Jak se dovídáme z informací na obálce, Douglas Murray je publicista. Je zástupcem šéfredaktora časopisu Spectator a publikuje články v nejrůznějších novinách, včetně Sunday Times nebo Wall Street Journal.

Kniha má podtitul Imigrace, identita, islám. Je to zatím nejrozsáhlejší a nejlepší pojednání o nejzávažnějším tématu současných evropských dějin, jaké se mi dostalo do ruky. Douglas Murray navštívil nejrůznější země Evropy. Byl na Lampeduse, italském ostrově, který zakoušel (a vlastně stále zakouší) příliv migrantů z Afriky přes Středozemní moře. Navštívil uprchlické tábory na řeckém ostrově Lesbos. Byl ve Stockholmu, v Berlíně i v Paříži. Hovořil s nejrůznějšími politiky. V devatenácti kapitolách popisuje to, co se nyní v Evropě děje, ze všech možných stran. Svá tvrzení dokládá dostupnými statistikami i citáty z úst politiků, náboženských představitelů a dalších důležitých osobností.

Důležité je, že začíná, jak se říká, „od Adama“. Tedy... téměř. První kapitoly jsou věnovány počátkům migrace do Evropy v padesátých letech. (Ano, vím, že mnozí okamžitě opáčí, že migrace je fenomén, který zde byl odjakživa. Výrok, že všichni jsme potomci migrantů, je oblíbenou mantrou mnoha politiků a aktivistů. Nicméně příčiny, průběh, rozsah a důsledky současné migrační vlny nejsou srovnatelné s ničím, co Evropa v posledních staletích zakusila. Snaha tvrdit, že to, co se děje teď, „tu vlastně bylo vždycky“, jednoduše není pravdivá. Je-li migrantů tisíc nebo milion, je záležitost nejen kvantitativní, ale i kvalitativní.) Murray dokládá, že obyvatelstvo všech evropských zemí vyjma Německa a Švédska vždy volalo po omezení migrace, politici ho (opět s výjimkou Německa a Švédska a Británie za vlády Tony Blaira) vždy slibovali, a to zejména před volbami, ale nikdy své sliby nesplnili.

To by ještě nebylo to nejhorší. Závažnější bylo, že pokud přišli politici s nějakými projekcemi do budoucna, byly tyto projekce vždy podhodnocené, a to ne „o fous“, ale mnohdy dokonce řádově. Na druhé straně zde byli „proroci“, kteří před neomezenou migrací varovali. Ti byli vesměs ukřičeni jako „rasisté“ nebo „pravicoví extrémisté“. Pokud nešlo o politiky, ale dejme tomu o učitele, ředitele škol, případně žurnalisty, pak mnozí z nich přišli o místo. Ještě horší ovšem je, že i tito „proroci“ byli ve svých odhadech budoucího vývoje až příliš opatrní. Murray na řadě příkladů dokazuje, že realita jejich chmurné předpovědi předčila. Nikdo z nich ovšem nebyl rehabilitován. (Této problematice se věnuje zejména kapitola „Proroci beze cti“ („Prophets Without Honour“.)

V kapitole „Sirény včasného varování“ („Early Warning Sirens“) snáší Murray řadu dokladů pro své tvrzení, že migrační vlna nepřišla zčista jasna. To, co se děje, se dalo předpokládat, a byli mnozí, kteří budoucí vývoj předpovídali. Vesměs bylo ovšem zesměšňováni.

Důležitá je kapitola „Tyranie viny“ („The Tyranny of Guilt“). V ní se Murray zamýšlí nad tím, že euroamerická civilizace sebe samu chápe jako utlačovatelskou – a tudíž provinilou. Proto je nyní ve flóru nejrůznější omlouvání se těm či oněm skupinám. Omlouvat se je samozřejmě správné, uvědomíme-li si, že jsme chybovali a někomu ublížili. Jenže omlouvání se neděje v jakémsi vakuu. Čím to, že se mají omlouvat pouze bílí Evropané či Američané? Což jiné civilizace nepáchaly zvěrstva? Což bylo otroctví evropským vynálezem? V japonských dějinách, v čínských dějinách, v tureckých dějinách i v dějinách jiných národů nacházíme rovněž nezměrné krutosti, které si s krutostmi některých Evropanů nikterak nezadají. Čím to, že na euroatlantickou civilizaci se používá dlouhodobě jiný metr? Douglas Murray není křesťan, nicméně jeho úvahy o vině jsou hluboké a pozoruhodné. Na rozdíl od mnoha jiných (včetně mnoha křesťanů) dokáže rozlišit vinu, za kterou nesu osobní odpovědnost, a kde je zcela namístě svou vinu přiznat a omluvit se, a vinu předchozích generací, od které se mohu distancovat, ale kde omluvy působí mnohdy podivně a skutečnou vinu spíše zastírají. Omlouvají se ti, kteří zločiny nespáchali, těm, na nichž žádný zločin spáchán nebyl.

