Objektiv, jímž TIME sledoval Izrael

TIME - nejvlivnější týdenní obrázkový časopis všech dob – oslavil letos své devadesáté narozeniny. Jeden z jeho zakladatelů a vedoucí zpravodajské sekce Briton Hadden byl už na počátku dvacátých let přesvědčen, že nabídka sdělovacích prostředků je v USA příliš veliká. V celé zemi bylo tehdy asi 2000 deníků, 160 časopisů a 500 rozhlasových stanic. TIME se ujal úkolu pomoci čtenářům, aby se v tom chaosu informací poněkud orientovali – a plnil jej s velkým zdarem, takže tento časopis dodnes určuje měřítka i tématiku, a to i evropským médiím.

David Rubinger

V roce 2009, když se pětaosmdesátiletý David Rubinger oficiálně loučil před odchodem na odpočinek, byl tento izraelský fotograf služebně nejstarším spolupracovníkem zmíněného časopisu. Státní president Šimon Peres jednou Rubingera označil jako "fotografa vznikajícího národa". Deník Jerusalem Post, který vychází v angličtině, jej líčí coby "největšího portrétistu izraelské duše". A podle souhrnného zhodnocení Jima Kellyho, který časopis TIME vydával v letech 2001-2006, "David Rubinger zachytil některé z nejpůsobivějších obrazů své doby. Nikdo neukázal lépe dějiny Izraele s veškerou jejich slávou i bolestí."

David se narodil 29. června 1924 ve Vídni jako jediné dítě Anny a Kalmana Rubingera, který obchodoval se starým železem. Koncem třicátých let se mu za pomoci Alije mládeže podařilo oklikou uprchnout do Palestiny, kde se usadil v kibucu Tel Amal v údolí Jordánu. Za Druhé světové války sloužil Rubinger jako voják Židovské brigády (složky Britské armády) v Egyptě,. Libyi, na Maltě, v Itálii, Rakousku, Německu a nakonec v Belgii.

V Německu poznal svou sestřenku Anni, která přežila několik koncentračních táborů. Aby jí umožnil vystěhovat se do Palestiny, uzavřel s ní v září 1946 v Herfordu fingované manželství, které – jak říká David s úsměvem – trvalo celé tři dny. Poté žili s Annou jako řádní manželé přes padesát let, až do Anniny smrti. Narodily se jim dvě děti, pět vnuků a dva pravnuci.

V září 1945 dala Davidovi jeho francouzská přítelkyně Claudette jako dárek na rozloučenou americký fotoaparát Argus na pětatřicetimilimetrový film, který byl – jak Rubinger dnes zjišťuje – "pro mne snad tím nejdůležitějším dárkem v životě a počátkem mé celoživotní lásky k fotoaparátu, jež trvá dodnes." V Gelsenkirchenu si pak koupil svou první Leicu – "za dvě stě cigaret a kilo kávy."

Svůj první oficiální snímek pořídil David Rubinger v Jeruzalémě v listopadu 1947, při jásavých oslavách rozhodnutí Valného shromáždění OSN rozdělit britské mandátní území Palestinu na židovský a arabský stát. Když si pak v Jeruzalémě otevřel fotografickou provozovnu, přidržel mu novinář a nynější mírový aktivista Uri Avnery se svými novinami HaOlam HaZeh v roce 1951 třmen, díky němuž se mohl vyhoupnout do sedla a vyrazit za novinářskou kariérou. Krátkou dobu pracoval David Rubinger pro deníky Jedi'ot achronot a Jerusalem Post, načež v roce 1954 získal svou první zakázku pro TIME-LIFE.

Tím začala spolupráce, která pak trvala přes půl století. Zřejmě nevyčerpatelný rozpočet TIME-Life otevřel fotografovi dveře, o jakých mohli jiní nanejvýš snít. Několikrát letěl například s izraelským premiérem Menachemem Beginem do USA na mírová jednání s Egyptem. TIME mu vždy zaplatil sedadlo první třídy vedle Begina. Vrtulník nebyl, jak se zdá, nikdy problémem. A když měl jednou vyfotografovat letadla Phantom nad Chrámovou horou, vyslalo izraelské bojové letectvo kvůli této hvězdě fotografického nebe do vzduchu celou letku. "LIFE to chtěl – LIFE to dostal," přeskakuje ve vzpomínkách ze své vídeňštiny do angličtiny. Dobrá novinařina je přece nezřídka otázkou peněz.

První Rubingerova fotoreportáž, která pronikla do mezinárodního tisku, začala tím, že jedna jeptiška v tzv. "Francouzské nemocnici" upustila z okna pacientův chrup. Nemocnice Notre-Dame ležela tehdy hned za linií opevnění, které dělilo východní, Jordánci obsazený Jeruzalém, od západního, židovského. Po dlouhém vyjednávání dostaly řádové sestry povolení vstoupit na území nikoho a zubní protézu zachránit – ovšem za přísného dozoru jednoho izraelského a jednoho francouzského důstojníka.

Doba, kterou měl Rubinger pro fotografování k dispozici a která se tají za jeho snímky, představuje skutečný luxus. "Dobrý příběh chce čas, moc času," vypráví fotograf a konstatuje, jak se měnily nálady politiků, které směl často po celé dny doprovázet i v jejich soukromém životě: "Po dvou, třech dnech jí začneš lézt na nervy … nakonec tě prostě ignoruje … a tak jsem se konečně dostal k obrázku Goldy Meirové, kde jako pravá jidiš máma krmí lžičkou vnoučátko. Takový snímek nedostaneš jen tak, že bys prostě zaklepal na dveře a řekl: "Paní ministryně, rád bych vyfotografoval, jak krmíte své vnuky!" - Jenže kdo má dneska ještě čas vyplácat na nějaký příběh čtrnáct dní? Na tohle jednoduše nejsou peníze."

