S tímto politickým projektem spojuji svou existenci

Jakou osobnostní výbavu potřebuje politik, aby vešel do dějin jako státník? „Musí mít kuráž vzít opratě do ruky a prosadit i nepopulární rozhodnutí. Volby sem, volby tam. Zastupitelská demokracie může být úspěšná jen tehdy, když se někdo vzchopí a řekne: takhle to je a já s tímto svým politickým projektem spojuji svou existenci.“

Tak to alespoň svého času viděl někdejší německý kancléř Helmut Kohl, o jehož státnických kvalitách, jak se ukázalo u příležitosti jeho úmrtí, není pochyb. Citované krédo pronesl v souvislosti s obhajobou eura, jednotné evropské měny, jejímž byl hlavním iniciátorem. Bylo to v době, kdy se eurem platilo v Německu teprve pár týdnů.

A Kohl přiznal, že kdyby o tom tehdy směli rozhodovat voliči, nikdy by se německé marky nevzdali. Zrovna tak byl přesvědčen, že volby v roce 1998 prohrál se sociálním demokratem Gerhardem Schröderem jen kvůli tomu. A až do konce života nepochyboval o tom, že pro sjednocení a soudržnost Evropy udělal to nejlepší, co mohl.

Nezviklala ho ani řecká krize a neuznával námitky ekonomů, že kámen úrazu vězí už v samotných základech společné evropské měny, protože měnová unie nemůže evidentně fungovat bez jednotné fiskální politiky, a tudíž ani bez unie politické.

Helmut Kohl viděl příčiny současné krize jinde: on sám, stejně jako další otcové eura, si uvědomovali, že politická unie není akceptovatelná. Věděli tudíž i to, že jednotlivým zemím se rozpočtová disciplína nedá vnucovat zvenčí.

Proto stanovili pravidla v podobě paktu růstu a stability: stojí v nich, že deficit nesmí překročit 3 procenta HDP, a že ani celkové zadlužení nesmí přesáhnout jeho šedesátiprocentní hranici.

Především zabudovali však do základů společné měny zákaz vzájemného ručení. Což znamenalo, že pokud by se některá ze zemí eurozóny dostala kvůli dluhům do potíží, musela by nést důsledky sama. Jenže dřív, než se mohlo tohle pravidlo uplatnit coby příklad, který by ostatní nedisciplinované vlády exemplárně odstrašil, začaly státy eurozóny vytvářet záchranný finanční mechanismus.

Z něj profitují především finanční trhy, které dluhopisy dlužníků skoupily. Takže i kdyby se dneska chtěly státy eurozóny k původní koncepci společné měny vrátit, musely by refinancovat svoje banky, protože ty mají v krachujících zemích pohledávky.

Na druhé straně se právě v posledních letech, poznamenaných uprchlickou krizí, jeví společná měna v Evropě jako její relativně spolehlivý tmel. Takže: třeba se jednou bude na zapáleného Evropana Helmuta Kohla vzpomínat nejen jako na sjednotitele Německa.