Bez většího zájmu proběhla nedávno médii zpráva, že při havárii lodi převážející nelegální migranty přišlo o život zhruba padesát uprchlíků. Za posledních několik let jdou přitom celkové počty utopených migrantů do tisíců a nic si nenalhávejme, je to naše evropská vina.

Nebezpečná cesta přes moře je jediná cesta, jak se dostat k azylu, k trvalému pobytu, sociální a zdravotní péči, práci či sociálním dávkám a dalším evropským výdobytkům. A mnoho evropských států k věci přistupuje tak, že když už je někdo v Evropě, na všechny výdobytky evropské civilizace má okamžitý nárok. Když si migrant pro tyto benefity zkusí letět letadlem (přičemž ilegální cesta přes moře je mnohdy dražší než letenka), není do Evropy vpuštěn, policie ho zastaví hned na letišti.

V Austrálii zavedli před několika lety pravidlo, že „kdokoli připlave do Austrálie bez víza, nikdy nedostane azyl“. Toto pravidlo striktně dodržují, žadatele o azyl prověřují ve vzdálených detenčních centrech a počet topících se klesl na nulu.

Měl jsem možnost nedávno hovořit s ředitelem agentury FRONTEX, která kontroluje evropské mořské hranice, Fabriciem Leggerim, a ptal jsem se ho, proč nepoužijeme australský model, abychom zabránili utonutí tisíců lidí. A odpověď: „Existuje právní rámec a jako agentura EU jsme vázáni nejen naším technickým mandátem, ale i smlouvami o EU včetně Listiny základních práv EU. Je zde také judikatura Soudního dvora EU, a i když jako agentura nejsme součástí Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, všechny naše členské země jsou vázány judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Na tomto pozadí jsou postupy, které používají Australané, v EU nerealizovatelné.“

A tak z výše uvedených lidsko-právních důvodů se budou lidé dále topit v moři při nelegální cestě za svým evropským snem.