O co se opírá role spolkových prezidentů

Znáte někoho, kdo sledoval volbu německého prezidenta? Těžko. Bylo jasné, že jediným reálným kandidátem je Frank-Walter Steinmeier. A nepřímá volba netáhne. Tak to ve Spolkové republice chodí už skoro sedmdesát let, ale přesto Němci rozlišují prezidenty silné a slabé, oblíbené a neoblíbené, dobré a horší. Je to úřad bez formálních pravomocí. To, zda prezident působí jako silný či slabý, je dáno jen jeho osobností, charakterem a přirozenou autoritou. Nelze se ubránit dojmu, že něco podobného měli na mysli i tvůrci české ústavy, i když pak hlavě státu přisoudili větší pravomoci, než jaké má německý prezident – třeba jmenování ústavních soudců či rady České národní banky.

Už proto je těžké předem říci, jakým bude Steinmeier prezidentem. Je to muž stranického prostředí sociální demokracie (SPD). Není ideově vyhraněný, leč má pochopení pro Rusko, Vladimira Putina i pro větší odpovědnost Německa za dění ve světě. Právě on řekl, že Německo „je příliš velké na to, aby mohlo světovou politiku jen komentovat“.

Jeho cesta do úřadu hlavy státu byla „bafuňářská“, ale i to se táhne už sedmdesát let. Když se v roce 1949 rozhodovalo poprvé, SPD hájila vyvažování: je-li kancléřem konzervativec, ať je hlavou státu sociální demokrat. Jenže Konrad Adenauer prosadil liberála Theodora Heusse. Proč? Inu proto, že před očima měl koalici CDU-FDP. A tak je to dodnes. Proč se stal kandidátem Steinmeier? Protože to tak chtěla velká koalice? Ale ne. Steinmeiera navrhl arcikonzervativec Horst Seehofer (CSU), a sice proto, aby předem torpédoval ideu Angely Merkelové o prezidentovi z řad Zelených.

Ale Německo už „zeleného“ prezidenta mělo. Svým způsobem jím byl končící Joachim Gauck, bývalý luteránský pastor z východoněmeckého disidentského prostředí. On byl osobností, která Němcům říkala nepříjemné i nezvyklé věci, třeba že migranti jsou šancí: „Musíme národ nově definovat jako společenství různých.“ I proto se řadí mezi silné prezidenty.

Podobně silným prezidentem byl i křesťanský demokrat Richard von Weizsäcker, když 8. 5. 1985, ke 40. výročí konce války, jako vůbec první spolkový politik nemluvil o porážce Německa, nýbrž o jeho osvobození od nacismu.

V tomto srovnání působí Steinmeier jako ryzí státní úředník. Možná to není jen shoda okolností. Možná se v tom nějak odráží i fakt, že hledá-li Německo svou novou a emancipovanou roli v „poamerické Evropě“, nepotřebuje, aby mu někdo připomínal nepříjemné věci.

LN, 13.2.2017