Ač narozen v tokijské Šibuji, vládne čtyřiačtyřicetiletý Tóru Hašimoto, takto velmi populární politik, západojaponské metropoli Ósaka. Jeho popularita vyplývá ze schopnosti výstižně pojmenovat problémy, které dlouhodobě sužují japonskou společnost, a předkládat tak jasná, samozřejmá a přímočará řešení, až má člověk chuť praštit se do čela, že na to nepřišel sám a dříve. Malou pihou na kráse je ovšem skutečnost, že jen málo z těchto dobrých úmyslů, dláždících cesty ke šťastnějším zítřkům, dozná realizace. Každopádně se projevy překypující příslušnou rétorikou uším většiny Japonců velice lahodí.

Od přímočarosti k prostořekosti je však cesta krátká a někdy je lepší před otevřením úst výrok bedlivě zvážit, zvláště, dopustí-li se ho řečník v předem nepřipraveném projevu. No a právě to se Hašimotovi podařilo při pondělní tiskové konferenci, která byla uspořádána v jeho sídelním městě. Mladý politik vykročil z houštiny domácí agendy a pustil se na tenký led mezinárodní politiky kombinované s novodobou historií a - slušně řečeno – si pustil i ústa na špacír. Nucenou prostituci, či chcete-li sexuální zotročování východoasijských žen japonskými vojáky za druhé světové války, charakterizoval jako nutnost k udržení disciplíny v armádě a k poskytnutí odpočinku a relaxaci vojákům, kteří v boji riskovali život.

Reakce na sebe dlouho nenechaly čekat. Ostrý protest vyjádřily hned následující den jakožto hlavní potrefené Čína a Jižní Korea, z jejichž obyvatel byly sexuální otrokyně především rekrutovány. Tento krok se dal oprávněně očekávat, protože otázka nucené prostituce je mezi Japonskem a jeho sousedy dodnes stále otevřená. Ve středu se s protesty přidaly ženy z jihojaponského souostroví Okinawa. Toť vše. Osobně jsem očekával solidaritu ze strany japonských žen en gross, protože v tomto případě nejde o pouhý slovní výpad, bagatelizující utrpení žen v zahraničí, ale má dočinění s ženskou důstojností jako takovou. Ovšem nedočkal jsem se.

Nezodpovězenou otázkou zůstává, zda byl onen nešťastný výrok pouhý lapsus, nebo se jednalo jen o jakýsi lakmusový papírek, úmyslně namočený do kádinky s vnitrostátním i zahraničním louhem k otestování toho, jak bude reakce probíhat a kam až lze zajít. Osobně jsem zastáncem druhé varianty, protože prakticky ve stejnou dobu udělal premiér Šinzó Abe obdobný test, když se nechal vyfotografovat v kokpitu letadla, nesoucím číslo 731, kteréžto bylo přiřazeno i neblaze proslulé Jednotce 731, jež se mimo jiné zabývala během druhé světové války testováním chemických a biologických látek na lidech.

Včera, tedy ve čtvrtek, Hašimoto na nátlak Ameriky konečně světu vyjevil, co tím výrokem chtěl básník říci. Možná by však udělal lépe, kdyby se už k tématu nevracel. Jeho omluva-neomluva spočívala v tvrzení, že Japonsko ve srovnání s ostatními, především západními, zeměmi, vnímá prostituci odlišně a že koneckonců prostituci jako takovou nelze přesně definovat či lépe že má různé varianty. Asi jako když někoho upozorníte, že mu smrdí nohy a dotyčný vám vysvětlí, že existuje mnoho druhů obuvi, a ještě se jako Felix Holzmann diví, že právě vy to nevíte. Realita však nakonec Hašimota přitlačila ke zdi, od které prohlásil, že je ochoten se s žijícími ženami pro útěchu (comfort women), jak se tady sexuálním otrokyním eufemisticky říká, sejít a omluvit se jim.

Koho vlastně Tóru Hašimoto reprezentuje? Ósacký primátor je představitelem Japonské strany obnovy. Tato strana byla narychlo upečena před listopadovými mimořádnými parlamentními volbami. Hašimoto se v ní sešel s bývalým tokijským primátorem, Šintaró Išiharou. Ač jsou oba hodně pravicově zaměřeni, mají na spoustu věcí mimoběžné názory. Za příklad budiž použita energetická budoucnost země: Hašimoto horuje pro bezjaderné Japonsko, kdežto realističtější a zkušenější Išihara si uvědomuje, že z této cesty nemůže surovinově chudé Japonsko sejít.

Nám, Čechům a hlavně Moravanům, může připadat poněkud pikantní, že před tím, než se oba purkmistři k vytvoření Japonské strany obnovy, jejímž jediným cílem bylo vyzobat váhající pravicové i levicově dezorientované voliče, sešli, šéfoval Išihara partaji, která se jmenovala Strana úsvitu. Skoro mi připadá, jako by někdo na Zlínsku vedle inspirace názvem strany z jejího manifestu opisoval a tuto veskrze populistickou politiku spolu s japonskými turisty a flaštičkami sójovky dovážel.

Rozšířená verze rozhovoru pro bbcradio.cz