14.6.2021 | Svátek má Roland


MIGRACE: O vydíratelnosti mravných

28.5.2021

Téměř bojové scény v severoafrickém městě Ceuta, jedné ze dvou výsep Španělska na opačném kontinentě, skončily odsunem valné většiny migrantů zpátky do Maroka. Nebyla to plnokrevná krize ve formátu roku 2015, spíše „demoverze“ toho, co by se mohlo stát, určená k poučení madridské vlády. Maroko si totiž dělá nárok na Západní Saharu, území bývalé španělské kolonie, které de facto drží a spravuje od roku 1975. A je rozlíceno skutečností, že Španělé umožnili na svém území léčbu jednoho z vysokopostavených západosaharských partyzánů.

Ačkoliv španělská vláda je tvořena nepříliš stabilní koalicí na levé straně politického spektra, jíž se účastní i krajně levicový Podemos, nemohla si dovolit nic jiného než bránit hranici i za pomoci vojenských sil. Přes veškerý idealismus vepsaný do základních programů levicových hnutí je otevření bran Africe dokořán nemyslitelné. Ceuta není pozůstatek klasické koloniální éry, ale město, které se nachází v evropských rukou nepřetržitě od roku 1415. Španělsko se jej nemůže vzdát o nic více, než by se Česká republika mohla vzdát Děčína nebo Břeclavi. I kdyby to pro Madrid bylo pohodlnější než současná situace, národ by se s tím nesmířil.

Ne, že by na statutu Ceuty příliš záleželo. Těsná blízkost mezi Afrikou a Evropou předurčuje gibraltarský průliv k tomu, aby se stal jedním z krizových migračních bodů. Na jedné straně leží kontinent, který má sedm procent světového obyvatelstva, čtvrtinu světového HDP a vydává polovinu světových sociálních výdajů. Na té druhé kontinent s prudce rostoucím počtem obyvatel, jehož obyvatelstvo vyskočilo ze 630 milionů lidí roku 1990 na zhruba 1,34 miliardy dnes, s vyhlídkou na další téměř zdvojnásobení do roku 2050. Kdyby se mezi těmito masami převážně mladých lidí roznesla informace, že marocká cesta je nehlídaná, dorazilo by po ní zanedlouho osm tisíc lidí ne za den, ale za hodinu. A Ceuta, město velikosti Olomouce, by měla na vybranou mezi tím, nechat se zcela zavalit, nebo se bránit prostředky v Evropě nemyslitelnými, nebo spíš nevyslovitelnými.

Jednorázová marocká akce, jejíž následky přitáhly pozornost celé Evropy, nám má připomenout jednu důležitou věc: vykupujeme si pocit vlastní mravní nadřazenosti tím, že špinavou práci za nás odvádějí jiní.

Jestliže muslimové mají svůj nedotknutelný a svatý korán, evropští liberálové mají místo něj kánon nedotknutelných a svatých mezinárodních smluv, včetně těch, které regulují právo na azyl. Ty jsou navěky a je potřeba je hájit do roztrhání těla.

Pouhá hlasitě vyslovená myšlenka na to, že by některé z nich možná potřebovaly přehodnotit, ne-li zrušit, znamená pro mluvčího určité společenské riziko.

Jenže realita je taková, že od roku 1945 se poměry dávno změnily. Afričanů je skoro desetkrát více než tehdy, Evropané mezitím zbudovali štědré, ale přetížené sociální systémy, cestování na dlouhé vzdálenosti dramaticky zlevnilo, nekvalifikovanou pracovní sílu západní ekonomika nepotřebuje. Každý stát EU, který se odvážil spočítat skutečné náklady na migraci z jednotlivých částí světa, dospěl k závěru, že divoká migrace z rozvojového světa je těžkým břemenem pro veřejné rozpočty – a to ani nezabíháme (či, pěkně po česku, „nezabrušujeme“) do sociálních a náboženských konfliktů, které s sebou tento vývoj přinesl.

Výsledkem je pokrytecká situace, kdy se evropské státy na jednu stranu hrdě buší do hrudi kvůli tomu, ke kolika lidskoprávním úmluvám se zavázaly, a na druhou stranu si najímají sousední země k tomu, aby tyto závazky reálně plnit nemusely, nebo jen ve snesitelné míře. Vědomí, že univerzálním respektem pro magické slovo „azyl“ by se otevřela cesta do Evropy stamilionům – protože nikdo ani teď neumí účinně deportovat odmítnuté žadatele, kteří po cestě „ztratili pas“ – vede evropské vlády k tomu, aby hledaly všelijaké nepříliš důstojné postupy k ulehčení poměrů.

Čeho se přesně bojíte, vy oceloví Němci, hrdí Francouzi, praktičtí Češi a realističtí Italové? Není čas přiznat si, že hrou na mravní supervelmoc se Evropa ocitla ve vydíratelné pozici? Není čas přiznat si, že nechceme být terčem azylové turistiky pro občany stovky chudých zemí světa? Že smlouvy, které zakládají každému na planetě právo dorazit na hranice EU a požadovat azylové řízení, jsou beznadějně zastaralé?

Cokoliv je trvale neudržitelné, jednoho dne se zhroutí. I současné schizofrenní divadlo, při kterém Turecko, Libye či Maroko mohou EU držet u krku nůž v podobě migrujících zástupů. Populační růst v rozvojovém světě stále ještě trvá a po nejbližší desetiletí trvat bude; podle středního modelu OSN má mít naše planeta roku 2050 o dvě miliardy obyvatel více než dnes. Máme v podstatě jen dvě možnosti: akceptovat, že struktura práva na azyl zděděná od minulých generací neodpovídá současným světovým poměrům, a nějak racionálně a včas ji změnit. Nebo i nadále zavírat oči, odvracet hlavu, bušit se do hrudi a za zády uplácet Maročany a Turky, ať za nás dělají to, čím my se pošpinit nechceme. Až do chvíle, kdy je to jednoho dne přestane bavit.

Převzato z The Conservative

Převzato z webu Konzervativní noviny se souhlasem redakce.

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY 3
Už potřetí budeme s Marianem Kechlibarem zkoumat zákoutí historie, která unikají pozornosti. Neskrývají se v nich velké dějinné události, spíš tam nalezneme zůstatky lidských příběhů. Jsou to stopy lidí, kteří prošli světem v dobách dávných anebo docela blízkých. Jeden příběh za druhým je fascinujícím dílkem skládačky v obraze světa, ve kterém žijeme v blahoslavené nevědomosti.
Knihu si můžete objednat na této adrese.

zapomenuté příběhy 3

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.