18.5.2021 | Svátek má Nataša


IZRAEL: Velká překážka míru

30.1.2010

Židovská sídliště v arabském východním Jeruzalémě

Na první pohled se zdá všechno jasné: Izrael se stáhne na hranice z r. 1967, Palestinci dostanou stát a na zemi zavládne mír - tedy alespoň ve Svaté zemi. Tak nějak nebo podobně to vypadá z bezpečné perspektivy Evropy nebo Ameriky. Je to vlastně prosté. Takže každý může hned taky vidět, čí vinou v biblické zemi dosud mír nezavládl: vinou Izraele, který odmítá vyklidit své osady. Přestože premiér Netanjahu koncem listopadu 2009 přistoupil na desítiměsíční stavební moratorium, o Jeruzalému se odmítá bavit. Jeruzalém je věčné, nedělitelné hlavní město židovského státu. A tak to podle představ izraelské vlády také má zůstat.

Norští míroví aktivisté potřásají hlavou před stanem ve východojeruzalémské čtvrti „Vádí al-Džoz“, „Údolí ořechů“. Násir al-Gháví sedí se svou ženouthe Ghawi-family a čtyřmi dětmi školního věku na ulici. Zatímco Evropa tone ve sněhu, alespoň na Blízkém východě je cítit něco z oteplování země a v lednu zde panuje letní počasí - naštěstí pro palestinskou uprchlickou rodinu. Matka s malou Sárou kreslí arabská písmena na kusu novin, který sem přivál horký pouštní vítr. „To musí člověk vidět na vlastní oči,“ koktá skandinávský blonďák nevěřícně, „je to hrůza, jak Izrael s těmi lidmi zachází.“ Odborářská skupina „poutníků solidarity“ z Norska cestuje „okupovanou Palestinou“ v režii úřadů Palestinské samosprávy.

Když si všechno „na vlastní oči prohlédli“ a utvrdili se ve svém mínění, spěchají Norové zpátky k autobusu a k další plánované zastávce. Násir al-Gháví začíná vyprávět, jak byl 2. srpna 2009 izraelským soudním rozhodnutím vyhozen z domu: „Ale moje duše je pořád ještě uvnitř!“ Věřící muslim s černým vousem a hnědýma srnčíma očima se buší v prsa. Jeho rodiče uprchli v r. 1948 z vesnice Sarafan poblíž izraelské osady Nes Ciona do Jordánska. Rodina se usadila ve východním Jeruzalémě nedaleko izraelské hranice. Mocný klan Hussejnů jim dovolil hospodařit na zdejší půdě. V 50. letech pak postavily Spojené národy uprchlický tábor Šejch Džarrá. Pozemek dostaly od Jordánska, aniž se někdo staral, kdo je vlastně majitelem. „Musel jsem tři roky platit nájemné,“ vypráví Gháví, „potom se měl dům stát mým majetkem.“

V r. 2002 rozhodl izraelský Nejvyšší soud, že rodina al-Gháví musí dům vyklidit. Nemohli dokázat, že pozemek jim skutečně patří, zatímco židovská „Sefardská rada“ předložila 120 let starý dokument, který dosvědčoval, že zde zakoupili 18 dunamů půdy, vypráví Násir al-Gháví. On sám nato angažoval právníka, který měl v archivech starého Turecka vypátrat skutečného vlastníka pozemku. Příliš pozdě - tak rozhodli podle Ghávího izraelští soudci - zjistil jeho advokát, že na přelomu století patřila půda rodině Hidžází. 92letý Sulejman Darviš al-Hidžází ještě žije v Bejt Chanině, čtvrti v severním Jeruzalémě. Pozemek byl za osmanské epochy zapsán na jméno jeho dědečka. Podle dokladů rodina Hidžází koupila půdu od rodiny al-Bandak.

Vyprávění al-Ghavího je přerušeno. Okolo projíždí velký americký GMC autobus. Na střeše monstrózní reproduktory, které zaplavují okolí ohlušující chasidskou hudbou. „Ti to potřebujou,“ směje se Násir a zamává za nimi, když se zdroj rámusu vzdálí tak, že je konečně zase slyšet vlastní slovo. Kousíček odtud se nachází hrob „Šimona Cadika“ neboli Šimona Spravedlivého, který byl za helénských časů 40 let veleknězem. Podle židovské tradice provedl osobně Alexandra Velikého chrámem při jeho návštěvě Jeruzaléma.

Moderně.ortodoxní židovští osadníci, kteří se do domu po rodině Ghávíů nastěhovali, nejsou příliš sdílní. Střechu zdobí obrovský chanukový svícen. O svátku chanuky, který připadá na listopad nebo prosinec, oslavuje židovský národ očištění chrámu, který předtím znesvětili řečtí pohané. Na otázku, jakým právem zde bydlí, odpoví mladý otec rodiny lakonicky: „Platíme nájemné.“ Víc k tomu vysvětlit nemůže nebo nechce. Na naléhání, že bez jeho vyjádření bude článek nutně jednostranný, si nechá napsat číslo telefonu a slíbí, že se ozve někdo, kdo se ve věci vyzná a může podat vysvětlení. Do redakční uzávěrky však nikdo nezavolal.

