Venezuela měla donedávna asi 31,6 milionu obyvatel. Nyní je to kolem 29 milionů. Možná ještě méně. Počet uprchlíků ze státu, který disponuje největšími zmapovanými zásobami ropy na světě, totiž jen odhadujeme.

Oficiálně to je asi 2,4 milionu lidí. Ale humanitární organizace hovoří již nyní o více než třech milionech a velké pravděpodobnosti, že do konce roku se toto číslo vyšplhá na 3,5 milionu lidí. Ano, ze země uteklo možná až deset procent obyvatel. Pro ilustraci: těch 3,5 milionu je více lidí, než kolik obyvatel má celá Uruguay. Případně celé Moldavsko včetně okupovaného Podněstří.

Nebo z jiného úhlu: je to stejné, jako kdyby z Československa po srpnu 1968 neuteklo 250 tisíc lidí, ale hned 1,5 milionu.

Důvody asi není třeba opakovat. Dvojice komunistických vůdců voják Hugo Chávez a řidič autobusu Nicolás Maduro dokázala během necelých dvaceti let udělat ze země, která byla na jihoamerické poměry bohatá a funkční, oblast naprostého zmaru. O výsledcích politiky „socialismu 21. století“ toho bylo napsáno už skutečně hodně, proč se opakovat. Důležité je, co se děje nyní. A co bude dál.

Okolní státy zvládají nápor uprchlíků pouze velmi složitě. Brazílie povolala do severní oblasti země armádu, protože situace se stala neúnosnou. Kolumbie, jakkoliv jde o dynamickou a v základě velmi zdravou ekonomiku, má vlastních problémů dost. Navíc nemá se zvládáním uprchlických vln prakticky žádné zkušenosti. Guyana ostatně také ne, navíc vede s Venezuelou spor o provincii Essequibo. Trinidad začal uprchlíky vracet, protože situaci nezvládá. A tak dále. Na obzoru je mimořádná humanitární katastrofa.

Mimochodem – ve Španělsku počet uprchlíků z Venezuely, kteří žádají o azyl, již násobně převýšil počet uprchlíků z rovníkové Afriky.

Postup České republiky je v danou chvíli adekvátní. Nabízíme zhruba tisícovce krajanů a těch Venezuelanů, kteří mají české předky, možnost usídlit se v České republice. To je férová nabídka. Naše země pokračuje nicméně v tradici. Přes nemalý vnitřní antisemitismus jsme byli jedním z mála států, který ve druhé polovině třicátých let přijímal převážně židovské uprchlíky z Německa. Po občanské válce jsme v letech 1948-49 přijali dvanáct tisíc Řeků a v sedmdesátých letech po převzetí moci generálem Pinochetem Chilany – jakkoliv to mělo politické konotace, je třeba to brát především jako humanitární čin. V době války na Balkáně jsme poskytli prostor více než 11 tisícům uprchlíků především z Bosny a o pár let později v roce 1999 pomoc více než šesti tisícovkám utečenců ve spojitosti s kosovskou krizí.

Nabídka pro tisíc Venezuelanů je logickým pokračováním.

Jenže to, co se děje kolem komunistické diktatury v agónii nyní, je pořád jenom začátek. Izolovaný režim se bude snažit o přežití za jakoukoliv cenu včetně války s některým ze sousedů nebo války občanské. Pokud se nestane něco jako „Caracaský zázrak“, připravme se na velmi špatné zprávy.

Jistě. Jižní Amerika je skutečně hodně daleko a tamní problémy se nás dotýkají opravdu jen zprostředkovaně. Ale neměli bychom v té poněkud jednostranné diskusi o migračních cestách z Asie či Afriky zapomínat na to, že různých proudů uprchlíků je na světě spousta a že způsob, jak by se Česká republika mohla do řešení „globálního uprchlictví“ zapojit, možná může souviset právě třeba s hroutící se Venezuelou. Jakkoliv se nám zdá skoro nekonečně vzdálená.