Páteční článek vyvolal mezi čtenáři spoustu reakcí a došlo mi několik žádostí o pokračování. Zde je.

První téma: odkud se vlastně celá ta idea multikulturalismu a oslav různorodosti („celebrate diversity“) bere? Co na tom kdo vidí tak přitažlivého?

Velmi složité téma, takže jen stručně. Někdy jindy se k němu vrátíme podrobněji.

Multikulturně-uctívací hnutí vyrostlo v anglosaském, hlavně americkém akademickém prostředí. Myšlenky z amerických univerzit během třiceti let přeskočily oceány do dalších anglosaských zemí (Británie, Austrálie) a z nich se – podstatně pomalejším tempem – šíří na evropský kontinent. Kulturní hegemonie social justice a různých dalších progresivních směrů je dnes na amerických kampusech téměř totální, výjimku tvoří snad jen mormonské univerzity a ekonomické fakulty.

Poslední zbylí konzervativci představují titěrnou menšinu. Zkuste si vygooglit „Lack of intellectual diversity on campus„, co všechno na vás vypadne; čtení budete mít dost. Už i prozíravější levičáci jsou tou homogenitou zneklidnění, protože univerzity s jedním jediným přípustným názorem na všechno začínají duchovně připomínat spíše pákistánské madrasy.

Důležité pozorování: velká přímořská města USA a Velké Británie z mezinárodního obchodu a kontaktu vždy hlavně těžila a mají z toho tak trochu špatné svědomí.

V Londýně, New Yorku či San Franciscu zato nemají žádnou živou historickou zkušenost s tím, že by k nim fyzicky vtrhl nepřítel a část místního obyvatelstva, vedená etnickou či náboženskou loajalitou, se přidala na jeho stranu a začala masakrovat a terorizovat svoje sousedy. Američané a Britové byli v moderním světě vždy top dogs. Stav porážky, bezmoci a cizí nadvlády si neumějí představit. Proto riziko vzniku pátých kolon na svém území podceňují.

Tuhle zkušenost ve střední Evropě máme – a jak bohatou. Pamětníci dosud žijí. Na Balkáně ji mají ještě čerstvější. Proto se zde utopické představy o multikulturním soužití ujímají daleko obtížněji. Každý, kdo chce na tento způsob myšlení naskočit, v sobě nejprve musí potlačit toto historické memento a přesvědčit sám sebe, že tohle už se nikdy nemůže stát. Že v budoucnosti nečeká žádná kobyliská střelnice ani pankrácká sekyrárna nebo jejich primitivnější ekvivalenty podle vzoru z Mosulu a Rakky. A už vůbec ne z rukou „tichých a vyčerpaných„, jak se vzletně vyjadřoval autor článku v iDnes desátého září 2015. (Všimněte si, že se raději nepodepsal.)

Druhé téma: jak se dělí příznivci masové migrace? Uveďte nějaký přehled…

Heh.

Zdá se, že čtenáře baví moje dělení skupin do podskupin. No dobrá. Dejme tomu. Zapátrám-li tedy ve zkušenostech minulých let, vidím čtyři základní kategorie lidí, se kterými jsem se hádal o budoucnost Evropy.

Kategorie 1 – tvrdá levice

V ČR nepočetná, i když vzhledem ke své bizarnosti dost viditelná v médiích. Pro bulvárnější noviny úplná pastva, zvlášť kvůli výživným fotografiím. Ať žije squatting, zrušit hranice, serem na stát, vytřít si zadnici národní vlajkou, revolucééé.Většina příznivců z toho časem vyroste, občas některý překmitne směrem k neonacistické scéně nebo naopak přejde z ní, čímž ukazuje, jak jsou si ty extrémy blízké.

U fandů tohoto směru zaznamenávám velkou chuť po rebelii, ale nikoliv nějaký skutečný respekt k islámu a spol.; ten má posloužit jen jako beranidlo ke zničení prohnilého měšťáckého kapitalismu, když srp a kladivo v tomto úkolu selhaly. Pak konečně nastane kýžená anarcho-utopie. Takových levicových rebelů nechal Ruholláh Chomejní v Íránu pověsit několik desítek tisíc – poté, co mu pomohli k moci.

V Německu je tento segment výraznější a je i dost vidět na ulicích, hlavně v severní, protestantské části SRN. Rovněž má daleko větší přítomnost na sociálních sítích. U nás musíte zabrousit do okolí Kliniky, abyste nějaké exempláře skutečně potkali naživo.

Kategorie 2 – pragmatici a kariéristi

Každá lidská aktivita, která poskytuje příležitost si vydělat nějaký peníz, získat jisté pracovní místo nebo zaujmout vyšší společenské postavení, přiláká lidi, kteří stojí právě jen o tohle. Jelikož hmotně prospěchářský mamon není nahlížen zbytkem populace moc kladně, vesměs se dotyční snaží vydávat za další kategorii – idealisty a optimisty. Při běžné debatě je od sebe většinou nepoznáte. Občas se někdo prozradí tím, že začne důležitě popisovat, na jakých všech eurokonferencích byl a kam se ještě chystá.

