Každoročně vprostřed ledna jsou u nás pietní akty připomínající odvážný čin Jana Palacha, studenta Filozofické fakulty Unverzity Karlovy, který se 16. ledna 1969 demonstrativně upálil proti komunistickému režimu a sovětské okupaci naší země a 19. ledna svému činu podlehl. Jeho čin následovali u nás další v tomtéž roce - student šumperské průmyslové školy Jan Zajíc (25. února, rovněž v Praze na Václavském náměstí), delegát srpnového vysočanského sjezdu v roce 1968, vedoucí pracovník Motorpalu v Jihlavě Evžen Plocek (9. dubna). Ale ještě před nimi, bezprostředně po prvních dnech okupace naší země v září 1968, uskutečnil podobný čin upálení Polák Ryczard Siwiec, po němž jsme loni pojmenovali jednu ulici v Praze na Žižkově.

O všech těchto činech a mnoha dalších (mj. na Ukrajině a v Litvě) bylo napsáno a odvysíláno mnoho dokumentů a příběhů, loni o našem Janu Palachovi se kromě důstojných vzpomínek rozepsala média o autorskoprávní žalobě, která se týkala natočení rozhovoru lékařky s umírajícím Janem Palachem, jak byl odvysílán v televizním dokumentu a byl prodán německému rozhlasu a jak se někteří lidé kolem toho chtěli na tragické a hrdinné smrti přiživit.

Palachův odkaz vzpomínají pravidelně v jeho rodišti Všetatech na Mělnicku a rovněž přímo v Mělníku, kde je gymnázium nesoucí Palachovo jméno, kde v nedaleké Libiši byl evangelickým farářem Jakub Trojan (*1927), za nímž Jan Palach jezdíval se svou maminkou na bohoslužby a který byl za svůj smuteční projev nad hrobem svého věřícího zbaven státního souhlasu vykonávat duchovní službu a byl krutě pronásledován.

Vzpomínat se bude i letos, přičemž dojde zároveň k další vzpomínkové akci na podobný čin, k němuž došlo v Maďarsku již 20. ledna 1969. Tehdy se polil benzínem a zapálil automechanik Sándor Bauer (*1952), který skonal 23. ledna a v jeho testamentu byla slova: „Zvolil jsem si smrt upálením stejně jako ten československý mladík, který se upálil 16. ledna na protest proti ruské okupaci.“

Tehdy se jeho čin nedostal zdaleka tak do povědomí lidí, avšak jeho oběť si zaslouží pozornosti i po těch mnoha letech. Mělnického pietního aktu se proto zúčastní také představitelé velvyslanectví Maďarské republiky a bude zde promítnut dokumentární film maďarského režiséra Tamáse Horvátha „Smrt v plamenech“. Tento mladý člověk získal ktřestní jméno po svém nevlastním bratrovi, kterého odvlekla Rudá armáda na konci druhé světové války a rodina ho už nikdy nespatřila. Skončil jako tisíce jiných podobných v některém ze sovětských gulagů. Čtyřletý Sándor zažil až vpád sovětských vojáků do Budapešti v roce 1956. Jejich dům a byt byl zničen nájezdem sovětských tanků.

Tuto první životní křivdu pociťoval čím dál více a netajil se protisovětským přesvědčením i v letech zralosti. Chtěl studovat lesnickou školu, ale v tom mu bylo zabráněno. Vyučil se automechanikem a v zaměstnání jej považovali za výjimečný zjev. Nejenže otevřeně hovořil o diktatuře a totalitě maďarského komunistického a sovětského režimu, ale znal mnoho z literatury, politiky a historie. Doma sestrojil tiskařský stroj a tiskl na něm protikomunistické letáky. V nejužším okruhu svých blízkých se netajil tím, že hodlá jít proti režimu se zbraní v rukou.

Když došlo k sovětské okupaci a k Palachově činu, vzdor tohoto mladého Maďara vzplál naplno. Hned druhý den po smrti Jana Palacha - 20. ledna - v zahradě Národního muzea v Budapešti vykonal svůj čin. Přitom demonstrativně v obou rukou držel maďarské vlajky. Náhodní svědci se ho pokusili zachránit, on byl stále při vědomí a hovořil o lásce k vlasti a proti ruské okupaci. Zanechal dopis na rozloučenou pro své rodiče. „Chtěl bych žít, ale v tuto chvíli potřebuje můj národ spíše mé mrtvé tělo spálené na troud,“ napsal v něm. Umíme si představit, že okamžitě při domovní prohlídce u jeho rodičů policie tento dopis zabavila a označila za protirežimní provokaci. Dokonce na Sándora uvalila prozatímní vazbu a zpráva o jeho činu, marginalizovaná zbavením události jakéhokoli politického kontextu, se ocitla zastrčená v novinách malým písmem až 22. ledna. Byl povolen jen tajný pohřeb, vydán zákaz o něm informovat veřejnost.

Také Sándor Bauer měl ve své zemi následovníka. Brašovský básník Márton Moyses (*1941) byl už v roce 1960 odsouzen za své protikomunistické básně na sedm let do vězení. Byl mučen, neprozradil žádné jméno svých spolupracovníklů a přátel. Z vězení ho propustili s naproto podlomeným zdravím a 13. února 1970 před sídlem tehdejší Maďarské socialistické dělnické strany (teprve od roku 2005 nese název Maďarská komunistická strana) v Brašově se polil benzínem a upálil. Trpěl ještě tři měsíce, skonal až 15. května 1970. Bylo mu 29 let.