Němečtí ochránci životního prostředí, kteří se angažují v elektroenergetice, nemají opravdu lehký život. Po dvaceti letech vytrvalého úsilí získali dostatečnou politickou podporu, což jim umožnilo realizovat jednu z jejich hlavních politických vizí – tj. program odstoupení od jaderné energetiky. Na základě silného a vytrvalého politického tlaku se jim nakonec podařilo „zlomit odpor jaderné lobby“ a v červnu 2000 byla uzavřena průlomová dohoda mezi spolkovou vládou a energetickými společnostmi o praktické realizaci politiky odstoupení od jaderné energetiky, která byla v roce 2002 zapracována do novely německého „Atomového zákona“. Na základě této novely mají být zhruba do roku 2022 odstaveny všechny německé jaderné elektrárny (podrobnosti např. zde). Všichni energetičtí specialisté z environmentalistých kruhů tehdy mohutně jásali a oslavovali nakročení Německa do nového věku bez jaderné elektroenergetiky.

Zlotřilá elektroenergetika však nenechá ochránce životního prostředí ani na chvilku vydechnout. Jakmile dali kopačky energetice jaderné a vyhodili ji dveřmi, už se jim do komůrky potajmu oknem vkrádá její sestra - energetika uhelná. Dle interpretace německých ekologistických organizací přišla uhelná lobby pod průhlednou záminkou zajištění budoucí výroby elektrické energie s rozsáhlým programem výstavby nových uhelných elektráren.

Němečtí ochránci životního prostředí (v tomto článku konkrétně organizace BUND – Freunde der Erde, tj. německá pobočka Friends ot the Earth) tento možný trend zachytili a podrobili kritice na svých internetových stránkách, přičemž uveřejnili spoustu zajímavých údajů. Z mého osobního pohledu těchto údajů zveřejnili příliš mnoho, protože z nich lze leccos vyčíst nejenom o uhelných elektrárnách v Německu, ale i o důsledcích předchozí politiky ekologistických hnutí. Některé z těchto údajů tedy nyní předkládám čtenářům. Moje komentáře k prezentovaným údajům a stanoviskům BUND jsou uvedeny kurzívou.

Plánované uhelné elektrárny

Německé energetické koncerny plánují výstavbu až 27 nových uhelných elektráren na černé i hnědé uhlí (seznam viz zde). Ilustrační mapa těchto „zabijáků klimatu“ a další data byla převzata z internetových stránek výše uvedené organizace. Mapu snad není nutné blíže komentovat.

Odstavování starých uhelných elektráren

Dle BUND je plánována výstavba nových uhelných elektráren o výkonu 27 270 MW, zatímco odstaveno má být pouze 6 917 MW. Nové elektrárny vyprodukuji ročně 164,8 milionů tun CO2. Odstavením starých elektráren se docílí snížení emisí o 43,1 milionů tun ročně, takže program modernizace uhelných elektráren v Německu může skončit navýšením ročních emisí CO2 až o 121,7 milionů tun (bližší informace zde).

Emisní povolenky

BUND na svých stránkách uvádí, že provozovatelé nových uhelných elektráren, které mají být připojeny do sítě v letech 2010 až 2012, obdrží zdarma povolenky ve výši cca 4,2 mld. eur, zatímco provozovatelé plynových elektráren s ekvivalentní výrobou elektřiny obdrží pouze povolenky za cca 2,1 mld eur, což tedy činí 2,1 mld. eur v neprospěch plynu. Pro informaci uvádím, že dle BUND činí orientační cena povolenky přibližně 17 eur/t CO2 (bližší informace zde).

K tomuto podotýkám, že v souladu s politikou spolkové vlády musí provozovatel elektrárny na vyrobenou kWh v uhelné elektrárně odečíst dvojnásobné množství povolené emisní kvóty než na kWh vyrobenou v plynové elektrárně, takže já osobně bych tuto skutečnost spíše interpretoval jako nastavení stejných výchozích podmínek pro oba provozovatele.

Technologie ukládání CO2

Tyto technologie BUND jednoznačně odmítá s tím, že žádný „přírodní“ zásobník plynu nemusí být zcela těsný a po určité době může uskladněný CO2 znovu uniknout do atmosféry. Rovněž byla akcentována skutečnost, že technologie separace, transportu a ukládání CO2 znamená podstatné snížení účinnosti výrobního zařízení (o 6-15%), tj. v podstatě vzrůst spotřeby uhlí, protože tato technologie sama o sobě vyžaduje velké množství elektrické energie, která musí být někde vyrobena (třeba zase v uhelných elektrárnách), což ve svém důsledku znamená další emise CO2 (bližší informace zde).

Zde se dle mého názoru jedná o poněkud paradoxní situaci. Pro mnohé německé zelené doposud byla technologie ukládání CO2 možným budoucím řešením emisí CO2 z uhelných elektráren. Ovšem vzhledem k agresivní a technicky neadekvátní propagandistické kampani ohledně podzemních úložišť jaderného odpadu v minulých letech se zelení chytili do vlastní pasti, protože potenciální nebezpečí úniku miliard kubických metrů CO2 z podzemních zásobníků do životního prostředí je naprosto jednoznačně nesrovnatelně vyšší než u jaderného odpadu skladovaného v pevné formě. Takže zeleným v podstatě nezbývá nic jiného, než technologii ukládání CO2 odmítnout, a to nehledě na to, zda by mohla či nemohla mít v budoucnu nějaký ekologický přínos.

