14.8.2020 | Svátek má Alan


OSOBNOST: Muž, který vzal na sebe odpovědnost

23.7.2020

„Nikoho neobviňuji, ale cítím se vinen, společně s celým parlamentem…“

Když byl v roce 2013 založen Institut Williama Wilberforce, ukázalo se, že jeho jméno není v Čechách příliš známé a jeho výslovnost nám působí potíže. Rodinné jméno znělo původně Wilberfoss, ale Williamův dědeček možná v nějakém prorockém pohnutí změnil foss na force, což znamená síla. William Wilberforce byl už od dětství slabý a často nemocný, o to větší síla je v tom, čeho dosáhl. Proč se o tom obecně příliš neví, vysvětluje Eric Metaxas ve své knize „Úžasná milost - William Wilberforce a hrdinná kampaň na ukončení otroctví“ (Amazing grace – and the Heroic Campaign to End Salvery). Metaxas srovnává Wilberforcův úspěch s objevem léku na nějakou hroznou epidemii, která díky němu zcela vymizela ze světa, a proto už si na objevitele nikdo ani nevzpomene.

William Wilberforce

William Wilberforce

Díky Wilberforcovu neúnavnému celoživotnímu úsilí - a to je potřeba podtrhnout, protože zákon k propuštění otroků v celé britské světové říši byl odhlasován 26. července 1933, tři dny před jeho smrtí – je dnes přinejmenším v celé západní společnosti zotročování a obchod s lidmi nezákonný. Do jeho doby bylo otrokářství běžnou a společensky uznávanou skutečností. I když jeho různé formy bohužel dodnes existují, měl William Wilberforce obrovský vliv na smýšlení lidí, a proto ho Metaxas označil za muže, který změnil svět.

Proč není ani v křesťanských kruzích příliš znám, je možná dáno tím, že nebyl ani misionářem, ani kazatelem, nýbrž věřícím politikem a řečníkem. Než ovšem začnu líčit, kým a čím vším William Wilberforce byl, považuji za důležité zmínit, co nebyl. William nebyl lhostejný. Už od dětství měl soucit s druhými lidmi, a proto se mu v pozdějších letech politického zápasu těžko chápala lhostejnost jiných.

Narodil se v anglickém městě Hull v roce 1759 do dobře situované rodiny šlechtického původu. Ačkoli od malička trpěl krátkozrakostí a byl často nemocen, byl prý velice oblíbený a milý. Jako dítě zažil smrt své nejstarší sestry i otce. Když pak i jeho matka vážně onemocněla, musel se odstěhovat k tetě a strýci do Wimbledonu. Bylo to v době takzvaného velkého probuzení (Great Awakening), jehož součástí jeho příbuzní byli. Mezi jejich přátele patřil kazatel Georg Whitefield i John Newton, bývalý kapitán otrokářské lodi, který prožil hluboké pokání a stal se anglikánským knězem. Po celém anglicky mluvícím světě je známa jeho píseň „Úžasná milost!“ (Amazing grace). [1]

Bezdětný strýc a teta se stali Williamovou rodinou a měli se vzájemně upřímně rádi. Jejich duchovní „metodistický“ vliv se ovšem vůbec nelíbil matce ani dědečkovi, kteří ho po dvou letech jako dvanáctiletého odtamtud rychle vzali. Místo do kostela ho vodili do společnosti divadel, plesů a karetních her. Se strýcem a tetou udržoval písemný styk, ale rodině se postupně podařilo ho získat pro světské radovánky.

Běhen studií v Cambridgi byl William oblíbeným veselým společníkem, který nijak nevynikal svou zbožností ani pílí. Dařilo se mu navazovat mnohá přátelství a kontaktů, jejichž vlivu ovšem později litoval. V Londýně začal navštěvovat debaty v parlamentu a už v roce 1780 se rozhodl kandidovat do dolní sněmovny. Podařilo se mu dosáhnout pozice představeného hrabství York a už ve 21 letech se členem parlamentu stal. Úzce se spřátelil s Williamem Pittem mladším, který se stal záhy premiérem.

