Londýnský zpravodaj ČT, který komentoval návštěvu amerického prezidenta ve Velké Británii, setkání G7 i jednání NATO, opět lakoval situaci na růžovo, když zdůrazňoval rozdíl v „atmosféře“.

Návštěva Joea Bidena v Británii ukázala zejména na propagandistické umění převážné většiny hlavních médií. Odehrávala se ve znamení srovnávání s návštěvou Donalda Trumpa, proti kterému protestovaly davy lidí, a připomínalo se jeho „nevhodné“ chování při přijetí u britské královny. Jen okrajově zaznívaly hlasy, že nadšení Evropy z Bidena poněkud vychladlo. Londýnský zpravodaj ČT ale plnil svou roli nadšeného demagoga úspěšně a referoval o restartu transatlantických vztahů. Kritika neplnění obraných rozpočtů řady států NATO včetně Česka se nekonala. Bidenova administrativa totiž plánuje snížení výdajů na armádu ve stylu „defund police“, což kritizují republikáni v Senátu i ve Sněmovně reprezentantů. Nebudeme tak nyní „napomínáni“, že neplníme závazky, a vše se tak vrátí do starých kolejí.

Biden označil po jednání G7 projekt EU za skvělý a plný života. Jen jakoby zpovzdálí se ozývala nespokojenost Francie se současnou politikou Velké Británie, která odmítá plnit dohody s EU o „zvláštním postavení Severního Irska“. Britský premiér Boris Johnson se nechal slyšet, že EU nerespektuje jednotu Velké Británie. Francouzský prezident Emmanuel Macron zase namítal, že si snad Johnson dohodu s EU před podpisem přečetl, a kritizoval, že teď dělá překvapeného. Do tohoto sporu připomínala média irský původ Bidena a jeho podporu jednotnému Irsku. Byl to další dobře utajený spor.

Nakonec tedy jednali lídři členských zemí NATO a i tady se podle médií a zpravodaje Bohumila Vostala vše změnilo. Všude vládla „pozitivní atmosféra“, Biden se na rozdíl od Trumpa „nikam necpal“ (protože se dodržovaly dvoumetrové rozestupy!) a NATO se tak mohlo „v klidu“ věnovat vztahům s Ruskem a Čínou.

Rusko je podle většiny komentátorů ekonomicky upadající stát, který ohrožuje záměrně své okolí. V tomto duchu jednalo o Rusku i NATO. Vztahy s Ruskem jsou podle všech vyjádření „nejhorší od konce studené války“. I tento výraz je ale ne zcela přesný. Podle všeho jsou vztahy s Ruskem mnohem horší, než byly na konci studené války v éře Michaila Gorbačova. Jako bychom se vrátili do dob vietnamské války.

Mnohem zajímavější je však to, o čem se na vrcholném jednání NATO o jeho vztahu s Ruskem nemluvilo vůbec. Ani jednou nepadla zmínka o tom, že by NATO plánovalo přijmout do svých řad Ukrajinu. A ani jednou se neprobírala skutečnost, že Turecko, které má v rámci evropské části NATO největší pozemní armádu aliance, kupuje zbraňové systémy z Ruska. Prostě se to do „oslavné“ atmosféry nehodilo? Nicméně právě to je symptomem zvláštní schopnosti Západu vyhýbat se skutečným problémům.

Náš prezident Miloš Zeman vystoupil s kritikou „volby termínu“ odchodu NATO z Afghánistánu. Připomeňme, že Trump plánoval odchod z Afghánistánu na jaro 2021 a Biden termín posunul na 11. září 2021, na den výročí teroristického útoku na „dvojčata“ v New Yorku. Vzhledem k tomu, že se po odchodu NATO z Afghánistánu očekává rychlý pád tamějšího režimu a nástup Talibanu, je volba termínu skutečně podivná. Bude to další vítězství teroristů nad vojenskou silou NATO stvrzené právě v den teroristického útoku na USA. V tom má Zeman naprostou pravdu.

NATO také definovalo svou „novou“ politiku vůči Číně. Vojenská síla Číny je samozřejmě obrovská, vzhledem k počtu jejích obyvatel a jejímu ekonomickému postavení. Je pozoruhodné, že čínský komunistický režim není považován za nepřítele NATO, ale pouze za „bezpečnostní výzvu“. V tom se projevují úzké ekonomické vazby mezi řadou států NATO a Čínou; zejména pro Německo je ekonomická spolupráce s Čínou zásadní.

Lze tedy konstatovat, že NATO opět předvedlo líbivou politickou show „jednoty a spolupráce“, ale k faktickému pokroku nedošlo. Všechny vnitřní spory byly jakoby potlačeny a navenek se demonstrovala jednota. Už nejbližší měsíce ukážou, že tato formální jednota nic neznamená, a spory uvnitř aliance se opět rozhoří plnou silou. Nejen kvůli Rusku, ale zejména kvůli politice Turecka, které si hraje na hegemona muslimského světa s výraznou protiizraelskou rétorikou. V Izraeli samotném pak nová vláda narazí na stejné problémy, s jakými zápasila vláda bývalá. Už dlouho totiž Západ není hybatelem světové politiky, jen reaguje na rostoucí sílu Číny a protiamerickou politiku Ruska. A právě to lze považovat za realitu světové politiky. Tvářit se, že NATO hraje ve světě vůdčí roli, je proto ono pověstné lhaní si do vlastní kapsy.

Převzato se svolením autora z JanBarton.blog.idnes.cz