Před několika dny jsem měl možnost s mezinárodní delegací navštívit Ukrajinu. Tři zásadní závěry: 1. Ohromný dojem z logistického centra v Řešově, kudy proudí na Ukrajinu vojenská pomoc ze všech států NATO. 2. Obrovsky tragický dojem z návštěvy „Superhumans“ rehabilitačního centra ve Lvově, kde se rehabilitují stovky mladých mužů bez nohou a rukou. 3. Smutný dojem z několikahodinových jednání s představiteli ukrajinské armády a parlamentu, kteří potřebují další zbraně, větší podporu a rychlé přijetí do NATO, kdy zejména to poslední jim nemůžeme slíbit. A vlastně na konci cesty čtvrtý závěr: Válka je strašná!

Osobně jsem nesouhlasil s tím, že se před sedmi lety na Majdanu střídali evropští politici a slibovali Ukrajincům vstup do EU a NATO. Vzbudili jsme v nich nereálná očekávání, která jako EU a NATO nemůžeme splnit, která také trochu pomohla k vyústění v současnou situaci. Nejde o to, že bych nebyl pro členství Ukrajiny v EU i v NATO, uvítal bych ho. Sám si našeho členství v NATO velmi vážím a rozumím tomu, proč po něm Ukrajinci touží. Ale bude to dlouhý proces a nebude to hned, jak Ukrajinci očekávají. Připomeňme si, že Švédsko je s NATO naprosto kompatibilní a stále není členem!

Roztržka mezi Polskem a Ukrajinou o omezení dodávek zbraní má racionální podtext: evropské vojenské sklady jsou po roce a půl války prázdné, výrobní kapacity nestačí válečné poptávce a státy NATO si musí nechat základ zbraní pro svou společnou ochranu.

Ale na rovinu, tahle válka má řadu paradoxů. Česko, resp. vlastník rafinérií společnost UNIPETROL (vlastněny polskou skupinou PKN) stále (na výjimku ze sankcí) odebírá ropu z Ruska. Položme si otázku, zda je větší pokrytectví kupovat pro naší spotřebu ruskou ropu či z morálních důvodů nejmenovat velvyslance v Rusku. Do nádrží v přístavech EU kupujeme také „indickou ropu“, která má překvapivě stejné složení jako ta ruská. A Maďarsko, Slovensko, Bulharsko také stále kupují ropu z Ruska, v rafinériích ji přemění na benzin a zásobují pohonnými hmotami ukrajinskou armádu. Sankce oproti očekáváním nesrazily Rusko na kolena, protože přes řadu států jako Bělorusko, Čínu nebo Turecko si Rusové dovezou co potřebují.

Přesto se ve slušné společnosti nesmí vyslovit, že by Ukrajinci mohli začít vyjednávat o nějakém příměří. Je to hanba, zrada a defétismus a každý, kdo to říká, je proruský agent. Zlu se nesmí ustupovat. Nikdo nesmí vojensky obsadit území cizího státu! Souhlasím, nesmí! Kdykoliv některý z profesionálních vojáků vysloví názor, „že co Ukrajinci vybojují do podzimu, bude základem vyjednávání o příměří“, je okamžitě provítěznou komunitou vykázán do patřičných mezí a již se k věci nevyjadřuje, případně opakuje, že Ukrajina musí zvítězit. Ostatně, podobně se vyjádřil náš prezident, voják. Přeji si vítězství Ukrajiny také. Když ale vidíte stovky mladých zmrzačených mužů a ofenzíva postupuje opravdu velmi pomalu, vkrádají se vám na mysl úvahy o příměří. V neoficiálním příměří ostatně Ukrajina žila se separatistickými oblastmi v Doněcku a Luhansku řadu let v relativně dobré existenci. Jsme však v situaci, kdy nemáme jinou možnost, než Ukrajině pomáhat a ....čekat.

Autor je senátor za ODS