Jak je to v Norsku s vězením? Na obrázcích vidíte vězení v Haldenu (Halden fengsel, kdybyste chtěli googlit), spuštěné v roce 2010, které je jedním z největších penologických experimentů dnešní doby. Je to vězení pro nejtěžší zločince, u kterých se čeká co nejdelší výkon trestu. Protože u těch s kratším nepodmíněným trestem by to nefungovalo.

Jaká je logika za „nejhumánnějším vězením na světě“? Opravdu jsou Norové tak hloupí, že „odměňují“ nejhorší zločince „fešáckým kriminálem“? Jsou všechna vězení v Norsku taková?

Ne, Norové rozhodně hloupí nejsou, odměna to docela určitě není, a ne, je to jediné takové vězení. Ostatní vězení jsou velmi „tradiční“. Vězení v Haldenu bylo postaveno jako praktická realizace následující teze…

„V tradičním vězení dává boj se systémem a boj o přežití vězňům smysl života, který se po jejich propuštění promění v boj proti společnosti, kterou dotyčný uvidí jako spoluviníka jeho utrpení. Cílem odnětí svobody je právě odnětí svobody, tedy maximální zdůraznění faktu, že člověk nemá svobodu projevovat svou vůli. Čím víc bude sám fakt absence svobody viditelný, tím víc vynikne její hodnota po jejím znovunabytí a odradí to dotyčného od recidivy.“

Haldenské vězení bylo postaveno a je provozováno do posledního detailu s touto myšlenkou jako ústředním bodem. Tomu je podřízen design, provedení, aktivity, způsob jednání s vězni, všechno. Vězení je postaveno tak, aby vězně zahltilo „dobrem“, tedy komfortem, příjemným zacházením, o vězních tam mluví záměrně jako o „klientech“, ale odejít odtamtud nemůžou. Design je udělaný tak, aby dobře a nerušeně viděli ven do přírody… kromě dobře postavených betonových zdí, které mají průhledné segmenty, aby připomínaly vězňům, tedy pardon, „klientům“, co je venku a že oni jsou uvnitř. Každým pohledem kolem sebe, každým gestem.

Během výkonu trestu v Haldenu se hodně dá na resocializaci. S vězni se zachází v podstatě jako s dětmi ve školce. Mile, ale přísně, a svým způsobem infantilizujícím způsobem.

Ano, když tam přijde nováček, má pocit, že na to vyzrál a dostal „fešácký kriminál“. Jenže po roce, dvou, pěti, osmi, už to taková sranda není a na dotyčného to má takový vliv, že mu to naprosto zprotiví zájem o luxus a materiální výdobytky, protože ty mu tam, jemně, ale pořád, doslova nacpou do chřtánu, a hlavně mu s prominutím přeskočí z toho zdůraznění nesvobody. Po propuštění je takový vězeň neškodný, protože je prakticky jako po lobotomii – takové vězení mu sebere smysl pro „dobrodružství“ do té míry, že bude krotký a pro společnost „neviditelný“. A tedy bezpečný.

Je to velmi rafinovaný způsob, jak „přeprogramovat“ zločince aniž by si toho byli sami přímo vědomi, a to ani tehdy, když vědí, že je na nich tento experiment prováděn – to se všeobecně ví, není to v Norsku žádné tajemství. Přesto to, právě kvůli dlouhým výkonům trestu, funguje. Dřív nebo později to zlomí kohokoliv, jen tu hranici mají různí vězni jinde.

Autor je odborník na evropské právo. Pět let žil s rodinou v Norsku.