Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996HISTORIE: Jaká byla občanská válka ve Španělsku
Tato slova pronesl Sir Winston Churchill a přesně vystihují situaci ve Španělsku po porážce republikánů a vítězství konzervativních sil vedených generálem Francem v občanské válce v roce 1939. Nebyl to zápas dobra se zlem a dobro nezvítězilo.
Po tříletých krutých bojích nastal ve Španělsku konečně mír, když před 85 lety 1. dubna 1939 podepsal caudillo Francisco Franco poslední válečné komuniké, ve kterém ohlásil konečné vítězství konzervativních a národních sil. Již předtím 28. března padl Madrid, o dva dny později pak Valencie, sídlo republikánské vlády.
Na španělskou občanskou válku v letech 1936 – 1939 nelze hledět černobíle, ve stylu zlí frankisté a hodní republikáni. Dobře to vystihl britský premiér Sir Winston Churchill blahé paměti již zmíněnými slovy, když podle knihy Franco’s Friends (Francovi přátelé) také dodal, že režim generála Franca není zrovna podle jeho gusta, ale pořád lepší než Stalinův teror v SSSR. Nicméně tato významná osobnost světových dějin zároveň připustila, že angličtí gentlemani jsou spíše na straně konzervativců, protože případné rudé Španělsko je vážně hodně děsí. Což se po komunistických zvěrstvech a Stalinově tyranii s miliony zavražděných lidí dalo pochopit.
Vítězství levice způsobil teror proti katolíkům
Je třeba si připomenout důležitá fakta. Občanská válka ve Španělsku nezačala pouze proto, že většina španělských generálů odmítla vládu tzv. Lidové fronty, která velmi těsně zvítězila v parlamentních volbách v únoru 1936. Hlavním důvodem bylo, že vlády se ujala koalice socialistů, komunistů a anarchistů, která nedokázala a možná ani nechtěla udržet v zemi pořádek. Docházelo k pogromům a útokům na katolíky a vůbec na všechny oponenty vládnoucí levice. Byly rabovány kostely, vražděni duchovní a laici. Republikánská policie zvaná úderné gardy se místo zajišťování pořádku často k těmto násilnostem připojovala a klidně třeba přihlížela tomu, jak levicoví extrémisté pálili zemědělcům úrodu.
Nacionalisté opakovaně vyzývali vládu, aby proti převážně komunistickým a anarchistickým zločincům zakročila. Podle knihy historika Paula Johnsona Dějiny 20. století pravicový poslanec Gil Robles přečetl v červnu 1936 v Parlamentu jako poslední varování seznam levicových ukrutností a zvěrstev. Byla to smutná statistika: 160 vypálených kostelů, 269 převážně politických vražd, 1287 případů násilného napadení, 69 demolovaných kanceláří, 10 vyrabovaných redakcí. A varoval přítomné, že země nemůže žít v anarchii. Když ale marxisté zavraždili o měsíc později křesťanskodemokratického poslance Calva Sotela, trpělivost španělských konzervativců skončila. Začalo vojenské povstání, jehož vrchním velitelem se stal generál Franco, který od svých příznivců dostal titul caudillo (vůdce).
Konzervativním pravicovým silám, ke kterým se přidala velká část španělské armády a drtivá většina vyšších důstojníků, se brzy podařilo ovládnout velkou část území hlavně na severozápadě, západě a jihozápadě a jihovýchodě Španělska.
Republikánská vláda Casarese Quirogy na to reagovala rozdáním zbraní v Barceloně svým přívržencům, nad kterými ovšem ztratila kontrolu. Radikální levicové bojůvky, tvořené převážně anarchisty, rozpoutaly brutální teror vůči katolíkům. Zavražděno bylo na sedm tisíc duchovních a několik desítek tisíc laiků jenom kvůli své víře. Obětí brutálního levicového teroru se staly i stovky dětí. Jak dále uvádí americký historik Johnson, v provincii Ciudad byla matka dvou jezuitů zavražděna tak, že jí byl vražen do krku kříž. Někteří kněží byli upáleni, jiní zaživa pohřbeni, jiným byly uřezány uši. Přitom katolická církev se povstání proti republikánské vládě aktivně nezúčastnila, později se však vzhledem k násilnostem ze strany levice logicky přidala k frankistům.
