘ Odpověděli mi: ‚Ne, proč byste měl? Běžte pracovat na nové místo, žádný problém‘.“

Tento Putinem odvyprávěný dialog se zdá být další absurdní fikcí, a to i v případě, že by Putina k Sobčakovi nenasměrovala sama KGB. Putin vůbec neměl důvod se domnívat, že možnost stát se tajemníkem nejvýznamnějšího leningradského prodemokratického politika bude v KGB přijata jinak než s nadšením.

V předchozím roce Gorbačov vytvořil Výbor pro ústavní dohled, donucovací orgán, který měl uvést sovětské vládní praktiky do souladu s vlastní ústavou. V roce 1990 výbor zahájil boj proti tajným operacím KGB a zakázal jakékoli akce založené na tajných interních pokynech – a KGB to ignorovala. Místo toho prováděla nepřetržité sledování Borise Jelcina a dalších významných politiků. Odposlouchávala jejich telefony, včetně telefonů v hotelových pokojích, které si pronajímali.

Odposlouchávala také telefony jejich přátel, příbuzných, kadeřníků a sportovních trenérů. Je tedy krajně nepravděpodobné, že by Putin svým životopiscům říkal pravdu, když tvrdil, že o své spolupráci se Sobčakem nepodával KGB žádné zprávy, a přitom stále pobíral od tajné policie větší plat než v městské radě.

Jak, zda a kdy Putin nakonec přerušil své spojení s KGB, není známo. Putin uvedl, že během několika měsíců poté, co začal pracovat pro Sobčaka, ho začal vydírat člen městské rady, který mu vyhrožoval, že ho odhalí jako důstojníka KGB.

Putin si uvědomoval, že z KGB musí odejít. „Bylo to velmi těžké rozhodnutí. Byl to už téměř rok, co jsem de facto přestal pracovat pro bezpečnostní službu, ale celý můj život se stále točil kolem ní. Psal se rok 1990: Sovětský svaz se ještě nerozpadl, k srpnovému převratu ještě nedošlo, takže nebylo definitivně jasné, jakým směrem se země v budoucnu vydá. Sobčak byl jistě vynikající člověk a významný politik, ale připadalo mi riskantní spojovat s ním svou vlastní budoucnost,“ vyprávěl.

„Všechno se to mohlo během minuty zvrtnout. A nedokázal jsem si představit, co bych dělal, kdybych přišel o práci na radnici. Napadlo mě, že bych se mohl vrátit na univerzitu, psát disertaci a brát příležitostné práce. V rámci KGB jsem měl stabilní pozici a bylo se mnou dobře zacházeno. V rámci tohoto systému jsem byl úspěšný, přesto jsem se rozhodl odejít. Proč. Proč? Vážně jsem tím trpěl. Musel jsem učinit nejtěžší rozhodnutí ve svém životě. Dlouho jsem přemýšlel, snažil se utřídit si myšlenky, pak jsem se sebral, sedl si a napsal výpověď na první pokus.“

Tento monolog, pronesený o deset let později, je skutečně pozoruhodný. Jestliže Putin skutečně opustil nejobávanější a nejstrašnější organizaci v Sovětském svazu, nikdy – ani zpětně – své rozhodnutí nezarámoval do ideologických, politických nebo morálních pojmů. O deset let později, když se připravoval na vedení nového Ruska, v klidu přiznal, že byl ochoten sloužit jakémukoli pánovi. Chtěl se pojistit, aby mohl sloužit všem. A také to udělal. KGB ztratila jeho rezignační dopis – ať už to bylo takto dohodnuto, nebo proto, že je to organizace chronicky neschopná zvládnout vlastní papírování. Tak či onak, Vladimir Putin byl důstojníkem KGB ještě v srpnu 1991, kdy KGB konečně podnikla státní převrat, k němuž byla od počátku určena.

Během těch tří srpnových dnů byl Putin ještě méně viditelný než obvykle. Po celou dobu se držel po Sobčakově boku. To Sobčakův druhý náměstek Ščerbakov měl viditelnou roli, působil jako mluvčí a hybatel: zůstával v kanceláři starosty, ve dne v noci, zatímco Sobčak se v doprovodu Putina schovával v bunkru.

