On vlastně nadšen není nikdo. Není se co divit. Maximem je opatrný optimismus. Cokoli víc jeví se jako názorový luxus, který si mohou dovolit snad jedině Marťani. Kteří o konfliktu na východě Ukrajině neví zhola nic.

Vytiskl jsem si text „noční“ dohody z 12/2 , kterou sám pro sebe označuji jako Minsk II, pročetl jej a uložil do poličky vedle monitoru, kam dávám materiály, k nimž se ještě budu vracet. Mám k „minskému mírovému procesu“ tisíc a jednu výhradu (včetně té, že se díky hostitelskému místu nenápadně zapomíná na to, co je Lukašenko zač). Dnes se zastavím u jednoho zdánlivě nepodstatného detailu. V mém nahlížení na tamní krizi jde ale o záležitost zásadní.

Hovořím o názvu oněch dvou oblastí, kde probíhají boje. Neboť na názvu teritoria v politické geografii záleží. Hodně záleží.

Vzpomeňme na kontroverzi, která vznikne vždycky, když se ve státě A objeví mapa, na níž je část státu B vyznačena jako součást státu A.

Polákům by se zajisté nelíbilo, kdyby v Německu visely ve školách mapy současné Evropy, na níž by teritorium východně od linie Odra-Nisa bylo vyznačeno jako součást Spolkové republiky.

A co by asi říkal ruský prezident Putin tomu, kdyby Kaliningradská oblast (část někdejšího Východního Pruska), dnes součást Ruské federace, byla na oficiálních německých mapách vyznačena jako teritorium Spolkové republiky?

Kam tím mířím?

Na východě Ukrajiny byly vyhlášeny dva samozvané „státní útvary“: Doněcká lidová republika a Luhanská lidová republika. Obě vytvořily samozvanou konfederaci zvanou Novorusko – svaz lidových republik.

Co tím „tvůrci“ těchto republik sledují, o tom nemůže být pochyb: v první fázi odtržení od Ukrajiny, ve druhé pak připojení k Ruské federaci. V zásadě jde o stejný scénář jako na Krymu. Kdo se s tímto „uloupením daru“, který dárce po desetiletí jako dar respektoval a zavázal se, že bude garantovat, aby darovanému zůstal, nesmířil, musí se mít na pozoru, i pokud jde o Novorusko.

Zásadní otázka zní: Jsou obě „lidové republiky“ tím, za co se vydávají? Jinak řečeno: Jak budou definovány v dohodě Minsk II? Odpověď je jasná. Najdeme ji hned v první větě:

Okamžitý a úplný klid zbraní na vybraných územích Doněcké a Luhanské oblasti na Ukrajině a jeho striktní platnost počínaje půlnocí kyjevského času 15. 2. 2015.

Takováto formulace se objevuje v celém dokumentu celkem osmnáctkrát. Ani jednou se v něm nehovoří o Doněcké, resp. Luhanské lidové republice.

Z toho by se dalo vyvodit, že inkriminované oblasti, na níž separatisté vyhlásili své samozvané republiky, netvoří žádné Novorusko, ale jsou nedílnou součástí ukrajinského státu – a že s tímto stavem věcí jsou srozuměni všichni politici – účastníci minského jednání. Včetně ruského prezidenta.

Z právě uvedeného bychom si tedy mohli udělat závěr, že pokud by někdo z VIP účastníků nočního sezení v Minsku oficiálně hovořil o Doněcké a Luhanské lidové republice, dopustil by se mezinárodněpolitického faux pas – a v principu by zpochybnil dohodu jako takovou.

Přesně tak se zachoval Putin. Po podepsání dohody vystoupil před médii jako první. Ve své řeči, hned na začátku, řekl (volná interpretace), že jednání o situaci na Ukrajině se vlekla tak dlouho proto, že kyjevská vláda odmítá přímo jednat s představiteli Doněcké a Luhanské lidové republiky. Ano: s představiteli Doněcké a Luhanské lidové republiky. To je onen detail, v němž je skryt ďábel.

To vše znamená, že jeden z účastníků jednání o Minsku II se ve veřejném vyjádření hlásí k oběma samozvaným republikám. Tedy k těm, kdo bojují proti územní celistvosti ukrajinského státu. Soudě z obsahu dohody, na ničem takovém, tedy na odtržení části ukrajinského terirtoria ve prospěch Novoruska, se účastníci jednání ovšem nedohodli.

Přesto se Putin hlásí k těm, kdo kvůli něčemu takovému (odtržení od Ukrajiny) vedou boj s ústřední vládou. Proto dohodě Minsk II nevěřím.

Stejskal.estranky.cz