Násilí frankistů proti republikánům
Je ovšem třeba uznat fakt, že na povstaleckém území se frankisté rovněž se svými nepřáteli nijak nepárali a i oni se dopustili neomluvitelných zvěrstev. Hromadné popravy republikánů se konaly například v Malaze. Jednou z obětí pravicového teroru byl i frankisty zavražděný básník Federico García Lorca. Na území ovládaném stoupenci generála Franca existovaly stovky koncentračních táborů. Ano, brutálních násilností se dopouštěly obě strany.
Povstalcům generála Franca pomáhaly nacistické Německo a fašistická Itálie, druhé straně pak Sovětský svaz. Zbylé evropské země vyhlásily v tomto konfliktu neutralitu. Republikáni ovšem měli smůlu, jakmile vybrali pokladnu a nemohli Sovětům za zbraně platit, tak na přímý příkaz Stalina jim dodávky skončily. Příčin konečné porážky levice bylo víc. Tou hlavní však byla její nejednotnost. Zatímco pravicoví frankisté postupovali jednotně, v republikánském táboře panovala silná řevnivost mezi komunisty a anarchisty. Socialistická vláda ve Valencii neměla všechny své stoupence pod kontrolou a to také přispělo k jejímu pádu. Například oni známí interbrigadisté, což byli zahraniční dobrovolníci bojující na straně republiky, nepodléhali centrálnímu velení republikánských ozbrojených sil.
Za II. světové války zůstalo Španělsko neutrální, pouze na východní frontu vyslalo tzv. modrou divizi se zhruba 20 tisíci vojáky - dobrovolníky, která bojovala na straně Německa a jeho spojenců proti SSSR. To proto, že Franco komunisty z duše nenáviděl a nezapomněl Sovětům, že předtím pomáhali jeho nepřátelům. Nicméně proti západním spojencům Španělé neválčili, také z toho důvodu, že jim Velká Británie, která nechtěla ztratit svoji strategicky důležitou výspu na jihu pyrenejského poloostrova Gibraltar, za neutralitu podle BBC News zaplatila se souhlasem premiéra Churchilla cca 6,5 milionů liber. Pravdou je, že Franco odolal nátlaku Hitlera, aby se Španělsko stalo spojencem Osy, se zdůvodněním, že jeho země je po občanské válce totálně vyčerpaná a není schopna se zúčastnit další války. Francovo Španělsko také umožňovalo sestřeleným pilotům západních armád, kteří se dostali na jeho území, návrat ke svým jednotkám. K ním patřil i čs. stíhač generál František Fajtl.
Hospodářský rozkvět Španělska v šedesátých letech
A to byly rovněž důvody, proč po skončení II. světové války Francův režim přežil. Ten později zemi ekonomicky stabilizoval a v šedesátých letech přivedl k velkému hospodářskému vzestupu. Když se pak někteří českoslovenští emigranti po srpnu 1968 dostali až do této země na Pyrenejském poloostrově, tak tvrdili, že je to v ní lepší než v jejich původní komunistické vlasti.
V listopadu 1975 generál Franco zemřel. Moci se po něm ujal král Juan Carlos I. a Španělsko se stalo demokratickou konstituční monarchii. Francovi slouží ke cti, že dobrovolně předal moc panovníkovi, kterého již za svého života učinil svým nástupcem.
Je fakt, že režim generála Franca byl autoritativní, dá se hodnotit jako národně konzervativní diktatura. Velmi tvrdě potlačoval opozici, tajná policie mučila lidi a v zemi byli političtí vězni. Také práva národnostních menšin nebyla respektována. Přes to všechno nebyl tak strašný jako komunistické diktatury v sovětském východním bloku. Španělsko tehdy například umožňovalo svým obyvatelům svobodné cestování, každý, kdo chtěl, mohl tuto zemi bez problému opustit, což komunisté nikoliv. Frankisté také na rozdíl od rudých neorganizovali vykonstruované procesy a respektovali soukromé vlastnictví. Generál Franco a spol. nebyli Mirek Dušín a Rychlé šípy, jenomže zločinní komunisté nebyli o nic lepší a proto nemají žádné morální právo je kritizovat.
Zdroje:
Dějiny 20. století, Paul Johnson, nakladatelství Rozmluvy a Leda, Praha 2008,
Evropa Dějiny jednoho kontinentu, Norman Davies, nakladatelství Obzor, Praha 2005
Španělská občanská válka 1936 – 1939, Antony Beevor, nakladatelství Beta-Dobrovský, Ševčík, Praha, Plzeň 2004
Dějiny Španělska, kolektiv autorů, Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 1995
https://www.pametnaroda.cz/cs/obcanska-valka-ve-spanelsku