V letech 1784 a 1785 nastal v jeho životě zlom. Pod vlivem čtení duchovní literatury a hlavně Bible se obrátil od povrchního křesťanství k opravdové víře. V prvním hnutí mysli chtěl opustit politiku. Se svým rozhodnutím se svěřil Williamu Pittovi, který ho ale povzbuzoval i nadále využívat svého talentu ve veřejné službě. V tomto období hledání nové životní orientace se obrátil i na svého starého známého Johna Newtona, který mu taktéž radil, aby ve své pozici zůstal.

Při pohledu zpět velmi litoval promařeného času, který strávil při hostinách, plesech a karetních hrách, a rozhodl se využívat svůj čas smysluplně cílevědomým čtením, aby se tak vzdělával a informoval. Velmi brzy si pak, jak sám napsal pod vedením Všemocného, stanovil dva velké cíle: zrušení obchodu s otroky a reformaci společenské morálky. Začal ho trápit stav nižších společenských vrstev, kde byl velmi rozšířen alkoholismus, jejichž zábavou byly veřejné popravy na šibenicích a veřejné spalování mrtvol odsouzených, prostituce nezletilých, a to často i pod 14 let. Nebyl lhostejný ani k utrpení zvířat, se kterými se zacházelo brutálně; jeden příklad za všechny byly býčí závody městy.

Začal působit v několika rovinách - v senátu, na veřejnosti a ve vládnoucích vrstvách. V senátu navrhoval nové zákony a zasazoval se o to, aby se již stanovené zákony dodržovaly a netrpělo se například provozování ilegálních neřestných podniků. Sám bádal i zjišťoval fakta, která pak zveřejňoval. Snažil se pro své cíle získat vládnoucí vrstvu. Objevil roku 1692 vydanou královskou proklamaci, ve které šlo přesně o reformaci společenské morálky, a zjistil, že splnila svůj účel, protože král Vilém III. a jeho manželka Maria zároveň založili „Proklamovací společnost“ a pověřili ji prosazováním jimi určených zásad.

Proto se William Wilberforce obrátil na krále Jiřího III. a na londýnského biskupa. Jejich podporu se mu podařilo získat, a tak postupně prosazovat společenské hodnoty, v jejichž uskutečňování měly jít významné osobnosti příkladem. Spodinu do té doby vyšší společenské vrstvy buď ignorovaly, nebo jí opovrhovaly. Wilberforce se se svou vizí na mnohé obrátil a i přes výsměch některých mohl mít radost z pozitivní reakce těch, kteří naprosto souhlasili, že je potřeba s prostitucí nezletilých, alkoholismem a neúměrným počtem veřejných poprav něco udělat.

O zacházení s otroky většina Britů vůbec nevěděla, ačkoliv blahobyt mnohých závisel na otrocké práci na cukrových plantážích na karibských ostrovech, tehdy zvaných Západoindické ostrovy. Mnozí například věřili, že otroci jsou zběhlí kriminálníci nebo uprchlíci z válek. To ovšem nemohlo platit pro ženy a děti. To, čemu se říkalo války, byly často kmenové boje, kde náčelníci prodali zajatce jiného kmene – často celé rodiny - evropským otrokářům. Ti je naložili na lodě a odtransportovali za nelidských podmínek na ostrovy v Karibiku. Podpalubí, kde byli zavřeni, bylo přecpané. Mnozí, hlavně ženy, trpěli mořskou nemocí. Byli k sobě připoutáni železnými okovy. Po cestě ke kbelíku o sebe zakopávali a zraňovali se, a když se tam nemohli dostat, leželi ve svých výkalech, které jim způsobovaly vředy. Nedostatek čerstvého vzduchu, vedro, zápach, horečky a průjmová onemocnění způsobily, že jich polovina zemřela, než se vůbec dostala k cíli.

Willberforce se svými přáteli začali uvádět tato fakta ve známost. Informování veřejnosti tak, aby se nikdo nemohl vymlouvat na neznalost, se stalo jeho strategií. Pro tento cíl se mu podařilo získat i umělce, kteří znázorňovali utrpení černých otroků a spolu s ním vystupovali proti názoru, že afričtí černoši jsou oproti ostatním lidem méněcenní. Jak se pravdivé informace šířily, začalo se postupně měnit i mínění veřejnosti. Se svými přáteli organizoval mezi lidem petice, jimiž pak zase ovlivňoval parlament.

