Netanjahu rychle doplnil výsledky Likudu mandáty získanými krajně pravicovými a ultra-ortodoxními stranami a prohlásil, že pravice získala většinu a že tedy příštím izraelským premierem bude on. Z jeho hlediska zvítězil i on.
... A byl taky třetí vítěz: strana „Náš domov Izrael“ (Bejtenu Jisrael) Avigdora Liebermana, zvaného též „izraelským Jörgem Haiderem“, skončila na třetím místě, bude mít 15 poslanců, předčila jednu z historických vedoucích izraelských stran, „Stranu práce“ (pouhých 13 mandátů).
Lieberman může být „korunovačem“, od něho závisí, kdo se nakonec dostane k moci. Vítězství totiž má jak v Livniově tak i v Netanjahuově případě „chybičku krásy“: Livniová je sice na čele největší parlamentní frakce, ale sotva dokáže vytvořit vládu. Ani spolu se svými „přirozenými partnery“, čili Stranou práce a levicovým Merecem nemá v parlamentě víc než 45 hlasů a pro většinu potřebuje alespoň 61. K Netanjahově dispozici je sice většina, zahrnující krajní pravici a ultra-ortodoxní strany, ale tato většina nahání hrůzu i jemu samotnému. Musel by se spojit mezi jinými s “Naším domovem Izraelem“, jenž chce zbavit členy arabské menšiny izraelského občanství, s krajně pravicovým „Národním sjednocením“, jež propaguje anexi obsazených území; s ultra-ortodoxní stranou Šas, která žádá klerilální zákonodárství (a jejíž duchovní vůdce, rabín Ovadja Josef nazval „syny Satanáše“ stranu „Náš domov Izrael“ sdružující mnoho přistěhovalců z bývalého Sovětského svazu).
Netanjahu si uvědomuje, že taková vláda by se určitě dostala do konfliktu se sousedy Izraele a mezinárodně by se izolovala – proto nechce stát v čele vlády sestávající výlučně z pravicových stran. Ostatně, Netanjahu už před volbami upozorňoval: „Možná že zvítězíme a přece nebudeme s to vládnout“. Svého času to říkal doufaje, že jeho slova přesvědčí pravicové voliče, aby svůj hlas dali Likudu a nikoli některé „trpasličí“ pravicové straně. Jinými slovy, přál si zvítězit v barvách Likudu a nikoli ve jménu „úhrnné pravice“. Prohlášení o vítězství, které učinil po vyhlášení výsledků, vlastně mělo za účel zastřít neúspěch jeho dřívější koncepce.
„Kapalná“ situace si vynutila, že Livniová i Netanjahu už v noci po vyhlášení výsledků začali hledat koaliční partnery. Livniová se setkala s Liebermanem a dohodli se, že „je o čem mluvit“; ale také Netanjahu se setkal a Liebermanem, jenž mu řekl, že „žádnou možnost nevylučuje“. Lieberman měl schůzi také s vůdcem strany Šas, Eli Jišajem a dohodli se o potřebě vytvořit pravicovou vládu; ale Jišaj jednal také s Livniovou. Jak Netanjahu, tak i Livniová by chtěli zařadit do své vlády Stranu práce, ta však – po tom, co utrpěla nejtěžší porážku ve své historii – dává přednost přechodu do opozice, a i kdyby ne, v žádném případě nevstoupí do vlády, v níž je zastoupena i Liebermanova strana. Mluví se také o možnosti koalice Kadima-Likud, na základě dvouleté „rotace“ v křesle premiéra mezi Livniovou a Netanjahum, tuto možnost však prozatím oba protagonisté odmítají.
Koaliční jednání tedy připomínají složitou mozaiku, v níž každá částečka se může dostat vedle druhé. Základní příčina tohoto stavu je, že v protikladu s minulostí – když na čele koalice stála vždy dominantní strana, která určila vládní program a které se menší koaliční partneři museli přizpůsobit – tentokrát se do parlamentu dostaly čtyři strany prostřední velikosti a několik menších stran. V důsledku tohoto „kapalného“ stavu každá vedoucí strana bude v menšině vůči celku ostatních stran (které i mezi sebou v mnoha případech zastávají protikladná stanoviska). Proto bude postavení vlády nezbytně kolísavé a největší stranu (která však bude přece ve vládě v menšině) bude možno neustále vydírat. Proto, ať bude v jejím čele Netanjahu anebo Livniová, vláda nebude s to vést důslednou politiku ani v bezpečnostných otázkách, ani v jednáních s Palestinci anebo se Sýrií, ani pokud jde o řešení hospodářské krize. To však vůbec není pouhý izraelský vnitropolitický problém: vliv tohoto stavu na palestinsko-izraelské (a všeobecněji na arabsko-izraelské) vztahy může být citelný na mnoha rovinách mezinárodního života.
Skoro všichni pozorovatelé jsou zajedno, že volby vytvořily situaci, v níž hlavní otázka už ani není, kdo vytvoří vládu s kým, nýbrž jak dlouho se jí podaří vládnout? Zdá se být pravděpodobným, že izraelští voliči budou za krátký čas opět povoláni k urnám.
Tel-Aviv