Šíitská „Strana Alláhova“ – což je překlad jména Hizballáh – je prodlouženou rukou Íránu v Libanonu, která konečky svých prstů dosahuje až k severní hranici Izraele. Tak má židovský stát de facto společnou hranici s režimem muláhů v Teheránu. Bez Hizballáhu, natož proti jeho vůli, se v zemi cedrů nic nepohne. Má hospodářskou sílu, je přítomen v parlamentu a prakticky ve všech soukromých a veřejných oblastech života v zemi. Proti vojenské síle těchto milic nemá oficiální libanonská armáda žádnou šanci. Na tom nic nezměnila ani vojenská pomoc v hodnotě 720 milionů dolarů, kterou USA posílají do Libanonu od roku 2006. Když se vůdce libanonské drúzské menšiny Walid Džumblat při vládní krizi otevřeně přiznal ke své loajalitě k Hizballáhu, nepřehlédnutelnost této situace tím jen podtrhl.

Šíitští spojenci Íránu v Libanonu se však (zatím) nemohou prezentovat jako moc ve státě. To by zemi izolovalo, nejen vůči Americe a Evropě, ale také v arabském sunnitském světě. Spojené státy po pádu vlády Saida Haririho zcela nepokrytě hrozily, že pomoc zemi zastaví, pokud by se z ní měl stát „Hizballáhstan“. Mluvčí amerického ministerstva zahraničí P. J. Crowley zdůraznil, že jeho vláda považuje Hizballáh za teroristickou organizaci. To vše není nic nového, ani to nebylo tajemstvím. V tomto smyslu se i po změně vlády v Bejrútu dá celková situace nadále charakterizovat výrazem: setrvalý stav. Írán pokračuje v budování svého vlivu.

Dne 25. ledna potvrdil libanonský parlament sunnitského obchodníka Nadžíba Mikatiho z Tripolisu jako nového ministerského předsedu. Pro jeho nominaci hlasovalo 68 ze 128 poslanců. Prezident Michel Sulejman jej oficiálně pověřil sestavením vlády. Hizballáh, jehož zástupci a spojenci o dva týdny dříve způsobili pád Haririho vlády, ohlásil svou podporu. Vůdce Hizballáhu Hasan Nasrallah dokonce přislíbil, že nebude vládu kontrolovat, současně však doufá ve vládu národní jednoty.

Předchůdce a souvěrec Mikatiho Said Hariri však již oznámil, že se na vládě národní jednoty podílet nebude. Jeho přívrženci vyšli v celé zemi do ulic a vyjadřovali svou nespokojenost s nastalou situací. „Sunnitská krev vře!“ křičely masy v severním Libanonu a pálily pneumatiky a portréty Mikatiho. Není ovšem jasné, zdali jsou tyto demonstrace skutečně namířeny proti sunnitovi Mikatimu, anebo jej v důsledku dokonce posilují. V každém případě je jasné, že tak lehce se sunnitské obyvatelstvo v Libanonu pominout nedá. Pokud si Mikati střednědobě nedokáže zajistit podporu sunnitů, bude mít – navzdory veškeré parlamentní aritmetice – vážný problém.

Nadžíb Mikati není zástupce Hizballáhu a určitě není přítelem Íránu. Ve vládě Rafika Haririho, zavražděného v roce 2005, byl ministrem pro veřejné služby a dopravu a po zavraždění šéfa vlády se stal dočasným premiérem. Možná, že rozhodující je jeho blízké osobní přátelství se syrským prezidentem Bašírem el-Assadem. Tato volba by tedy mohla znamenat návrat Syřanů do Libanonu, ze kterého předtím v důsledku vraždy Haririho a pod mezinárodním tlakem museli v roce 2005 své jednotky stáhnout. Sýrie tradičně považuje Libanon – ostatně stejně jako Jordánsko, Izrael a palestinská území – za část jižní Sýrie. Teprve v srpnu 2008 se vláda v Damašku odhodlala navázat se zemí cedrů oficiální diplomatické styky. Vývoj vztahů mezi otevřeně sekulární Sýrií a íránskou islámskou republikou bude ještě napínavý

Obchodní styky miliardáře Nadžíba Mikatiho, který byl navíc předsedou libanonské obchodní komory, sahají do Afriky, Evropy i Ameriky. Přesto si dokázal uchovat image čistého politika. Saúdská Arábie, Sýrie a Francie mu již přislíbily podporu. „Jsem umírněný politik a ke každému si uchovávám stejný odstup,“ vyprávěl Mikati BBC poté, co byl pověřen sestavením vlády.

Teď musí vyřešit hrozbu představovanou verdiktem Haririho tribunálu při OSN, který způsobil pád svého předchůdce. Tak to požaduje Hizballáh, jehož členové jsou tímto tzv. Zvláštním tribunálem pro Libanon (STL) činěni odpovědnými za zavraždění libanonského ministerského předsedy. K tomu patří přerušení veškerých styků mezi jeho vládou a STL. A Mikati musí sjednotit národ, na jehož politickém horizontu opět visí hrozivé bouřkové mraky občanské války. Z izraelského pohledu má současný vývoj také pozitivní aspekt, i když s velice hořkou příchutí: čím víc moci a odpovědnosti přebírá Hizballáh ve veřejném životě v Libanonu, tím jasněji se rýsují fronty – a tím méně se milice mohou v budoucím konfliktu schovávat za civilní obyvatelstvo.

© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
přeložil -mk-
www.israelnetz.com