Dobré dělení ovšem nastává v praxi. Kariéristi se vyhýbají skutečné špinavé práci v terénu, dejme tomu na maďarsko-srbské hranici, a dávají přednost papírování, služebním cestám do bohatších zemí a dlouhým schůzím v útulných kancelářích.

(Nejmenovaný vyhořelý pracovník charitativní neziskovky mi v tomhle směru líčil spoustu detailů, které nemám jak ověřit. Pokud má pravdu aspoň z poloviny, je to cynický stroj na peníze a moc, maskovaný ze všech stran vzletnými frázemi o humanitě.)

Kategorie 3 – idealisti a optimisti

Všichni si spolu budeme krásně žít. Jsou to jenom lidi jako my. Musíme si pomáhat. Budeme se k nim chovat hezky a oni nám to oplatí. Atd.

Podle poznatků moderní psychologie má člověk konstituční sklon k nerealistickému optimismu – podceňovat časové a finanční nároky různých činností, podceňovat pravděpodobnost, že zrovna jeho skolí rakovina či srdeční infarkt. Zkuste se někdy zeptat posluchárny plné lidí, kdo z nich si myslí, že zemře na zhoubný nádor. Zvedne se tak možná jedna ruka, ani kuřáci si to nepřipouštějí. Přitom je to druhá nejčastější příčina úmrtí v ČR.

Podobně se lze stavět i k masové migraci. Nutno říci, že občas ten optimismus vyjde. Takoví Vietnamci v celé Evropě splynuli s původním obyvatelstvem velmi hladce a nevyvolávají v Evropanech pocit ohrožení. Žádné pouliční gangy, žádné nožové útoky v prostředcích MHD, žádná zmasakrovaná koncertní hala, žádné splašené kamiony, žádné vaření ricinu doma v kuchyni, žádné hromadné sexuální přepadávačky o silvestrovské noci, žádný Buddhistický stát, který by sekal hlavy nevěřících před kamerou za zpěvu Óm mani padmé húm.

Jenže usuzovat z jednoho úspěchu, že podobných výsledků lze docílit s každou jinou skupinou lidí, to je nebezpečná generalizace. Pro optimisty jsou takové generalizace přirozené, ale zdá se, že u současné migrační vlny šlo o zásadní krok vedle. Proto jich také ubývá – viz další kategorie, jejímž rozsahem si nejsem zcela jist.

Asi by bylo vhodné poznamenat, že tahle kategorie se vnitřně dělí na idealisty pozitivní a idealisty agresivní, kteří doprovázejí své úsilí různými výpady ve stylu „zaprdění slušnočeši jsou podělaní až za ušima z každého kebabu“. Tato druhá větev plynule přechází v kategorii 1 – tvrdou levici.

Kategorie 4 – vyčerpaní ex-optimisti

Proberte v duchu svoje okolí. Nejspíš najdete jednoho či více lidí, kteří v roce 2015 důrazně deklarovali, jak solidaritu s uprchlíky #prijimaji, a dneska už se k tomuto tématu raději nevyjadřují. Vůbec jich není málo, ale tím, že přestali mluvit a psát, je snadné je přehlédnout. Mlčící jedinci jsou v sítích plných organizované hysterie prakticky neviditelní.

Část z nich setrvává na původních pozicích, ale ztratila energii se dále hádat. Další část ale byla ve svém optimismu nahlodána průběžným proudem špatných zpráv ze západní Evropy. Docela by mě zajímalo, kolik těch druhých je, protože vesměs zůstávají skrytí. Sem-tam se někdo přizná v důvěrném rozhovoru mezi čtyřma očima.

Psychologicky je velmi těžké změnit veřejně názor na tak zásadní věc. Vítací sentiment byl v ČR vždycky menšinový a zbytek veřejnosti na něj reagoval širokou škálou odmítavých postojů, od prostého kroucení hlavou přes výsměch až po výhrůžky. Čelit takovému odporu, to vzbuzuje určitý druh bunkrové mentality: my vs. oni. Zkuste v téhle situaci říci svým spolubojovníkům, že jste si to rozmyslel a už si nejste jistý, zda vlastně bojujete za dobrou věc. Bude z vás zrádce, horší než nepřítel. Proto se také odpadlíci vytrácejí „zadním vchodem“, nejlépe v naprosté tichosti.

Pátá kategorie mě nenapadá. Pokud vás, čtenáři, ano – doplňte mne! Třeba máte jiné zkušenosti než já.

*****************************

Hudební epilog
Pokud jde o idealismus, lehce hippie hnutí, zpracování vzorů jiných kultur … jednou skupinou volně asociovanou s tímto směrem myšlení jsou Dead Can Dance. Jejich skladby mám rád.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora