Do vědomí lidstva se smutně zapsalo toto mohutné dílo přírody v tragické souvislosti s dílem člověka, monumentální velelodí Titanik.

Ale ledovec je chápán i obrazně, přesněji řečeno jeho vrchol. Je-li pojednáno o nějakých pozoruhodných, většinou negativně pozoruhodných událostech, je chápán i obrazně za různých situací.

Následující pojednání tvoří ve většině citace, ale laskavý čtenář možná ocení, že se z citované knihy, která je v podstatě impulzem k celému pojednání, dozví snad jen to nejpodstanější a ušetří si čas nezbytný pro vlastní čtení. Předpokládám, že by bylo stejně znepokojující jako moje.

Kniha Waltera Laqueura Poslední dny Evropy vyšla v roce 2006 a podává podobná zpravodajství jako knihy Benjamina Kurase, Douglase Murraye a dalších fakta vidoucích a pozorně běh událostí sledujících autorů. Proč o ní se zmiňuji a proč z ní budu hojně citovat, je jakýmsi latentním důvodem k názvu tohoto textu o vrcholu ledovce. Ony události následovaly sice tragedii americkou (9.11. 2001), ale týkaly se hlavně Evropy. A v porovnání s třemi posledními roky představují, obrazně řečeno, onen vrchol ledovce (ledovec celý se, žel, objeví v budoucnosti) a byly EU vedoucími politiky a hodnostáři trestuhodně opominuty, nápověda nebyla vyslyšena. Ta vyplyne z uvedených citací. Nelze se zbavit úžasu, jak daleko dospěly imigrační evropské problémy, proměna imigrace v migraci, počínající islamizaci, neschopnost předvídání vážnosti situace těmito evropskými politiky, ač o varovné signály nebyla věru nouze už tehdy, v době, kdy autor svou knihu psal.

Leč k tomu imaginárnímu ledovci:

Úvodem … tehdy, v roce 2006, jak autor uvádí, bylo ve Francii, Německu, Briánii, Nizozemsku, Švédsku, Dánsku, Itálii, Španělsku, Řecku, Belgii a Rakousku dohromady 12,6 milionů muslimů, tedy počet mnohem mensí než na počátku migrační krize v roce 2014 a dalších.

Toto číslo je dobré mít na paměti.

Z Francie: už kolem roku 1989 se objevil problém s hidžábem, spor se táhl mnoho let ... a mnohem hrozivější byly pouliční bouře , které začaly 2. října 2005 v Clichy sur Bois na východním předměstí Paříže. Během dvaceti dnů zachvátily nepokoje dohromady 274 obcí, bylo vypáleno na devět tisíc aut a zatčeno 2800 lidí. Hmotná škoda se odhaduje na víc než 200 milionů eur.

Tyto události vyvolaly ve Francii a zbytku světa zděšení, dokonce šok. Francouzské úřady byly přesvědčeny, že jejich model byl přes všechny nezdary funkční a mohl sloužit jako příklad pro jiné evropské země. V prvních dnech vůdčí veřejné osobnosti bouře raději nekomentovaly, jediný, kdo to udělal, by ministr vnitra Sarkozy, který ostře napadl vzbouřence i ty, kdo jim drželi palce - přirovnal je k havěti, kteou je nutno odstranit. Nicméně právě Sarkozy, který je znám svým otevřeným vyjadřováním, důrazně prosazoval pozitivní diskriminaci menšin a s jeho názory souhlasila většina Francouzů. Jako pravda se jeví i to, že v muslimských společenstvích přetrvávají jisté zvyky pro většinu Francouzů odpudivé a nepřijatelné; zmiňují se čísla: 70 000 nucených sňatků a 35 000 případů ženské obřízky...

Připomínám, že je řeč o situaci v roce 2006! Jaké poučení z toho vyvodili státníci pro budoucnost? Současnost je na to dokonalou odpovědí!

Z Německa téhož období: V žádné jiné zemi nebyli přistěhovalci (tehdy ještě ne migranti) předmětem tolika iniciativ i mnoha institucí s dobrými záměry, které prosazovaly jejich integraci: sociální pracovníci, akademičtí učenci i církve dychtili zahájit dialog, kdežto politické strany (jako Zelení, ale také liberálové) měly zájem získat v těchto společnostech podporu. Ukázali Turkům, jak zacházet se sociální záchrannou sítí, jak dostat maximum finanční a jiné pomoci od státu a místní správy, a přitom ke společnému prospěchu přispět jen minimálně. A dále na stejnou notu... Nebylo tudíž nijak překvapivé, že se Turci v Německu téměř od samotného příjezdu omezili na své vlastní instituce, na vlastní mešity, obchody halál a obchody se zeleninou a na různá další místa, kde mohli být mezi sebou. A na školy. Nesouhlasili s výukou žádného předmětu, který byl sám o sobě nevinný, ale dal se vykládat v rozporu s jejich náboženstvím. Trvali na tom, aby se ve škole učil islám, a obraceli se na soud, aby dosáhli splnění svého požadavku (který byl obtížně slučitelný s německou ústvou). Byly-li německé soudy na pochybách, zaujímaly promuslimský postoj také v případech týkajících se budování mešit, a stížnosti nemuslimských sousedů na hluk, který vyvolávaly reproduktory zesilující volání a modlitby muezzinů, byly zamítány.

