Článek Timothy Gartona Ashe v Respektu z 24. ledna s názvem Média a revoluce s podtitulem Facebook, WikiLeaks a Twitter přispěly k pádu režimu v Tunisku, nepřeceňujme však jejich roli. Autor v něm poukazuje na strach libyjského vůdce Muammara Kaddáfího z tzv. Jasmínové revoluce, která měla za následek pád Zín Abidína bin Alího v sousedním Tunisku. Diktátor uprchl ze země. Jenže dřív, než článek stačil vyjít, ukazuje se, že strach lybijského vůdce je oprávněný, protože podobné protesty se rozšířiky rovněž díky televizi, internetu a sociálním sítím i do Egypta: do Káhiry a Suezu, kde bylo zatčeno asi tisíc demonstrantů, kteří se snažili vtrhnout do vládních budov a ministerstva zahraničí. Tam se protestuje proti třicetileté vládě Husního Mubáraka, kterému opozice vyčítá chudobu, korupci a vysokou nezaměstnanost a tvrdou cenzuru. A ve čtvrtek 27. ledna už byly hlášeny nepokoje i z Jemenu, kde prezident Sálih chtěl vládnout doživotně. Jako první tam byla zatčena studentka a blogerka Tawakul Karmanová..

Jaký vliv má, podle vás, právě internet a sociální sítě na tyto vzpoury či revoluce? Má pan Ash pravdu, když vyzývá k tomu, abychom jejich vliv nepřeceňovali?

Timothy Gordon Ash ve svém textu hlavně zpochybňuje jednoduché představy a novinářské zkratky, které o Tunisu hovoří jako o twitterové revoluci nebo o revoluci WikiLeaks. Cituje běloruského aktivistu Jevgenije Morozova, který říká, že nové technologie využívají obě strany: jak kritici režimu, tak diktátoři, kteří pomocí nich nepohodlné osoby sledují, což jde hlavně pomocí mobilů, a usnadňují jim jejich pochytání. Morozov říká: Jestli bloggeři dostanou nakládačku a ocitnou se za mřížemi jako v Bělorusku, rozhoduje pořád jen politika. A tak tomu bylo i v Tunisku: o konci diktátora rozhodla armáda, která ho odmítla podporovat.

To je pravda, ale přesto v Tunisku sehrál internet důležitou roli, když rozšířil po celé zemi zprávu o sebevraždě živnostníka, majitele restaurace, která rozpoutala protesty... Je to podobné, jako u nás 17. listopad 1989 rozpoutala zpráva o údajné smrti studenta Martina Šmída, kterou tenkrát rozšířily hlavně zahraniční stanice jako je Svobodná Evropa, BBC atd....

S tím rozdílem, že Martin Šmíd nezemřel, toho hrál agent StB Živčák. Internet tenkrát ještě neexistoval. V Tunisku, kde byla tvrdá cenzura a věznění novináři, zapomněl diktátor zablokovat internet a protože tam 18 procent obyvatelstva je na Facebooku, tak se zpráva šířila velmi rychle hlavně ve městech. Sociolog Miladi odhaduje, že polovina televizních tuniských diváků sleduje satelitní televize, hlavně Al-Džazíru a ta se celou dobu prý odvolávala na Facebook a YouTube. Možná tedy televize byla ještě důležitější. Bin Alí se ale rychle v Tunisku vzpamatoval, nechal policii zaútočit na gmailové a facebookové účty, zjistil si přístupová hesla a seznamy kontaktů nepřátel režimu a nechal pozatýkat aktivní bloggery. Jeden z prominentních bloggerů Slima Amamoua se už stal dokonce členem nové dočasné koaliční vlády.

Podobně v Egyptě úřady nejenže demonstrace zakázaly, ale zablokovaly internetové stránky, pomocí kterých se demonstranté svolávali. Tam zase mohou eskalovat protesty díky příjezdu populárního reformátora a bývalého šéfa Mezinárodní agentury pro atomovou energii Muhammada Baradaje.

Z těchto událostí tedy evidentně vyplývá, že největší nebezpečí pro diktátory v zemích s vyšší vzdělaností nejsou jen technologie, ale převážně informace o situaci ve vlastní zemi šířené i starými klasickými médii.

Autor je novinář a spisovatel