Za knihu jsem velmi vděčný – zejména za statistické údaje, které se jinak těžko získávají. (Např. ve Švédsku či Norsku prudce stoupla násilná trestná činnost, a to jednoznačně v důsledku migrace. Ovšem zákony nedovolují uvést etnický původ pachatele zločinu. Pokud ale nemáme vstupní data, jací lidé se trestné činnosti dopouštějí, těžko můžeme proti zločinnosti bojovat; i pouhá prevence je v takových případech téměř nemožná.) Celkově kniha pouze upřesňuje a lépe dokládá to, co jsem si už myslel nebo tušil. V jedné věci mě ale posunula dále: Přiměla mě k zamyšlení, proč se nedaří integrace migrantů:

Jen nepatrný zlomek těch, kteří do Evropy přicházejí, touží stát se integrální součástí společnosti, do níž migrují. Většina lidí o integraci vůbec nepřemýšlí. Tito lidé pochopitelně počítají s tím, že se budou muset naučit jazyk hostitelské země, ale nemají žádné představy o tom, s kým budou kamarádit, jak budou trávit volný čas atd. Jakmile se v nové vlasti „zabydlí“, zpravidla vytvářejí ostrůvky – a v některých případech velké ostrovy – lidí stejného náboženství a stejného způsobu života. Na tom není nic divného a konec konců ani nic špatného. Problém je pouze s muslimy, kteří jsou přesvědčeni, že islám je nejlepší náboženství – a také nejlepší politický program, protože v islámu lze těžko oddělit náboženství a politiku. Chybí jim jakákoli reflexe, proč je země, z níž přicházejí, tak chudá, a čím to, že země, jež je přijala, je tak bohatá.

Netvrdím, že to platí o všech muslimech. Možná to platí jen o malé části. Nicméně tato malá část často ztěžuje, ne-li znemožňuje, integraci do hostitelské společnosti i těm, kdo s ní příliš nesouhlasí, nebo souhlasí jen velmi vlažně.

To však není ten hlavní problém. Až při četbě Murrayho jsem si uvědomil, že migranti nemají žádný důvod, proč se chtít integrovat do západní společnosti. Integrovat se do ní znamená integrovat se do společnosti, která trpí pod již zmíněnou „tyranií viny“. Západní společnost se prostě nemá ráda a sama sebe odsuzuje. Proto nedokáže čelit militantnímu islámu. Je docela dobře možné, že řada muslimů by byla ochotna se do nějaké společnosti integrovat. Nikoli ovšem do společnosti, která je přesvědčena, že snad ani nemá právo na existenci.

Murray je přesvědčen – a podle mne správně; tento názor hlásám již nějakou dobu – že integrace i takto velkého počtu migrantů by byla možná, kdyby nezastihla západní společnost v rozkladu. Západní společnost se odřízla od svých kořenů (je zajímavé číst Murrayho, který není křesťan, jak tento fenomén popisuje) a ztratila sebedůvěru. Žije pod tyranií viny a je vlastně přesvědčena, že nemá důvody k další existenci. Někteří levicoví politici v Německu či Švédsku to ostatně říkají zcela otevřeně. Kdybyste byli na místě migrantů, chtěli byste se integrovat do takové společnosti?

Co se týče budoucího vývoje, je Murray pesimista. Vlády většinou o rozsahu problémů lžou, ti, kdo pozvednou varovný hlas, jsou okamžitě ostrakizováni, a ve „světlých“ chvílích, kdy říkají pravdu, politici přiznávají, že „už se nedá nic dělat“ nebo dokonce že se budeme muset naučit žít i s terorismem. Já takový pesimista nejsem, protože věřím v možnost Božího zásahu. Ovšem to, co přežije, respektive to, co vznikne, nebude levicově liberální a multikulturní Evropa. Sekulární humanismus je zcela mimo, a teď už je součástí problému, nikoli součástí řešení. A stále více se ukazuje, že je naprosto irelevantní. (Psal jsem o tom v článku „Tři domy“ již v roce 2004 a jsem přesvědčen, že vývoj mi dává za pravdu.)

Kniha má 344 stran, z toho je 14 stran odkazů (na knihy, časopisy, novinové články, internetové servery atd.). Kniha je vybavena i rozsáhlým věcným a jmenným rejstříkem. Pod názvem The Strange Death of Europe ji vydalo nakladatelství Bloomsbury v roce 2017.