A spolu s ní po další čtyři roky celé Německo. Alespoň to tak vypadá při pohledu na výsledky tolik očekávaných voleb.

Jejich vítězka, stejná jako v posledních několika volebních obdobích, totiž nejspíše sestaví koalici se Svobodnou demokratickou stranou (FDP) a Stranou zelených. A tímto vejde, na základě barev jednotlivých stran, do historie pod názvem Jamajka.

Přestože první povolební komentáře hovořily v souvislosti s volebními výsledky o Pyrrhově vítězství, bude se jednat o tanec v poklidném tempu. Jedna z definic Pyrrhova vítězství sice hovoří o triumfu, ke kterému došlo omylem nebo byl snadno dosažitelný, bezcenný či přinesl vítězi namísto zisku hlavně ztráty. Nic takového se ovšem v případě již čtyřnásobné kancléřky nekonalo. Pravda, CDU/CSU sice ztratilo ve prospěch AfD zhruba milión voličů, v důsledku čehož se Sasko (jeden z našich sousedů) vyprofilovalo jako krajně pravicové. Na druhou stranu Angela Merkelová znovu potvrdila pověst ženy schopné vytěžit z každé kritické situace maximum možného.

Německá kancléřka totiž disponuje prakticky neomylným instinktem, který jí zakazuje pouštět se do předem prohraných bitev a svou politickou strategii dokáže, byť občas s malým zpožděním, přizpůsobit aktuálnímu stavu. Především tato schopnost ji odlišuje od nejvýraznější političky 20. století Margaret Thatcherové. Britská premiérka totiž dávala v době své vlády v letech 1979-1990 až příliš najevo, že její politika je: Buď, anebo! Proto paní baronku nakonec nezachránilo před vlastní stranou ani zkrocení odborů a s tímto související hospodářský růst (jakkoliv příznačné pro dnešní dobu, že?), konec teroristů z Irské republikánské armády či blesková vítězná válka s Argentinou o Falklandy. Řekla bych, že Angela Merkelová udržela svou neotřesitelnou stranickou pozici i přes své prohlášení o tom, že Německo je připraveno přijmout všechny syrské uprchlíky, až překvapivě snadno. Stejně tak ustála i evropský tlak, byť svým pozváním prakticky negovala platnou evropskou legislativu v podobě Dublinské dohody pravící, že uprchlíci mají být vráceni do země, v níž poprvé vkročili do schengenského prostoru. Škoda jen, že se asi nikdy nedovíme, zdali by paní Merkelová pronesla tak vstřícné uprchlické gesto i v roce voleb do Bundestagu. Troufám si odhadovat, že by byla velmi, velmi obezřetná.

O mimořádně politické flexibilitě Angely Merkelové, neplést si prosím v žádném případě s populismem, pak vypovídá i první povolební zákon, který vešel v platnost na začátku měsíce. Jedná se o zákon umožňující párům stejného pohlaví uzavírat manželství a adoptovat děti. V rámci jeho přijetí kancléřka velmi prozíravě zrušila stranické hlasování, povolila zástupcům své strany hlasovat podle svého svědomí, doufaje ve skrytu duše, že někteří z nich zákon podpoří, což se nakonec stalo. Mistrovský tah, neboť voliči, kteří přešli k AfD, se stejně z drtivé většiny překrývají s odpůrci zákona. Kromě toho získala CDU/CSU tímto krokem hlasy jisté části váhajících voličů. Ale co je nejdůležitější, největší soupeř v podobě sociální demokracie přišel o zbraň v podobě možné kritiky zpátečnické a netolerantní strany.

A nejen to. Schválením zmiňovaného zákona si kancléřka Merkelová zároveň připravila půdu pro koaliční jednání, neboť oba potenciální koaliční partneři mají toleranci vůči sexuálním menšinám ve své politické DNA. A tak nejspíše liberálové z FDP zapomenou na to, že je poslední koalice z CDU/CSU stála po desítkách let „vyhazov“ z Bundestagu. V roce 2009 totiž jediná německá strana, podle které je bohatství znakem zaslouženého úspěchu, postavila svou kampaň na radikálním snížení daní. Předvolební slib svého koaličního a programově hodně blízkého partnera však kancléřka smetla ze stolu s až nečekanou razancí, čímž nastartovala jeho strmý pád.

Pokud je mi známo, nejslavnější skladbou historie reggae je song věrozvěsta hravého hudebního stylu Boba Marleye s názvem „No Women No Cry“, volně přeloženo „není pláče bez ženy“. A německá scéna posledních volebních období byla o tom, že kdokoli zkříží s Angelou Merkelovou pomyslné politické meče, spláče nad výdělkem. Jsem přesvědčena o tom, že po další čtyři roky tomu nebude jinak.