Patnáct minut po uveřejnění prvních výsledků „exit pollu“ už měly úterní izraelské parlamentní volby dva vítěze: jak ministryně zahraničí Cipi Livniová, kandidátka centristické strany Kadima, tak bývalý premier Benjamin Netanjahu, vůdce pravicového Likudu, se prohlásili za vítěze. Ze svého úhlu pohledu – oba právem. Několik týdnů před volbami všechny průzkumy veřejnosti předpovídaly, že Likud s převahou zvítězí, Netanjahu počítal se ziskem 36-37 poslanců (ze 120 v knesetu). Avšak heslo „Cipi anebo Bibi“ (Netanjahuova přezdívka) mělo velký vliv na mnoho levicových voličů a především na ženy a v noci voleb vysvitlo, že se stalo, v co nikdo nevěřil: Kadima dohonila, ba dokonce předčila Likud, dosáhla 28 poslanců oproti 27 poslanců Likudu. Cipi Livniová proto právem mohla tvrdit, že zvítězila. Lze dokonce říci, že její vítězství je bezpříkladné.

Netanjahu rychle doplnil výsledky Likudu mandáty získanými krajně pravicovými a ultra-ortodoxními stranami a prohlásil, že pravice získala většinu a že tedy příštím izraelským premierem bude on. Z jeho hlediska zvítězil i on.

... A byl taky třetí vítěz: strana „Náš domov Izrael“ (Bejtenu Jisrael) Avigdora Liebermana, zvaného též „izraelským Jörgem Haiderem“, skončila na třetím místě, bude mít 15 poslanců, předčila jednu z historických vedoucích izraelských stran, „Stranu práce“ (pouhých 13 mandátů).

Lieberman může být „korunovačem“, od něho závisí, kdo se nakonec dostane k moci. Vítězství totiž má jak v Livniově tak i v Netanjahuově případě „chybičku krásy“: Livniová je sice na čele největší parlamentní frakce, ale sotva dokáže vytvořit vládu. Ani spolu se svými „přirozenými partnery“, čili Stranou práce a levicovým Merecem nemá v parlamentě víc než 45 hlasů a pro většinu potřebuje alespoň 61. K Netanjahově dispozici je sice většina, zahrnující krajní pravici a ultra-ortodoxní strany, ale tato většina nahání hrůzu i jemu samotnému. Musel by se spojit mezi jinými s “Naším domovem Izraelem“, jenž chce zbavit členy arabské menšiny izraelského občanství, s krajně pravicovým „Národním sjednocením“, jež propaguje anexi obsazených území; s ultra-ortodoxní stranou Šas, která žádá klerilální zákonodárství (a jejíž duchovní vůdce, rabín Ovadja Josef nazval „syny Satanáše“ stranu „Náš domov Izrael“ sdružující mnoho přistěhovalců z bývalého Sovětského svazu).

Netanjahu si uvědomuje, že taková vláda by se určitě dostala do konfliktu se sousedy Izraele a mezinárodně by se izolovala – proto nechce stát v čele vlády sestávající výlučně z pravicových stran. Ostatně, Netanjahu už před volbami upozorňoval: „Možná že zvítězíme a přece nebudeme s to vládnout“. Svého času to říkal doufaje, že jeho slova přesvědčí pravicové voliče, aby svůj hlas dali Likudu a nikoli některé „trpasličí“ pravicové straně. Jinými slovy, přál si zvítězit v barvách Likudu a nikoli ve jménu „úhrnné pravice“. Prohlášení o vítězství, které učinil po vyhlášení výsledků, vlastně mělo za účel zastřít neúspěch jeho dřívější koncepce.

„Kapalná“ situace si vynutila, že Livniová i Netanjahu už v noci po vyhlášení výsledků začali hledat koaliční partnery. Livniová se setkala s Liebermanem a dohodli se, že „je o čem mluvit“; ale také Netanjahu se setkal a Liebermanem, jenž mu řekl, že „žádnou možnost nevylučuje“. Lieberman měl schůzi také s vůdcem strany Šas, Eli Jišajem a dohodli se o potřebě vytvořit pravicovou vládu; ale Jišaj jednal také s Livniovou. Jak Netanjahu, tak i Livniová by chtěli zařadit do své vlády Stranu práce, ta však – po tom, co utrpěla nejtěžší porážku ve své historii – dává přednost přechodu do opozice, a i kdyby ne, v žádném případě nevstoupí do vlády, v níž je zastoupena i Liebermanova strana. Mluví se také o možnosti koalice Kadima-Likud, na základě dvouleté „rotace“ v křesle premiéra mezi Livniovou a Netanjahum, tuto možnost však prozatím oba protagonisté odmítají.

Koaliční jednání tedy připomínají složitou mozaiku, v níž každá částečka se může dostat vedle druhé. Základní příčina tohoto stavu je, že v protikladu s minulostí – když na čele koalice stála vždy dominantní strana, která určila vládní program a které se menší koaliční partneři museli přizpůsobit – tentokrát se do parlamentu dostaly čtyři strany prostřední velikosti a několik menších stran. V důsledku tohoto „kapalného“ stavu každá vedoucí strana bude v menšině vůči celku ostatních stran (které i mezi sebou v mnoha případech zastávají protikladná stanoviska). Proto bude postavení vlády nezbytně kolísavé a největší stranu (která však bude přece ve vládě v menšině) bude možno neustále vydírat. Proto, ať bude v jejím čele Netanjahu anebo Livniová, vláda nebude s to vést důslednou politiku ani v bezpečnostných otázkách, ani v jednáních s Palestinci anebo se Sýrií, ani pokud jde o řešení hospodářské krize. To však vůbec není pouhý izraelský vnitropolitický problém: vliv tohoto stavu na palestinsko-izraelské (a všeobecněji na arabsko-izraelské) vztahy může být citelný na mnoha rovinách mezinárodního života.

Skoro všichni pozorovatelé jsou zajedno, že volby vytvořily situaci, v níž hlavní otázka už ani není, kdo vytvoří vládu s kým, nýbrž jak dlouho se jí podaří vládnout? Zdá se být pravděpodobným, že izraelští voliči budou za krátký čas opět povoláni k urnám.

Tel-Aviv