Než se znovu spolu ponoříme do tajů japonského písma a kaligrafie, mám pro ty, kdo neuhádl, kde se nachází ono tajemné "Šaluludogoulu", řešení záhady. Je to letiště Charles de Gaulle v Paříži. Pokud jste to všichni uhodli, tak gomen, ne.

V minulém díle jsem se poněkud více rozpovídal o vzniku japonského písma a nyní by bylo vhodné uvést to do vztahu s kaligrafií. Kaligrafie buď zachycuje pouze samostatný japonský nebo čínský znak, nebo celou kratší báseň, například haiku nebo tanka. Ale může to být i jen úryvek, zlomek, slabika z nějakého textu.

Kaligrafický styl kaišo

Čínské znaky, říká se jim "kandži", jsou složeny z kombinací tahů. K napsání libovolného znaku slouží malý počet základních tahů. Nejpatrnější jsou tyto základní tahy v kaligrafickém stylu "kaišo". Znak Kai znamená správnost. Styl kaišo je přesný, přímý styl, který se v kaligrafii ve skutečnosti používá velmi málo. Podobá se příliš tomu, jak by znak vypadal, kdyby byl vytisknut třeba v knize. Na přiloženém obrázku je napsán znak Ei (věčnost). Používá se často jako kaligrafické cvičení, neboť obsahuje skoro všechny základní typy tahů, které se ve znacích mohou vyskytovat. Schopnost rozeznat jednotlivé tahy a určit jejich celkový počet je nutným předpokladem pro správnou identifikaci každého znaku.

Základními stavebními kameny znaků kandži jsou tzv. radikály, "kořeny". Jsou klasifikovány podle místa které ve znaku zaujímají. Radikál určuje podstatu znaku a zařazuje jej do širší skupiny významově příbuzných znaků. Tradiční systém třídění znaků rozlišuje 214 radikálů, které jsou setříděny podle počtu tahů. Není nutné znát radikály nazpaměť, ale je vhodné umět základní radikály identifikovat. Jakmile si je zapamatujete, získáte schopnost si znak připomenout, podobně jako jste schopni rozeznat tvář známého člověka v tlačenici.

Rovnováha je něco, s čím máme zkušenost již od ranného dětství. Jakmile se jednou naučíme chodit, považujeme schopnost udržet rovnováhu za vrozenou. Rovnováha však nemusí mít nutně povahu fyzickou. Známe i rovnováhu psychickou nebo třeba estetickou. Kaligrafie je vynikajícím nástrojem pro rozvoj visuální rovnováhy. Každý znak má své těžiště, a pokud je těžiště znaku umístěno nesprávně, celý znak vypadá tak nějak divně. Cit pro rovnováhu je něco, co lze získat jen praxí. Přesto však existují určité obecné návody, které pomáhají tento cit získat. V kaligrafickém slovníku je ukaždého znaku vyznačeno, kde si dát pozor, vzdálenosti mezi jednotlivými tahy, kudy prochází optická osa znaku.

Zatímco vztahy mezi radikály dodávají znaku vnitřní konsistenci, jeho vnější obrys umožňuje určit jeho vztah ke svému okolí. Kontrast různých tvarů a velikostí dává sloupci znaků vzhled majestátního průvodu. Obrysové tvary znaku mohou být různé. Některé znaky je snadnější psát do prostoru, jenž má tvar kruhu, jiné vyplňují čtvercový prostor, další obdélníkový nebo trojúhelníkový. Tato informace je též v kaligrafickém slovníku zaznamenána (na obrázku červený pětiúhelník v pravo nahoře). Vizualizace těchto profilů je při psaní kaligrafie důležitá, neboť vytváří kolem znaku jakousi ohradu, která brání vaší ruce umístit první tah psaného znaku na špatné místo.

Při psaní znaku je důležité také dodržovat posloupnost jednotlivých tahů. Existují dvě základní pravidla pro toto pořadí. Při psaní se postupuje z leva do prava a shora dolů.

Jediná cesta, jak se naučit správně psát znaky, je neustálé opakování, až se správné pořadí tahů stane druhou přirozeností. Jakmile si tělo jednou osvojí pravidla a získá cit, pak při jakémkoliv jiném pořadí tahů než správném budete mít divný pocit, že je něco špatně. Kdykoli máte pochybnosti o posloupnosti tahů, lze pořadí tahů konzultovat s kaligrafickým slovníkem.

Pokud je kaligrafie psána kvalitní tuší, pak správně napsaný znak získá třetí rozměr, neboť na papíře je jasně vidět v jakém pořadí byly tahy provedeny i jak se na sebe nanášely jednotlivé vrstvy tuše tam, kde došlo k překrytí tahů.

Dokonalost kaligrafického díla spočívá v drobnostech. Jemné rozdíly v úhlech mezi tahy, v proporcích znaků jsou kritérii, která rozhodují o tom, která kaligrafie je průměrná a která je mistrovským dílem. Když je žákova kaligrafie dokončena, Sensei opraví jeho dílo oranžovou tuší. Správně napsané tahy a místa zakroužkuje, špatná místa opraví tak, aby bylo patrné, jaké chyby se žák dopustil. Někdy to vypadá, že opravená místa jsou zvolena učitelem náhodně a že opravy jsou skoro nepatrné, někdy jen pár milimetrů na několika málo místech,. Ale to je jen dojem. Učitel vnímá a vidí mnohem více než žák a bere v úvahu mnohem více faktorů než si žák vůbec uvědomuje. Teprve později získává žák cvičením povědomí o těchto vztazích a je schopen sám tyto faktory vnímat.

(pokračovaní příště)