Neméně znepokojující je následující citace: Organizace Milli Gorus, kterou oficiální německé zdroje zařazují jako „extremistickou“, založila ve svých mešitách stovky skupin. Jejím cílem je bez velkých slov nahradit sekulární uspřádání země, v které žijí, pořádkem založeným na právu šaríja. Napřed v oblastech, kde je muslimů většina nebo významná menšina, následně pak podle toho, jak se jejich prostor rozšíří. Taková politická orientace je neslučitelná s demokratickým pořádkem.

Možná, že už bych měl skončit, neboť si připadám jako flašinetář přehrávající stále stejnou píseň, ale protože to je píseň varovná, leč nevyslyšená, nějak mi to nedá a poprosím laskavého čtenáře o další trpělivost, použiji ale méně citací, než jak jsem si původně v knize označil.

Zprávy z Kreuzbergu, Weddingu a jiných takových čtvrtí přinášejí zajímavé příklady, jak se tento společenský tlak projevuje - mladící zastavují lidí na ulici a říkají jim, že nejsou-li muslimové, měli by sídliště opustit, nebo vyhánějí německé děti ze hřišť...

Ještě několik citací z různých evropskýcch míst: Také jiné skupiny přistěhovalců se snažily udržet si svůj specifický charakter, ale narozdíl od muslimů netrpěly pocitem, že jsou utiskované, ani nebyly tak nespokojené a nenávistné. Řekněme to jinak: v ostatních komunitách rozsáhle vládne přesvědčení, že je možné být zároveň Ind a Brit, anebo Sikh a Brit, kdežto mezi muslimy je rozšířena víra, že jejich oddanost patří islámu, a skutečnost, že jsou Britové a že těží z britských sociálních služeb, pro ně nezakládá žádné povinnosti vůči zemi, ve které žijí. V tomto ohledu došlo i k dalším změnám: jiná zpráva o Bangladéšanech v East Endu si všímá, že zpočátku, když přicházeli, nebyli ochotni přijímat vládní sociální pomoc, byli přesvědčeni, že je to nepoctivé a že to odporuje jejich náboženství. Teprve po radách sociálních pracovníků začala být závislost na sociální pomoci jako způsob života přijatelná a nakonec endemická....

Toto je velmi pozoruhodný poznatek potvrzující, jak právě migrace muslimská je Evropě nebezpečná, ukazuje pravý opak přístupu jiných národností, byť ne bílých, Indů, k imigraci je jediným oběma stranám prospěšným řešením. Je to právě politická korektnost a nepodařená ideologie multi-kulturalismu, které poměnily a nadále proměňují logiku a normálnost v nebezpečné šílenství a zmar.

Závěrem ještě jedna citace, dávající do plného světla nebezpečí migrační vlny posledních let, infomace pocházející z relativně pokojných prvních let jednadvacátáho století:

„.... tehdy se hlavní vstupní branou pro nelegální přistěhovalce stala Itálie s pobřežím, jež měří 7600 kilometrů. V roce 2005 zaznamenala Itálie téměř sedmdesátiprocentní nárůst příjezdů nelegálních přistěohvalců oproti předchozímu roku, přičemž je jasné, že zachycena byla jen část nezákonných příjezdů.“

A jsem u imaginárního ledovce a nezbytnosti logické otázky: Jak jen je možné, že to neviděl nikdo z vedoucích evropských politiků, jejichž zodpovědnost za blaho spoluobčanů je sice jiná než lékařů za zdraví pacienta, nicméně s nedozínými, nenapravitelnými důsledky v případě selhání? A k tomu došlo, dochází a nic nenasvědšuje tomu, že brzy docházet přestane. Obávám se, že výsledky nedávných voleb v Německu nebo Rakousku, naznačující snad nějaký obrat k normálnosti, nebudou dostatečnou zárukou, že nakonec, snad s pomocí boží a ne Alláha, Evropa - kolébka vzdělanosti a vysoké kultury - bude zachráněna. Shora popsaný vrchol ledovce je příliš malý k celkovému objemu. Tento imaginární ledovec, na rozdíl od těch, které tu naši kouli Zemí zvanu z obou stran obklopují, s časem nebude ubývat, ale naopak.

K uklidnění laskavého čtenáře sděluji, že nejsem jasnovidec...