Důležité bylo, že nezůstal osamoceným bojovníkem, ale spojil se s lidmi stejného mínění. Metaxas píše, že čím více informací Willberforce se svými přáteli shromáždil, tím jasnější jim bylo, že obchod s otroky, stejně jako každé systematické zlo, korumpuje a ničí život každého, kdo s tím má co do činění. Zdálo se, že se snad každý, kdo byl pro tento systém získán, do něho dostal nečestnými prostředky buď zadlužením, nebo dokonce i unesením. Služba u námořnictva byla původně čestným úkolem, a tak se navenek snažili působit ti, kdo získávali námořníky pro lodě s otroky. Většina z nich pak byla nešťastná, vystavená nebezpečí stejných nemocí, ale i oni se obávali biče otrokářů.

O Willberforcovi se dá říct, že byl vlastenec. Jeho vlastenectví ho ale neodvádělo od lásky k jiným národům, spíš naopak. Vedlo ho k odpovědnosti vůči nim. Z jeho bohaté korespondence je možné vyčíst zájem o lidi z mnoha zemí. Silně cítil a jako břemeno nesl tíhu odpovědnosti za činy svého vlastního národa. Ve své proslulé řeči před britským parlamentem řekl: „Nikoho neobviňuji, ale cítím se vinen, společně s celým parlamentem Velké Británie, že jsme strpěli tento hrozný obchod, který se provozuje pod jeho autoritou.“ Hned na začátku uvedl, že ale nejde jen o zájem Britů, ale celé Evropy a vlastně i celého světa.

Stejně připomínal v parlamentu odpovědnost svého národa za stav indického obyvatelstva v britských koloniích a přinesl návrh, aby tam britská Východoindická společnost poslala učitele a duchovní. Do té doby bylo britským zákonem misionářům zakázáno do Indie cestovat. Argumentovalo se mimo jiné tím, že by to vyjadřovalo neúctu vůči tradiční indické civilizaci. Součástí této tradiční kultury bylo například spalování vdov zaživa společně s jejich zemřelými manžely. Wilberforce připomínal Britům jejich odpovědnost zasadit se proti takovým lidským obětem, proti zabíjení starých, slabých a nemocných. Částečně stála za zákazem zvěstování biblických hodnot i obava, že by křesťanský vliv narušil možnost pod záminkou méněcennosti indické obyvatele zneužívat.

Ke konci své veřejné služby se ve své zemi také zasazoval o emancipaci katolíků vůči anglikánské církvi. I když není možné přinést na tomto místě úplný obraz jeho života, je nutné zmínit jeho rodinný život. Oženil se teprve v sedmatřiceti letech s dvacetiletou Barbarou Spooner a měli spolu šest dětí. S rodinou se několikrát denně scházel k modlitbám a čtení Písma a v určité fázi veřejně prohlásil, že chce se svou rodinou trávit více času. Domácnost Willberforcových byla prý trochu chaotická, což mnohé návštěvníky nijak neodrazovalo.

Rodinným dnem pro něj byl den odpočinku, který nazýval sabatem. V neděli se už v šest hodin ráno vydával na modlitební procházky přírodou, kde čerpal sílu. V přírodě mohl dát prostor pro vděčnost a obdiv Bohu, vyjádřit mu lásku a také zkoumat jakékoli zlé myšlenky vůči jiným a snažit se smířit se všemi. Jak víme z jeho dopisů, byl o dnech odpočinku obzvlášť šťasten a doporučoval všem, které miloval, aby je takto prožívali. William a Barbara museli zažít smrt své nejstarší dcery. O úctě jejich dětí svědčí pětisvazková biografie, kterou napsali jeho synové Robert a Samuel. Jak bych tedy mohla v jednom článku vyčíst všechny zásluhy muže, o kterém píše Metaxas, že byl jedním z nejinteligentnějších, nejvýřečnějších, nejlépe propojených a nejtalentovanějších mužů své doby?








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.