Ta zpráva zní senzačně. Netanjahu se omluvil Erdoğanovi. Turecký premiér tak dosáhl svého. Normalizaci vztahů s Jeruzalémem podmiňoval právě tímto.

O čem to svědčí?

Chceme-li nalézt správnou odpověď, musíme se podívat na to, co se vlastně stalo a čeho se omluva týká. Je toho plný internet. Není ale nad to jít ke kováři.

Dostávám do gmailu bulletiny izraelského ministerstva zahraničí (MFA Newsletters). Ten dnešní (22/3) informuje právě o této, vpravdě přelomové záležitosti.

Nalijme si čistého vína. Izrael se ústy svého premiéra neomluvil za uskutečnění "operace Mavi Marmara" jako takové, k níž byl vyprovokován posledního květnového dne roku 2010. Připomeňme, že na lodi snažící se o proražení blokády teroristické enklávy Pásmo Gazy (o jejím zločinném charakteru snad nikdo nepochybuje), došlo během izraelského vojenského inspekčního výsadku k incidentu, který začal brutálním napadením izraelských vojáků provádějících inspekci "mírovými" aktivisty a skončil smrtí devíti těchto aktivistů, shodou okolností tureckých občanů.

Aby nebylo pochyb o tom, ža ani autor těchto řádků nemá rohy, oháňku a kopyta: smrt těchto lidí, jakkoli si ji zavinili svým pošetilým chováním sami, ani mně, a myslím, že nikomu, kdo stojí na izraelské straně barikády, NIKDY ani na sekundu nepřinesla jakékoli potěšení. Byla od samého počátku důvodem k vyjádření lítosti, neboť ztráta lidských životů, pokud nejde o Hitlera, teroristy a spol. je vždy důvodem k vyjádření politování.

A právě o to v Netanjahuově omluvě jde. Šéf jeruzalémské vlády, jak je uvedeno v bulletinu izraelského ministerstva zahraničí, v rozhovoru se svým ankarským protějškem připomněl, že tragické následky, v něž incident na lodi Mavi Marmara vyústil, nebyly izraelským záměrem a že Izrael lituje ztrát lidských životů a zranění. A dále: S ohledem na vlastní izraelské vyšetřování této události, které poukázalo na několik operačních chyb, předseda vlády vyjadřuje tureckému lidu omluvu Izraele za případné chyby, jež mohly vést ke ztrátě životů nebo ke zranění a souhlasí s dohodou o odškodnění.

Takto je třeba rozumět izraelské omluvě, přičemž jedním dechem je nutné dodat, že Izrael je v této záležitosti v nesrovnatelně komplikovanější situaci než Turecko. Musí čelit reálné teroristické hrozbě, kterou představuje vláda Hamasu v jím ovládané arabské části Palestiny (kterážto část dnes nepatří nikomu jinému než palestinským Arabům samotným), přičemž tato hrozba určuje, jak si Izrael musí počínat, aby dostál závazku, který má každý stát na světě – bránit své obyvatelstvo a své území před vnějšími akty agrese, což raketové útoky na izraelské teritorium mimo jakoukoli pochybnost jsou.

Abychom ale nechodili dlouho kolem horké kaše. Kdyby se snad Spojenci z doby druhé světové války omluvili za civilní oběti, k nimž došlo při bombardování Drážďan, pak by to bylo humanitární gesto, které by v žádném případě neznamenalo, že se tito Spojencvi omlouvají německému národu za to, že vedli válku s Hitlerem.

Benjamin Netanjahu se během návštěvy amerického prezidenta v Izraeli nechal slyšet, že hostitelská země je připravena k historickému kompromisu (s palestinskoarabskými partnery). Že takového kompromisu schopen je, dokázala jeho omluva Turecku – ve jménu vyššího cíle, narovnání vztahů s Ankarou, což napjaté situaci v regionu může jenom prospět.

Říká se, že člověka dělá velkým velkorysost. Netanjahu opět prokázal, že Izrael má ve svém čele lídra velkorysého, a tedy i velkého. Bude zajímavé sledovat, jak Turecko, které omluvu přijalo, na nabídnutou ruku zareaguje a zda bude ochotné obnovit někdejší oboustraně užitečnou partnerskou osu Ankara – Jeruzalém. To by byl ten nejlepší výsledek dnešní izraelské omluvy. Dokáže ale "umírněný" islamista Erdoğan překročit svůj stín?