Před 30 lety převzal moc v Kremlu muž, který nejprve vyděsil Husákův režim, ale pak mu dal volnou cestu

Na ten den si pamatuju docela dobře. Jako mladičký elév opozičních skupin jsem se ocitl na setkání, které vybrala StB, a o něco později i poprvé na „Barťáku“. Jak jsme tam v dobré společnosti čekali na výslech, tak někdo, kdo stihl koupit Večerní Prahu, tuším Ivan Klíma, si prohlížel čerstvé zprávy. Zarazil se a pro sebe si mumlal: „Gorbačov, Gorbačov, kdo je to?“ Tak jsem poprvé uslyšel jméno muže, který měl změnit naše životy.

Michail Gorbačov

Skoro nikdo nevěděl, kdo je to Gorbačov. Zvykli jsme si, že jednoho generálního tajemníka střídal druhý – stejně stařičký, neosobní a neznámý. V listopadu 1982 Andropov Brežněva, v únoru 1984 Černěnko Andropova, proč by to 11. března 1985 mělo být jinak?

Ono to však bylo jinak, což se ukázalo už brzy. Předem to tušili jen kovaní kremlologové, jakým byl třeba opozičník Jaroslav Šabata. Ten si už začátkem 80. let všiml, že jakýsi Gorbačov, nejmladší člen sovětského politbyra, v ideologickém článku provokativně použil Leninův citát. Ale skeptická většina veřejnosti i disentu od něj nic nečekala. A přece měl Šabata pravdu. Z Gorbačova se stal muž, který ovlivnil podmínky našich životů asi nejvíce. A tato teze platí, jakkoliv je teď Gorbačov kritizován i vysmíván.

Když to začalo před třiceti lety vycházet najevo, vyvolalo to u nás dvojí reakci – hrůzu v Husákově režimu a euforii ve veřejnosti i opozici. Obojí ovšem předčasně.

Muž, který věří v pražské jaro

Gorbačov věru nebyl klasický aparátčík dosavadního ražení. Stačilo se podívat na podobiznu jeho i manželky Raisy. Žádní „geronti“ a la Brežněv nebo Černěnko, ale pár, který by mohl reprezentovat třeba i Francii. To bylo zřejmé hned po 11. březnu 1985. A bylo to zřejmé československé veřejnosti i normalizátorům. Stejně jako fakt, že nový generální tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu myslí své reformní úsilí vážně.

Nevypovídá o tom ani tak Gorbačovův život a dosavadní kariéra. Ta odpovídá normě. Narodil se ruskému otci a ukrajinské matce na jihu Ruska. Jako dvouletý přežije stalinský hladomor, ale ztratí při něm dvě sestry a strýce. Po válce studuje v Moskvě práva, jeho spolužákem je Zdeněk Mlynář (což ale bude mít význam až mnohem později) a do komunistické strany vstupuje ještě za Stalinova života. Pak už běžnými krůčky stoupá výš – do ústředního výboru strany (1970), nejvyššího sovětu (1974) a politbyra (1980). Nic, co by se nějak vymykalo.

O Gorbačovově výjimečnosti nevypovídá ani jeho formální rétorika v nejvyšší funkci: „Náš cíl – více demokracie, více socialismu, lepší život pracujícího člověka, moc a sláva naší země.“ Tak mluví na plénu komunistické strany v dubnu 1985. Ale pozor. Ideologická úlitba jen zakrývá hlavní téma jeho vystoupení – perestrojku (přestavbu) a glasnosť (transparentnost). To jsou slogany jeho reforem. Zdá se, že své reformy bere vážně, ale to říkali už jiní před ním.

Chceme-li najít něco, čím se Gorbačov roku 1985 skutečně vymyká z dosavadní normy, je to jeho víra. Je to sice víra v komunismus, která v zemi cynických a oportunistických normalizátorů působí směšně, ale v jeho případě je upřímná. Což má důsledky. Věří-li Gorbačov v úspěch komunismu, musí potlačit vše, co tomu úspěchu překáží. Musí potlačit stereotypy ideologického přitakávání a nevýkonnosti, probudit v lidech spontánní aktivitu i naději. Proto spouští reformy. A proto začíná transparentností, která už brzy přináší na sovětské poměry nevídanou svobodu slova, propouštění politických vězňů (Andreje Sacharova) i možnosti podnikání (formou družstev).

Pro vládce v Husákově Praze to ale má háček. Gorbačov totiž věří v hodnoty, jež razilo pražské jaro roku 1968. Což by koneckonců mohla být jeho osobní věc, ale v sovětském bloku není. Gorbačov věří v to, co v roce 1968 působilo tak provokativně a kontrarevolučně, že to musela pomocí tanků potlačit sovětská invaze. Což by ho mělo logicky vést k závěru, že sama invaze byla chybná. Jenže ta dala legitimitu československé normalizaci a Husákovi. Kdyby Gorbačov jasně řekl, že to byla chyba (neřkuli zločin), celé Husákovo vedení by ztratilo legitimitu. V tom je ten háček.

Znovu ta iluze!

V jiných zemích sovětského bloku hrozí dosavadním vládcům jen to, že s Gorbačovem a vlnou jeho změn bude muset generálního tajemníka A nahradit generální tajemník B. Jenže v Československu hrozí delegitimizace celého establishmentu. Tak velí logika.