Tímto jsem zakončil svůj exkurs po internetových stránkách organizace BUND a dále se mohu ještě zmínit o dalších aspektech, které německým ochráncům životního prostředí znepříjemňují život.

Obnovitelné zdroje

V posledních deseti letech v Německu bezesporu došlo k mohutnému rozmachu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, a to i ve světovém srovnání. Avšak jejich zastoupení v energetickém mixu stále není takové, jak by si ochránci životního prostředí představovali.

Problém se na německé ochránce životního prostředí valí i ze strany, z které to opravdu nečekali – a to ze strany „průmyslu obnovitelných zdrojů“. Zmíním zde názory Prof. Dr. Fritze Vahrenholta, předsedy představenstva firmy Repower, tj. jednoho z největších výrobců větrných elektráren v Německu. Prof. Vahrenholt podporuje rozvolnění procesu odstoupení od jaderné energetiky a prodloužení průměrné životnosti německých jaderných elektráren až na cca 40 let, což je v podstatě projektová životnost starších typů elektráren. Dle jeho názoru bude v tomto přechodném období možné dále pracovat na vývoji větrných elektráren. Navíc zdůrazňuje nebezpečí dramatické závislosti na importu surovin (plynu a ropy) z geopoliticky nestabilních států (bližší informace zde a původní zdroj zde).

Je jasné, že tyto názory pravověrné ochránce životního prostředí opravdu netěší. Někteří hovoří o „zradě ideálů“ ochrany životního prostředí, jiní zase nemohou pochopit, proč se tento průmyslník nechce chopit vládou naservírované příležitosti, vyprodukovat a nainstalovat desetitisíce větrných elektráren a udělat tak ze svých produktů jeden z pilířů čisté německé elektroenergetiky a ještě navíc přitom také pohádkově zbohatnout.

K tomu mohu pouze poznamenat, že vzhledem k profesuře na univerzitě, dlouholetému působení ve vysokých státních funkcích a hospodářským výsledkům firmy tento pán zřejmě ví, co říká. Možná ví něco, co ostatní neví? Nebo se bojí něčeho, čeho se ostatní nebojí? Zde však na rovinu předesílám, že názor prof. Vahrenholta je v Německu prozatím opravdu ojedinělý.

Avšak život nemá jenom černé stránky. Pošramocenou náladu si němečtí ochránci životního prostředí mohou vylepšit při četbě internetových stránek svých spřízněnců z Rakouska, kteří odhalili průhlednou záminku rakouské vodní energetické lobby o ekologické výrobě elektřiny na horských potocích a protestují proti výstavbě nových vodních děl (zde bližší informace např. o lokalitě „dolní Schwarzach“ a dalších ve Východním Tyrolsku).

Shrnutí autora

Na stránkách BUND jsem nikde nenalezl vyjádření k hypotéze, že plánovaný vzrůst instalovaného výkonu uhelných elektráren o cca 20 300 MW by mohl mít nějakou souvislost s programem odstoupení od jaderné energetiky. Nenalezl jsem ani žádné odhady navýšení spotřeby plynu při náhradě plánovaných uhelných elektráren pomocí plynových elektráren, ačkoliv odpovědi na tyto otázky by mne obzvlášť zajímaly. Faktem je, že Německo v současné době dováží více než 3/4 svojí spotřeby plynu, a to především z Ruska. Pokud půjde cestou masivního rozvoje výroby elektřiny z plynu, tak v budoucnu tento už tak vysoký podíl nepochybně nadále poroste.

Dovolil bych si nyní udělat krátké résumé stanovisek organizace BUND a souputníků z Rakouska:

Jaderné elektrárny: ne a už nikdy více.

Uhelné elektrárny: ne, především s ohledem na produkci CO2. Rovněž ani technologie ukládání CO2 není ekologicky přijatelná.

Plynové elektrárny: ano – problematičnost technologie z hlediska produkce CO2, možnost rapidního nárůstu spotřeby popř. ceny plynu a nutnost dovozu plynu ze zahraničí (rovněž z politicky nestabilních států) není zřejmě považována za ekologické, ekonomické ani politické riziko.

Vodní elektrárny: vztah je poněkud ambivalentní, ochránci životního prostředí obecně připouštějí vodní elektrárny jako ekologický zdroj pro výrobu elektřiny, avšak jakmile je projekt umístěn do konkrétní lokality, jsou lokální ekologická sdružení ostře proti.

Obnovitelné zdroje: ano! Toto je ta správná cesta. Problematiku je nutné dále vysvětlovat veřejnosti a dokonce i některým natvrdlým výrobcům zařízení pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů, kteří váhají a netuší, jaké skvělé perspektivy se před nimi rýsují.

A co říci zcela na závěr?

Známým, kteří nejsou vzděláni v oboru a mají zájem, obvykle přibližuji svůj názor na problematiku mírnou nadsázkou - a to na příkladu barové židličky provedené ve formě trojnožky (nevím, čím to je, ale toto přirovnání spolehlivě zabírá i u úplných technických antitalentů). Takže zcela závěrem: když se rozhodnu, že jednu nohu trojnožky uříznu (jádro), druhou pořádně zkrátím (uhlí) a zbývající nohu (plyn) doplním o jednu novou upletenou z vrbového proutí (obnovitelné zdroje ve všech formách), je pouze otázkou času, kdy se moje tělo blíže seznámí s podlahou pod barovým pultem, a to ani nemusím nic pít.