NĚMECKO: Otec, syn a Angela Merkelová
Německá svatá trojice
Co se změnilo za deset let od podpisu česko-německé deklarace? Jak se vyvíjela vzájemná agenda? Do jaké míry v ní začíná převažovat evropská rovina nad úrovní mezivládní? Všechny tyto otázky lze ilustrovat návštěvami kancléřů a jejich symbolikou. Ta, ač někdy banalizovaná či zatracovaná, má svůj velký význam právě pro vztah, který si chtě nechtě nese z minulosti nějakou zátěž.
Kohl, Schröder, Merkelová. Ta jména vystupují skoro jako otec, syn a duch v česko-německém narovnání. Od konzervativního kancléře-sjednotitele přes socialistu blairovského střihu po jednotící ženu na čele velké koalice. Právě ona by mohla definitivně překlenout stranický pohled na česko-německé vztahy.
Už nejsou 90. léta, kdy u nás tolik lidí čekalo na levicovou - rozuměj vstřícnou - vládu v Berlíně. A už není první polovina první dekády 21. století, kdy mnozí s překvapením zjišťovali, že právě tato vláda nám coby nováčkům v EU neotevřela pracovní trh. Merkelová nesymbolizuje partnerství s konzervativci ani se socialisty, nýbrž s Německem, jaké je.
Helmut Kohl to před deseti lety neměl snadné. Jako lídr pravicové vlády přijel do pravicové Prahy, aniž by tu měl přirozeného neformálního partnera. Marná sláva, jeho křesťanští demokraté moc netáhli u ODS ani ODA, čeští lidovci byli v pozici "hada na tři" a univerzálně magnetizující Václav Havel se s kancléřem poněkud míjel funkcí. Byť tedy šlo o podpis zásadní česko-německé deklarace, která odstranila z diplomacie zátěž minulosti, symbolika ostrouhala.
Kancléř a svatý Vojtěch
Kancléř Kohl postavil svou pražskou řeč na svatém Vojtěchovi. Jistě, byl to první skutečný Evropan této země, ale mnozí očekávali od historika-amatéra, jak se kancléř sám hodnotil, cosi více. Kohl totiž stavěl své evropanství na osobním prožitku druhé světové války. Milost pozdního narození, říkával s ohledem na svůj ročník 1930, který mu umožnil vidět, pamatovat si, ale přitom nebýt do války aktivně zatažen.
O dva roky dříve byl Kohl v Rotterdamu, za války zničeném nacisty. Když tamní řeč uvedl slovy "přicházím od pomníku Město bez srdce", když se přihlásil k četbě deníku Anne Frankové, působilo to věrohodněji než u nás reflexe svatého Vojtěcha. Na české Židy se pozapomnělo, ač právě oni dodali vyjednávací pozici Prahy těžký kalibr.
Kohl to chtěl vzít "evropsky" v době, kdy se teprve hladily mezivládní česko-německé peripetie. Na Terezín čas nezbyl. V paměti insiderů zůstala scéna, kdy si kancléř kupuje na soukromé procházce Prahou šunku.
Schröder proti Zemanovi
Zpočátku to neměl snadné ani Gerhard Schröder. Lídr levicové německé vlády odmítal po roce 1999 levicovou Prahu vůbec navštívit kvůli výrokům Miloše Zemana (český premiér paušalizoval sudetské Němce jako Hitlerovu pátou kolonu a pochvaloval si Benešovy dekrety). Ten, kdo měl působit jako Kohlův protipól a vzor vstřícnosti, se tedy ocitl v de facto ještě odmítavější pozici.
Nebylo divu. Schröder už v sobě neměl pocity válečné viny a jako ročník 1944 symbolizoval šťastnou generaci, která strávila celý život v míru a jistotách sociálního státu - a totéž vyžadoval od partnerů, přítel sem, přítel tam. Průlom nastal až v roce 2002 s nástupem Vladimíra Špidly. Od té doby se Schröder osobně obtěžoval navštívit každého nového premiéra v Praze.
Ukázkou byla poslední návštěva - za Paroubkem - v květnu 2005. I ta měla svou symboliku. Patřilo k ní o den dříve odhalení sochy Edvarda Beneše před Černínským palácem - za účasti premiéra Paroubka coby bývalého člena strany hlásící se k Benešovu odkazu. Problém? V české debatě ano, ne pro Schrödera. Ten prostě trval na ochraně německého pracovního trhu a v Terezíně se nechal vyfotit se svým neformálním partnerem, česko-německo-židovským vydavatelem Tomášem Kostou.
Merkelová hledá partnera
Angela Merkelová přichází v tomto srovnání k čistému stolu. Na mezivládní úrovni je klid. Kdo by si před deseti lety, v době strašení landsmanšaftem, pomyslel, že nejvýraznější česko-německou kauzou roku 2006 bude vydání uprchlého vězně Roztočila? Takže evropské téma musí návštěvu nést, i kdybychom nechtěli.
Kde ale hledat její symboliku? Merkelová je původem dcera faráře z NDR, tam vystudovala fyziku, přitom dnes šéfuje Německu, EU i skupině G8. Přiznejme si, že takhle daleko to ještě nikdo z východu nedotáhl. Že by byl symbolem návštěvy a neformálním partnerem její známý z pražských stáží, akademik Rudolf Zahradník? Ehm... Že by klausovská ODS? Fuj, vždyť Merkelová propaguje euroústavu. Že by lidovci? Ale když ona není katolička... Že by ČSSD? Ale když ona zaštiťuje reformy... Neobsazený prostor se otevírá pro Topolánkovu ODS, ať chce nebo ne.
LN, 25.1.2007
Autor je komentátorem týdeníku Respekt