Husákův režim čerpá legitimitu z porážky pražského jara, z toho, že po invazi bylo prohlášeno za kontrarevoluci, i z toho, že si schválil stále platné Poučení z krizového vývoje. Hlásí-li se Gorbačov k hodnotám pražského jara i ke Zdeňku Mlynářovi (toho času v exilu ve Vídni), v rámci této logiky vystupuje de facto kontrarevolučně a měl by být umlčen.

Existuje jeden slavný Gorbačovův výrok. Ať už je autentický, či trochu přikrášlený, dobře ilustruje obavu československých normalizátorů i naděje zdejších občanů a notné části disentu. Když byl roku 1987 Gorbačov tázán, jaký je vlastně rozdíl mezi jeho perestrojkou a pražským jarem, odpověděl lakonicky: „Devatenáct let.“ Tohle kdyby řekl v Praze, Husák by byl odepsán.

Tady se od spekulací roku 1985 dostáváme k jaru 1987. Tehdy Gorbačov jede do Československa. Přijíždí v atmosféře velkých očekávání veřejnosti i obav režimu. Poprvé je sovětský vůdce v roli lídra země, jíž československá veřejnost závidí svobodu slova. Doma Gorbačov říká věci, za které by byl v Husákově zemi v lepším případě zbaven funkce, v horším případě policejně popotahován. Promluví i v Praze bez servítků? Řekne něco, co už nepůjde „okecat“?

Realita 9. dubna ale přináší zklamání. Gorbačov přijede, vidí a zase odjede. Nehne s ním, že vůbec poprvé se jde na sovětského lídra spontánně podívat 150 tisíc lidí. Husákův režim nekritizuje, ale de facto pochválí. Říká, že když tu byl v roce 1969, lidé se k autu, které ho vezlo, otáčeli zády, ale teď ho naopak vítají, což je vlastně výborné. Na tohle jsme čekali dva roky?

Ano, po Gorbačovově návštěvě se u nás poměr obav a nadějí obrací. Dosud znejistělí normalizátoři se uklidňují (nestalo se jim nic až na to, že již koncem roku vystřídá generálního tajemníka Husáka generální tajemník Jakeš), osmašedesátníci v disentu naopak znejisťují (to jsme kamarádovi Zdeňka Mlynáře za víc nestáli?), skeptici se mohou cítit potvrzeni ve své skepsi a národ je zklamán.

Dobře tu atmosféru zachycuje Václav Havel ve fejetonu Setkání s Gorbačovem. „Tenhle národ je nepoučitelný: tolikrát už upnul veškeré své naděje k nějaké vnější síle, od níž si sliboval, že vyřeší jeho problémy za něj, tolikrát se hořce zklamal a byl donucen si přiznat, že mu nikdo nepomůže, pokud si nejdřív nepomůže sám – a znovu tatáž chyba! Znovu ta iluze! Oni si snad opravdu myslí, že sem Gorbačov přijel osvobodit je od Husáka!“

Havel má pravdu. Jen málokdo si Gorbačovovu návštěvu spojuje s Brežněvovou doktrínou, přesněji s tím, že Gorbačov ji zrušil. Už neplatí doktrína, kterou vyhlásil Brežněv kvůli pražskému jaru. Její hlavní teze zní takto: Je-li jen v jedné zemi ve sféře vlivu Moskvy ohrožen socialismus, zakládá to důvod pro ostatní země k vojenskému zásahu. Tak se i stalo 21. srpna 1968. Ale to teď neplatí. Už na pohřbu svého předchůdce Černěnka to prý Gorbačov řekl vůdcům komunistických zemí (úředně to pak prohlásí 28. června 1988). Jinými slovy: každá země ať si jde svou vlastní cestou, a pokud k československé cestě patří vláda normalizátorů, nechť ji máte.

Husákovo vedení tak z Brežněvovy doktríny profituje dvakrát. Poprvé v roce 1969, když je díky ní ustaveno. A podruhé po roce 1985, když je díky jejímu zrušení uchováno.

Buďme za něj vděční

Gorbačov má v té době už jiné priority. Jedná se Západem, hlavně s Ronaldem Reaganem, a míří k ukončení studené války. S odstupem lze tvrdit, že pád berlínské zdi, kterému Gorbačov vědomě nechal volný průběh, přispěl k naší svobodě více, než kdyby v roce 1987 nahradil Husáka nějakým progresivním aparátčíkem.

Při vší kritice, která dnes na Gorbačova míří, nemá zapadnout to základní. Zůstává tím, kdo v roce 1989 velkým dílem umožnil naši svobodu. I proto podle Putina patří – spolu s carem Mikulášem II. – k nejhorším zločincům a zbabělcům ruské historie. Ano, historické okno, které otevřel Gorbačov, bylo krátké, jak vidíme každý den v televizi. Buďme za něj vděční.

Právník, tajemník, prezident
⃰⃰ 1931 – 2. března narozen ve vsi Privolnoje ve Stavropolském kraji
⃰⃰ 1952 – vstupuje do KSSS
⃰⃰ 1955 – promuje na právnické fakultě Lomonosovovy univerzity
⃰⃰ 1980 – členem politbyra ÚV KSSS
⃰⃰ 1985 – 11. března jmenován generálním tajemníkem ÚV KSSS
⃰⃰ 1990 – 15. března zvolen (prvním a též posledním) prezidentem SSSR
⃰⃰ 1991 – 24. srpna končí jako generální tajemník ÚV KSSS, 25. prosince končí v úřadu prezidenta po rozpuštění SSSR

LN, 2.3.2015