Paratroopers at the Western Wall, 1967

Jelikož fotografoval pro TIME-LIFE, byla jeho možnost dostat se k předním politikům opravdu jedinečná. V Rubingerově archivu najdeme zrovna tak fotografie zraněného Davida Ben-Guriona, když útočníci v říjnu 1957 vrhli na Kneset ruční granáty, jako snímek spícího jeruzalémského starosty Teddyho Kolleka nebo třeba obrázek, jak takový Menachem Begin své choti Alize na konci dálkového letu do USA pomáhá s obouváním. Od výstavy Davidových fotografii, kterou mu v roce 1995 uspořádal Kneset ve své parlamentní budově, smí jako vůbec jediný fotografovat v kavárně Knesetu. Poslanci parlamentu jej žertem nazvali "stodvacátým prvním členem Knesetu".

Nejproslulejší je Rubinger svým slavným obrázkem tří vojáků pořízeným v jeruzalémském Starém městě v červnu 1967, bezprostředně po dobytí Zdi nářků. Vojáci plakali, fotograf plakal – sám přitom ležel na zemi, aby mohl na snímku zachytit jak ony dobyvatele, tak i co největší část staré západní zdi na Chrámové hoře z doby krále Heroda. Prostranství mezi domy a zdí bylo tehdy široké sotva tři metry.

Krátce předtím byl David ještě na sinajské frontě v El-Aríši; zaslechl něco o tom, že se cosi děje v Jeruzalémě – a nasedl do vrtulníku se zraněnými vojáky, aniž věděl, kam poletí; v Beer Ševě spíš náhodou opět našel své auto; cestou do Jeruzaléma vzal s sebou jednoho vojáka a posadil jej za volant, protože sám byl na řízení příliš unaven; v Jeruzalémě krátce navštívil rodinu, aby je ujistil, že je dosud naživu; a pak už pospíchal na frontu do Starého města.

Anni Rubingerová ihned rozenala zvláštnost a půvabnost snímeku. David dodnes považuje za daleko důležitější obrázek, který vznikl o deset minut později. Vidíme na něm rabiho Šlomo Gorena, jak se svitkem Tóry a se šofarem oslavuje naplnění dvoutisícileté touhy židovského lidu po návratu na jeho nejsvětější místo. Proto tehdy daroval snímek tří vojáků jako dík za dobrou spolupráci armádnímu mluvčímu, který jej dále předal tiskovému úřadu izraelské vlády (Government Press Office – GPO). A GPO ji začachroval za cenu dvou izraelských liber – "dnes to je asi tak deset centů".

Následně se obrázek stal jedním z nejvíce kradených, tj. pirátsky otiskovaných snímků všech dob. Například Jerusalem Post jej uveřejnil již třetího dne po Šestidenní válce jako reklamu na jisté cigarety s titulkem "Praví muži kouří značku Dubek" – třebaže, a to Rubinger zdůrazňuje, na fotografii nekouří vůbec nikdo! V devadesátých letech kdosi mezi izraelské výsadkáře fotomontáží propašoval hlavu Jásira Arafata. Po Rubingerově žalobě mu přiznali pětatřicet tisíc šekelů odškodného. Většinu sporů o práva k této fotografii však prohrál. "Mnoho fotografů si prostě snímek vzadu orazítkovalo jako svůj," vypráví se směsí humoru a hořkosti v hlase. "Jeden z nich ještě žije – a považuje se za mého nejlepšího kamaráda … On neví, že já vím - jenže já vím!" V roce 2001 se soudce izraelského Nejvyššího soudu Mišael Chešin pokusil usmířit všechny spory o fotografii tím, že ji prohlásil za "majetek celého národa". Izraelský spisovatel Josi Klein Halevi později nazval obrázek tří vojáků před Západní zdí "nejoblíbenější židovskou fotografií naší doby".

Rubinger se svým fotoaparátem sledoval všechny války, avšak i vlny přistěhovalectví do své země. Dokumentoval hrůzy teroristických útoků, právě tak jako trýzeň arabských uprchlíků či radost nad prvním objevem ropy v Izraeli. K repertoáru jeho snímků patří právě tak povstání Palestinců a zakládání židovských osad jako práce při natáčení filmových epopejí jako je "Ben-Hur".

Od počátku osmdesátých let s sebou spíše drobný David Rubinger všude vláčel krátký žebřík, aby mohl fotografovat z vyšší perspektivy. Tahle součást jeho výzbroje se pro něj stala tak typickou, že když v Alexandrii vystupoval z letadla, uvítal jej egyptský pohraničník slovy: "ÓÁáá, Abú Sulam (Otec Žebřík) je tady!"

V listopadu 2000, několik let po Annině úmrtí, navázal osmasedmdesátiletý David nový vztah s jemenskou přistěhovalkyní Cionou Spivakovou. Tento vztah skončil tragicky: 26. prosince 2004 nalezl David svou Cionu v jejím bytě s proříznutým hrdlem. "Najednou jsem se – já, který jsem fotografoval tolik hrůz – stal sám středem zájmu objektivů", tak se David Rubinger rozpomíná na onu děsivou dobu. Mohamed, palestinský zahradník z Beit Omaru u Hebronu, požadoval po Cioně Spivakové pětadvacet tisíc šekelů a když jeho někdejší zaměstnavatelka nechtěla na tento nestoudný požadavek přistoupit, strašlivě se pomstil.

© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
překlad Ivana Kultová a Pavel Mareš
www.israelnetz.com

Fotky k tomuto článku: http://www.gerloff-pics.com/thumbnails.php?album=177