Několik stovek metrů od bývalého domu a současného demonstračního stanu al-Ghávíových se nachází další prominentní ohnisko osídlovacíchthe Shepherd Hotel jeruzalémských sporů: „Shepherd Hotel“. Před čtvrtstoletím jej získal americko-židovský milionář Irving Moskowitz a od r. 1988 do 1994 jej pronajímal izraelské policii. Pak zůstal dům prázdný. Roku 1987 byl hotel zavřen, když byl předtím dvě desetiletí pronajat křesťansko-arabské rodině Marounů. Historická vápencová budova ze 30. let se dostala do titulků mezinárodních zpráv, když Moskowitz získal povolení ke stavbě dvaceti nových apartmánů. Oproti zprávám v palestinských médiích Izraelci ujišťují, že historické stavební struktury jsou chráněny. Americkou vládu rozčiluje izraelská vláda, jeruzalémská městská správa a bohatý americký žid Moskowitz, který maří veškeré mírové plány svými finančními injekcemi nacionálně náboženským židovským osadníkům.

V lidové mluvě se pozemek, na kterém Shepherd Hotel stojí, nazývá „Karm el-Mufti“, vinice muftího. Skutečností ale je, jak vysvětluje jeden ze sousedů, že „velký muftí Hádž Amín Hussejní, Hitlerův obdivovatel a zastánce konečného řešení židovské otázky v islámském světě, tady nikdy nebydlel. Jeho rezidence byla vždycky naproti nemocnici sv. Josefa.“ Zamir žádá, abych jeho skutečné jméno nezveřejňoval, nechce se ani nechat fotografovat. Koho se východojeruzalémský Palestinec tak bojí, nechce moc vysvětlovat. Že sám s židovskými osadníky spolupracuje, důvodem prý není: „Tím si jenom vydělávám na živobytí.“

„Právní situace kolem hotelu Shepherd je komplikovaná,“ říká Zamir. Půda prý vlastně patří rodině Hussejní. Jordánci prý ale tvrdili, že patří Židům, důkazy však nepředložili. S tímto odůvodněním prohlásili pozemek za státní majetek. Po Šestidenní válce v r. 1967 byl Izraelci pověřen správou majetku Apotropos, státní úřad pro opuštěné majetky. „Jenže,“ říká Zamir, „kdyby jeruzalémské městské správě šlo skutečně o rovnoprávnost, mohla dávat stavební povolení i Arabům. Potomci Velkého muftího stále ještě žijí v Saúdské Arábii. Mají jenom ten problém, že sem nesmějí. Kdyby se odvážili vkročit do Izraele, byli by při návratu do Saúdské Arábie zatčeni.“

Hlavní problém však představují Jordánci. „Kdyby spolupracovali, dalo by se ledacos vyřešit,“ myslí si Zamir. „Takhle ale ani Waqf – islámský úřad pro správu Chrámové hory – nemůže pomoci, protože je naprosto závislý na Jordánsku.“ Že v jeruzalémských sporech o pozemky jsou často největším problémem vnitroarabské spory, potvrzuje příbuzný posledního Velkého muftího, dosazeného do úřadu jordánským králem Hussejnem, šejch Abdel Kadir Abdín. Na bazaru Starého města prodává turistům háčkované čepičky a sedmiramenné svícny a sympatizuje s radikálně islámským Hamásem. „Teprve až se dostanou k moci ti opravdově zbožní, nastane skutečný mír,“ je přesvědčen. „Jordánský král je horší než sionisti. Je to Angličan!“

Zamir potahuje z cigarety a zírá před sebe. Právní situace je sporná. „Je to stejné jako s rukou,“ říká Palestinec a ukáže rozevřenou dlaň: „Já netvrdím, že všechny prsty jsou stejně dlouhé. Jeden je kratší, jiný delší, jeden silnější, druhý tenčí… Židé i Arabové se usazují ve starých domech a je těžké dostat je potom zase ven.…“ Výhled od hotelu Shepherd na horu Skopus a dál vpravo na Olivovou horu je fantastický. Stará budova má všechno, co romantický luxusní hotel v orientálním koloniálním stylu musí nabízet, v neposlední řadě i obligátní citrusovou zahradu - jen kdyby nebyl tak prominentním jablkem sváru. Kolem se šourá Zamirův přítel, dozví se, že jsou tu němečtí novináři, a vmísí se: „Proč jste ty Židy všechny nezlikvidovali? Nemuseli jsme na tom dnes být hůř než prasata.“ – „Každej na to má svůj vlastní názor,“ poznamená Zamir, a vyfoukne kouř z plic.

