Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996POLSKO. Roztržená orlice
Problémy současné polské společnosti jsou úplně jiné, než si mnozí myslí
Začátkem tohoto měsíce prohlásil bývalý polský prezident Lech Wałęsav přímém přenosu: „Uprostřed výjimečného stavu jsme napadáni ze všech stran, ale on, kozák, zakládá Bojující Solidaritu. Co to bylo? Zrada! Byl to zrádce!“
Mluvil o Kornelu Morawieckém, který dva dny předtím zemřel. Podle následujícího průzkumu byla více než polovina dotázaných přesvědčena, že by se Wałęsa měl za ta slova omluvit.
Vrátíme-li se do Polska po nastolení výjimečného stavu (13. prosince 1981), snadno zjistíme, že slova o zradě jsou nepravdivá a nesmyslná. Kornel Morawiecki byl aktivistou nezávislého samosprávného odborového svazu Solidarita, zúčastnil se jeho prvního sjezdu a inicioval poselství pracujícímu lidu východní Evropy. Právě potlačení Solidarity bylo cílem výjimečného stavu. Morawiecki se vyhnul internaci a okamžitě začal vydávat samizdatový časopis Ze dne na den, přičemž ve Vratislavi úzce spolupracoval s podzemními strukturami Solidarity.
Bojující Solidaritu založil na přelomu května a června 1982. Už z názvu je jasné, že se k Solidaritě hlásila a navazovala na její činnost. Bojující Solidarita působila až do pádu komunismu a podle manifestu jí šlo o „boj za znovuzískání nezávislosti a budování solidárního Polska“. Hovořit proto o „zradě“ či „kozáctví“ je historická nehoráznost.
Kritik bez vlivu
Koncem osmdesátých let přišel zásadní rozkol – Morawiecki se postavil proti „kulatému stolu“, odmítal dohodu s vládnoucí stranou i ne zcela svobodné volby, v nichž se kandidáti opozice mohli ucházet jen o vymezený počet mandátů. Nebyl první, Wałęsova politika měla celou řadu kritiků, ale na tom nebylo nic zrádného – Bojující Solidarita bylo živé hnutí a vítězil většinový názor. Naprostá většina Poláků „smluvní“ volby uvítala a nadšeně oslavovala drtivé vítězství, kterého kandidáti Solidarity dosáhli.
Bojující Solidarita nepřestala existovat ani v Polsku nesvázaném komunismem, ale neměla v něm téměř žádný politický vliv. Kornel Morawiecki stál i nadále v čele a kandidoval prakticky do všech voleb. Neúspěšně. Až ve volbách v roce 2015 se dostal do parlamentu za seskupení Kukiz15. Morawiecki Wałęsu mnohokrát kritizoval jako prezidenta i v pozdějších letech. Rozhodně nebyl jediný. Nicméně byl pouze jedním z představitelů okrajového proudu a ani v posledních letech, kdy byl nejen poslancem, ale i maršálem seniorem (čestná funkce v polském parlamentu, kterou zastává nejstarší člen sněmovny), neměl velký vliv. Jeho názory byly nepřijatelné pro velkou část polské politické scény a veřejnosti. Útočit na něj tedy v podstatě postrádá smysl. Politické boje se svádějí o jiná témata.
Polské potíže
Jedním z těchto témat je vyrovnání s minulostí, přesněji řečeno odstranění někdejších politických vazeb – to jako jeden ze svých cílů hlásá právě strana Právo a spravedlnost (PiS). Způsob, jakým to dělá například v soudnictví, však budí nesouhlas nejen v evropských strukturách, ale i samotném Polsku. Představitelé PiS mluví o „soudcovských klanech“, které je nutné vykořenit, leč jeho provedení je předmětem vážných sporů.
Hlavním důvodem bariér v polské politice a společnosti však není justice, jde o větší problém: opozice PiS obviňuje, že se chce „zabetonovat“ u moci a za pomoci katolické církve ovládnout všechny oblasti života. Země se rozdělila: politické rozpory rozbíjejí stará přátelství či rodiny, lidé se hádají a pak se přestávají stýkat, každá ze stran, vládní i opoziční, uznává jen vlastní postoje a argumenty...
Byl by nesmysl tvrdit, že v Polsku není svoboda slova, nicméně veřejnoprávní média jsou v područí vládní strany. Polská veřejnoprávní televize je hlásnou troubou Práva a spravedlnosti. Opozice to kritizuje – a právem. Opomíjí jen okolnost, která je velmi důležitá: už od roku 1990 se vždy po změně vlády měnilo vedení i tón veřejnoprávních médií, vítězná strana to pokládala za normální a poražení se s tím museli smířit. Žádná „televizní krize“ (jako u nás na přelomu let 2000–2001) se nekonala. Masové protesty, které vypukly po volbách v roce 2015, v nichž zvítězila strana PiS, byly v tomto ohledu nevídané. Právě po nich se začalo říkat, že v Polsku není svoboda slova, stačí se však kouknout na produkci novin a časopisů, abychom zjistili, že si člověk může koupit tiskoviny s nejrozmanitějšími politickými postoji.
Možná by se ten Wałęsův výrok o „kozákovi“ a „zrádci“ Kornelu Morawieckém dal přičíst předvolební atmosféře: Kornelův syn Mateusz je totiž polským premiérem za Právo a spravedlnost. V neděli 13. října se konaly parlamentní volby – a výsledky hovoří jasně. Polsku bude i nadále vládnout Právo a spravedlnost.
Boj opozice proti vládě je zjevně hlavní příčinou ostrých předělů v polské společnosti, o nichž už byla řeč. Většina polských voličů znovu odevzdala hlasy kandidátům PiS, argumenty opozice přesvědčily mnohem méně Poláků. Opozice často tvrdila, že si vláda kupuje hlasy sociálními programy – třináctým důchodem či programem 500+, což jsou příspěvky na děti. Není to však tak jednoduché: v Polsku existuje rozsáhlá vrstva občanů, jimž ideový program PiS jako udržování tradice, odpor k požadavkům sexuálních menšin i sebevědomé vystupování v orgánech Evropské unie zkrátka vyhovuje. O „protievropském postoji“ mluvit nelze: Poláci dobře vědí, že bez Evropy by zůstali bezbranní vůči Rusku, a to si při rozměrech obou zemí nemohou dovolit. Velká města jsou liberálnější a jsou baštami opozice, venkov zůstává tradiční. Opozici nepomohla ani snaha o sjednocení. Je zřejmé, že chce-li dosáhnout střídání u vesla, bude muset nabídnout něco víc než pouhý program „anti PiS“, který, jak ukazují výsledky, moc nezabírá. Rozdíly a podobnosti s českými poměry si můžeme snadno domyslet.
LN, 19.10.2019