Článek Tomáše Haase široce rozebírá, proč nechce na Východ, ale současně nechce být na tomto Západě. Já nechci být zejména na tomto Východě – ať už v demokracii po rusku či po turecku.

Tomáš Haas napsal stať, která je plná kritiky EU. Nazval ji Z Evropské unie je klub sebevrahů a obsahuje mnoho tvrzení, se kterými nemohu souhlasit.

Podle Haase je pro Západ „nepřítelem č. 1 Rusko“. To Rusko, které obsadilo Krym na základě plebiscitu tamních občanů, kteří se rozhodli pro připojení k Rusku. Navíc v situaci, kdy Západ „podporoval svržení demokraticky zvoleného režimu na Ukrajině“, kde dnes oslavují „fašisty a banderovce“.

S tím vším se dá velmi dobře polemizovat, nicméně to nemám v úmyslu. O demokracii na Ukrajině si nemá cenu dělat iluze, ovšem stejné iluze si není třeba dělat ani o demokracii v Rusku. Tyto „východní demokracie“ jsou ostatně to poslední, co bych si přál na našem území, potažmo v celé EU. Nicméně klasické evropské demokracie, Británie a Francie, jsou stále mým vzorem, ačkoliv je naši bolševici i část demokratické prvorepublikánské garnitury kritizovali za to, že nás vydaly v roce 1938 napospas Hitlerovi. Právě tehdy byly obě tyto země nejblíže termínu „spolku sebevrahů“. Naštěstí měla Británie Churchilla a s ním nastoupil do Downing Street 10 zdravý rozum a začátek konce Hitlera. Právě Británie se nikdy nepropůjčila takové politice v EU, z níž dnes jakoby není žádné východisko. Po opravdovém plebiscitu v Británii – ne tomu pseudoplebiscitu na Krymu pod patronací vojáků „neznámého původu bez výložek a hodností“ – se Británie rozhodla odejít z EU, a vystoupila tak z, podle Haase, sebevražedného klubu.

Na sebevražedný klub nevěřím ani v případě Francie, která se potýká s terorismem a kde se současná vláda socialistů s velkou pravděpodobností ocitne po příštích volbách v zasloužené opozici. Sebevrahy nejsou ani východní státy EU, které o sobě dávají stále více vědět, i ta naše neslaná nemastná vláda ČSSD už bubnuje na poplach.

Tím hlavním důvodem problému Západu a této chvíle je ale ztráta vůdčí role USA za vlády Baracka Obamy. I demokratické společenství států Západu naší euroatlantické civilizace potřebuje mít ve svém čele člověka, který se nebojí nést odpovědnost za mocenská rozhodnutí. V Obamově éře jsme viděli pouze defétismus. USA vyklidily zcela své pozice v Iráku a nyní se pokoušejí tuto chybu napravovat leteckými údery. Vzhledem k malé akceschopnosti irácké armády se však tato taktika míjí efektivitou. Islámský stát je sice v defenzívě, ale zdaleka ještě není poražen. Stažením amerických jednotek z Iráku se vytvořilo mocenské vakuum, které vyplnili islamisté všeho druhu a rozpoutali na tomto území vládu tyranie, před níž prchaly miliony lidí nejprve do států kolem Sýrie a Iráku, po několika letech vzali tito uprchlíci útokem Evropu. Než se Evropa zmohla na účinnou akci – a pohříchu to nebyla EU, ale státy na balkánské trase – přišlo do Německa milion imigrantů, často bez jasné identity. A bezesporu jenom tato německá neopatrnost si zaslouží nálepku „sebevražedná“.

Volby nejen ve Francii, ale i blížící se celoněmecké volby budou zpytováním svědomí současných vlád o tom, co dělaly naprosto chybně. Velkorysá pomoc pro válečné uprchlíky byla zneužita řadou ekonomických migrantů a s nimi se do Evropy a Německa svezli i dnešní teroristé v Bavorsku. Právě na to bylo Německo upozorňováno i státy V4, které jako první v EU zavedly pro migraci přísné podmínky. A i díky tomu mají dnes státy V4 relativní klid.

Závěrem – není nutné oslavovat Rusko jako stát, který „neztratil rozum“. O tom, že Rusko bude mít a možná už má obrovské potíže se svými muslimy, není třeba vůbec pochybovat. Však také v Sýrii působí možná tisíce muslimských vojáků/teroristů(?) původem z Ruska. Není nutné Rusko považovat za „etalon soudnosti“ a vedle toho EU vidět optikou „klubu sebevrahů“. Faktem je, že Rusko i Západ se v boji s radikálním islamismem vzájemně potřebují. Čím dříve si to v Moskvě i Washingtonu uvědomí, tím dříve se začne i bruselský „klub sebevrahů“ chovat racionálně.