Hlavní hráče na světové politické scéně tyhle komplikované jednotlivosti ovšem sotva zajímají, když jde o řešení blízkovýchodního konfliktu. Spor se vede nejen o jednotlivé domy či parcely ze zapeklitou historií, jsou tu celé čtvrti moderního Jeruzaléma, které leží na druhé straně linie příměří z r. 1967: Pisgat Zeev, Neve Jaakov, Har Choma, Východní Talpiot, Ramot, Ramat Eškol, Gilo - to jsou jména několika sídlišť, ve kterých žije téměřGilo 200.000 židovských obyvatel, které by bylo nutno přestěhovat, pokud by Izrael skutečně chtěl vyhovět požadavkům mezinárodního společenství.

Gideon Nachum sedí v Gilo před „makoletem“ – u nás bychom řekli „krámek tety Emy“. Před ním na stolku stojí láhev izraelského piva, vedle ní krabička ruských cigaret. „My nejsme žádná osada,“ hromuje, když se dozví, o co má jít, „to se teda pletete! Od moře až k Jordánu je to všechno Izrael! A patří k němu dokonce i Libanon, Sýrie a Sinaj. Celou tuhle zemi zaslíbil Bůh izraelskému národu. Podívejte támhle na Ráchelin hrob – to je ‚Rachel Imenu’, ‚naše matka Ráchel’. A v Hebronu je pohřben ‚Avraham Avinu’, ‚náš otec Abraham’. Všechna tahle území byla obydlena Židy!“ Jeho bratr Ari vedle něj souhlasně přikyvuje: „Náš otec byl každopádně taky vyhnán z arabské země, z Bagdádu, začátkem padesátých let!“ Nachumova rodina původně pochází z Kurdistánu.

Předloktí Gideona Nachuma jsou poznamenána typickými modročervenými jizvami, jaké zanechávají kovové střepiny, které se nepodařilo vyjmout. 12. dubna 2002 byl Nachum jedním ze 104 zraněných při sebevražedném atentátu Brigády mučedníků al-Aksa na jeruzalémském tržišti Machaneh Yehuda. Sedm lidí tehdy přišlo o život. Byl to již druhý arabský sebevražedný útok, který osobně zažil. V roce 1983 zažil proslavený atentát na sídlo izraelské tajné služby v libanonském Týru. Tehdy zahynulo 60 lidí, 30 bylo zraněno. Na otázku, jako to tehdy přežil, odpovídá Gideon: „Mně seArie & Gideon Nahum neptejte, zeptejte se Boha. Letěl jsem tenkrát pět metrů vzduchem.“

„To pivo začínám pít hned po poledni, abych se zbavil nočních děsů,“ vysvětluje Nachum a popisuje, jak probíhá jeho den. Většinou se probudí už ve tři v noci a má strach znovu usnout, protože má před očima strašlivé obrazy, noc co noc. Teprve když venku začne svítat, uklidní se a trochu si zdřímne, vstává až před polednem. Pak si zajde ke svému makoletu, kde dostane pivo a cigarety. „Bez toho bych vůbec nemohl žít,“ prohlašuje bývalý taxikář, který je kvůli svým depresím neschopný práce. „To je jediný lék, který mi pomáhá.“

Rozhovor před makoletem v Gilo tak trochu připomíná to, čemu v Německu říkáme „Stammtisch“. Gideon a Ari filozofují, jak se to v takovém ovzduší dělává – a odhalují přitom ledacos z duše obyčejných lidí. „Já mám spoustu arabských přátel,“ vypráví Gideon, „ale jejich vůdci a extrémisti všechno jenom zničí.“ Proto je přesvědčen: „Když budou Arabové silnější než my, je s náma konec, zakroutí nám krk.“ Ale přesto: „Židi dokážou s Araby žít, když jsou to dobří lidi.“ Je tedy mír možný? Ari se domnívá: „Ano, ale ne v naší generaci.“ Gideon dodá: „Netanjahu je dobrý předseda vlády, i když je pravičák.“

Na novinářský mobil dorazí SMS: „Z pásma Gazy dopadly na negevský kibuc Netiv HaAsara čtyři granáty.“ Gideon zvedne pivo – přestoupil na dánský Tuborg: „Tak na mír! – Ale na skutečný mír, ne falešný!“ Pak se odmlčí a přemýšlí: „Proč bychom vlastně měli být osadníci jenom my? Lidi v Katamonu jsou taky osadníci! Před rokem 1948 tam bydleli Arabové.“ Gideon poukazuje na jeruzalémskou čtvrť, ležící v údolí na dohled od Gilo. A vůbec: „Jsou to ti praví osadníci v Hebronu a v Samařsku, kterým vděčíme za existenci Izraele.“

© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP

přeložil Pavel Mareš

www.israelnetz.com

Shepherd Hotel
Dům rodiny Gháví a jejich stan
Gilo a Gideon Nahum



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.