Korejská lidově demokratická republika v minulém týdnu odpálila dvě balistické rakety jako další názornou ukázku stavu svého jaderného programu. A předevčírem (v úterý) přidala další střelu, o které severokorejská státní tisková agentura KCNA tvrdí, že jde o nově vyvíjenou hypersonickou raketu dlouhého doletu. Bylo na čase, vždyť nový americký prezident Joe Biden je ve funkci už 9 měsíců!

Kim Čong-un potřebuje pro hladomorem sužovanou zemi nutně získat další finanční prostředky – a jde na to obvyklým způsobem. Severokorejci ho už praktikují více než 30 let a to velmi úspěšně.

Když se jim právě nevedou černé obchody se zbraněmi a drogami, když je v KLDR neúroda (jako právě nyní) nebo když se sankce uvalené na tuto zemi až příliš často ocitají pod drobnohledem zahraničních pozorovatelů, takže nelze vyvážet nerostné bohatství země v takovém množství směrem do Číny, začnou vytrvale a hlasitě chřestit zbraněmi, dokud se údajně hrozící celosvětovou jadernou apokalypsu nepodaří zažehnat tím, že americký prezident prostě poslušně složí potřebný obnos na severokorejské „mírové konto“. A je klid. Samozřejmě jenom dočasně.

Přesně v tomto duchu to vše fungovalo vlastně až do chvíle, než se do Bílého domu nastěhoval Donald Trump. Ten totiž okamžitě pochopil, že žádný celosvětový konflikt ve skutečnosti nehrozí a Severokorejci rozvíjejí svůj jaderný program (velikostí naprosto nesrovnatelný s americkým, čínským či ruským) pouze jako osvědčený prostředek k zastrašování a vydírání.

Trump se ovšem po svém způsobu rozhodl vytěžit z této situace politický kapitál.

Proto nejprve rozdmýchal válkou siláckých výroků na Twitteru zájem americké veřejnosti a připravil si kulisy pro další dějství dramatu o děsivé hrozbě zvané KLDR. Za potlesku celého světa se sešel s diktátorem Kim Čong-unem a po půlhodině oznámil světu, že ho právě „last minute“ zachránil - a že vše je dohodnuto. Severní Korea se měla vzdát svého jaderného programu, měla proběhnout kompletní demilitarizace této země - a na oplátku měly zase USA stáhnout svých 200 tisíc vojáků z Korejského poloostrova, zrušit sankce a uznat KLDR jako legitimní stát.

Jenomže tady se Trump přepočítal. Žádal totiž až příliš mnoho. Žádal něco, na co KLDR za žádných okolností nepřistoupí - totální odzbrojení. Kim Čong-un se své pojistky a jediného trumfu v podobě milionkrát mediálně nafouknutého jaderného programu nikdy nevzdá.

Současný americký prezident Joe Biden tedy problém Severní Koreje pouze zdědil po předcích jako prezidentské insignie, ale zatím se zdá, že nehodlá jít v Trumpových stopách a přespříliš se na Korejském poloostrově angažovat. A to bude Kimovi (a jeho sestře) rozhodně vyhovovat mnohem víc. Stačí přidat ještě pár testů a můžou Bidena zkasírovat.

KLDR trápí neúroda a hladomor, podobně jako v 90. letech. Jde paradoxně o sekundární efekt ultimativních sankcí, jež bohužel dopadají především na řadové obyvatele Severní Koreje.

Existuje jediná efektivní cesta, jak se vymotat z tohoto bludného kruhu - a sice vyvést Severní Koreu ze současné geopolitické a diplomatické izolace a v určité rozumné míře uznat její legitimitu jakožto samostatného státu.

Jistě, Severní Korea praktikuje tvrdý autoritativní a totalitní režim, který se absolutně neslučuje s naší představou suverénní demokratické země. Nicméně právě pokud z ní učiníme rovnocenného partnera, jehož zavážeme řádnými smlouvami, dohodami a konvencemi, budeme jejich prostřednictvím konečně schopni ovlivňovat vývoj jaderného programu stejně jako obrovský problém porušování lidských práv.

KLDR rozhodně není skutečnou celosvětovou bezpečnostní hrozbou. Pokud tím nemáme na mysli hrozbu útoku na ostrůvek Guam s americkou osádkou a podobné mediálně vděčné taškařice.

Klíčový bude teď spíše politický vývoj uvnitř samotné KLDR – aneb jak dlouho se ještě Kim Čong-un snese či nesnese se sestrou. Kim Jo-čong, mladší sestra severokorejského vůdce Kim Čong-una, má zcela evidentně ambice stát se v budoucnu první „vůdkyní“ Severní Koreje, což může lehce usnadnit také údajně se horšící zdravotní stav současného diktátora.

To jen, abychom se příliš nedivili až budeme jednoho dne s nostalgickou láskou a vigilií vzpomínat na idylické doby rozeného lidumila a humanisty Kima.