Víme, že Sobčak hrál na obou stranách barikády; a ta samá barikáda rozdělila jeho kancelář. Na počátku krize Ščerbakov zjistil, že mu někdo na klopu umístil malé sledovací zařízení. Na ráno 21. srpna Ščerbakov vzpomínal: „Srazil jsem ve své kanceláři pět židlí k sobě a lehnul si na ně. Probudil jsem se, protože jsem ucítil, že se na mě někdo dívá. Anatolij Alexandrovič [Sobčak] byl zpátky. ‚Spi dál, Vjačeslave Nikolajeviči,‘ řekl. ‚Všechno je v pořádku, dobré. Gratuluju.‘ Okamžitě jsem si sáhl na klopu, abych si nahmatal štěnici – a už tam nebyla. Někdo z mého nejbližšího okolí ji tam dal a pak zase odstranil. Někdo, kdo pracoval pro druhou stranu.“

O devět let později Putin odpovídal na otázky svých životopisců ohledně převratu.

„V té době bylo nebezpečné opustit budovu městské rady,“ vzpomínal. „Ale dělali jsme spoustu věcí, byli jsme aktivní: chodili jsme do Kirovského průmyslového závodu, mluvili jsme s tamními dělníky a chodili jsme do dalších továren, i když jsme se při tom necítili zvlášť bezpečně.“ Mnoho nezávislých svědků popisuje, že se Sobčak a s ním i Putin ukryli v bunkru Kirovského průmyslového závodu, kde Sobčak možná pronesl, možná nepronesl projev, než doslova zmizel do podzemí.

Nic nenasvědčuje tomu, že by chodili do jiných továren nebo že by během posledních dvou dnů krize dělali cokoli jiného, než že se objevili na jedné tiskové konferenci. „Co kdyby vyhráli zastánci tvrdé linie?“ ptali se Putina jeho životopisci. „Byl jste důstojníkem KGB. Určitě by vás se Sobčakem postavili před soud.“

„Ale já už nebyl důstojníkem KGB,“ odpověděl Putin. „Jakmile začal převrat, rozhodl jsem se, na čí straně stojím. S jistotou jsem věděl, že už nikdy neudělám nic podle pokynů organizátorů převratu a nikdy nebudu na jejich straně. A dobře jsem věděl, že to bude [v případě vítězství pučistů] považováno přinejmenším za porušení zákona. Proto jsem 20. srpna napsal svůj druhý dopis s výpovědí z KGB.“

To nedává žádný smysl. Pokud Putin věděl, že se jeho první rezignační dopis, údajně napsaný o rok dříve, ztratil, proč nenapsal hned druhý – zvláště pokud se, jak tvrdil, původně rozhodl rezignovat pod hrozbou vydírání? Navíc, jak mohl vědět, že se dopis ztratil? Jedna možnost přece jen existuje. Nadále mu chodil plat od KGB, což znamená, že v době převratu byl stále do značné míry důstojníkem KGB. Nyní však podle svých slov zmobilizoval veškeré úsilí, aby se s organizací rozešel.

„Řekl jsem Sobčakovi: ‚Anatoliji Alexandroviči, kdysi jsem napsal výpověď, ale někde po cestě to umřelo‘. Tak Sobčak okamžitě zavolal [šéfovi KGB a jednomu z vůdců převratu Vladimiru] Krjučkovovi a pak i šéfovi mého oddělení. A druhý den mi bylo sděleno, že můj rezignační dopis byl konečně podepsán.“

„Nemyslím si, že by se telefonát, který popisuje, mohl uskutečnit 20. srpna,“ říká Arsenij Roginskij, moskevský lidskoprávní aktivista a historik, který po převratu strávil asi rok procházením archivů KGB a studiem této instituce. „Krjučkov by určitě ten den neřešil personální otázku, zejména takovou, která se týkala nepříliš vysokého důstojníka.“ Není také pravděpodobné, že by Sobčak, který byl tak zaneprázdněn hrou na obě strany, jednal způsobem, jímž by zpřetrhal své vazby na KGB.

Rovněž není jasné, jak se Putinovi podařilo ten den doručit dopis – ten, který měl být podepsán následující den – do centrály KGB, když se od Sobčaka vůbec neoddělil.

A konečně, i kdyby něco z toho, co Putin řekl, byla pravda, znamenalo by to, že jeho rezignace byla přijata v poslední den převratu, kdy už bylo jasné, že zastánci tvrdé linie neuspěli. Nejpravděpodobnější je, že Putin, stejně jako jeho šéf, strávil dny převratu někde uprostřed, a pokud vůbec z KGB odešel, učinil tak až po skončení převratu. Na rozdíl od Sobčaka a mnoha dalších lidí ani o několik měsíců dříve nenásledoval Jelcinova příkladu a nevystoupil z komunistické strany: Putinovo členství zaniklo dva týdny po nezdařeném puči, spolu se státostranou.

____________________________
Masha Gessen: The Man Without Face (kráceno)

Foto: Putin v době moskevského puče

Přeložila Lucie Sulovská

Převzato z webu Konzervativní noviny se souhlasem redakce.