aneb Mezi dvěma kameny

Egyptem zprostředkované příměří, jednostranně přijaté Izraelem a odmítnuté Hamasem, skončilo dřív než začalo. Přesto si vyžádalo jednu oběť.

Tentokrát na politické scéně.

V úterý večer (15/7) odvolal izraelský premiér Netanjahu náměstka ministra obrany Danyho Danona. Důvodem byl zásadní názorový spor týkající se probíhající obranné prototeroristické operace Protective Edge.

Danny Danon

Dannymu Danonovi je třiačtyřicet. V Likudu patří k „mladé gardě“ a ta zhusta bývá, datuje se to od časů starověké izraelské monarchie, radikálnější než politici o generaci starší (neplatí to ovšem absolutně).

Ať tak či onak, Danonovi se Netanjahu zdá příliš měkký, vyjádřil se dokonce tak, že premiérova politika je vedena v duchu levicového slabošství. Řečeno srozumitelněji: náměstek ministra obrany je pro tvrdší kurz vůči teroristům v Gaze. Nespokojí se pouze s leteckým obrannými operaci proti vojenské infrastruktuře Hamasu a volá po pozemní operaci.

Dlužno dodat, že není sám. Politiku silnější reakce proti raketové agresi podporují také ministři Lieberman (zahraničí), Bennett (hospodářství) a někteří další. Sám Danon je přesvědčen, že veřejnost stojí za ním - v jeho kritice vládní zdrženlivosti, čímž je míněna neochota přistoupit k pozemní operaci proti teroristům v Pásmu.

Ona zdrženlivost Netanjahuova křídla už vedla k rozpadu partnerství premiérova Likudu a Liebermanovy strany Jisrael Bejtejnu: obě strany kandidovaly do parlamentu společně, nyní už v něm opět působí samostatně. Vládu jako takovou tento politický rozvod (zatím) neohrozil.

Na lámání chleba došlo v okamžiku, kdy se na světlo světa dostala iniciativa Káhiry, tedy Egyptem zprostředkované příměří mezi oběma stranami – mezi agresorem (Hamas) a tím, kdo se raketové agresi brání (Izrael). Izraelská vláda na příměří po bouřlivé diskusi přistoupila (že egyptský návrh Hamas odmítl, je pro tuto chvíli druhořadé) – a to byla voda na mlýn náměstka Danona.

V souvislosti s izraelským přijetím příměří (byť vůbec nešlo o snadné rozhodnutí, ale premiér státu, na rozdíl od náměstka na jakémkoli ministerstvu, musí brát v potaz i širší mezinárodněpolitické souvislosti) hovořil Danon o ponižujícím jednání a chybě, kterou je třeba napravit. Neříkal to doma manželce Tali při obědě, ale veřejně – a jeho kritika byla velice ostrá.

Tím ovšem podle premiéra překročil všechny meze: takto nezodpovědně vůči vlastní vládě se politik na tak vysokém postu vyjadřovat prostě nesmí. Netanjahu v dopise adresovaném vládě v této věci uvedl:

Je nemyslitelné, aby v době, kdy Izrael a jeho armáda vedou těžkou vojenskou kampaň proti teroristickým skupinám a podnikají rozhodné kroky k zajištění bezpečnosti izraelských občanů, náměstek ministra obrany ostře útočil na vedení státu, které tento boj řídí.

Vzápětí premiér v souladu s článkem 26/3 Základního zákona o vládě (v Izraeli nahrazuje ústavu) náměstka Danona z jeho postu odvolal.

I tak funguje skutečná demokracie. Jak patrno, Izrael čelí nejen silné zahraniční (a nebojme se říci pravdu: nespravedlivé a nelogické) kritice, ale vláda se musí potýkat také s opozicí ve vlastních řadách. Je v nelehké, ba přímo přetěžké pozici. Na jedné straně čelí masivním raketovým útokům proti svému území, na druhé straně si musíme odpovědět na otázku, jak by těmto útokům měla čelit, aby vyhověla všem. (Takovouto otázku si pochopitelně můžeme dovolit klást pouze my v dalekém zázemí, nikoli vedení státu v jeho bezprostředním ohrožení.)

Prozatím přistoupil Izrael v rámci legitimní odvety k leteckým operacím. Svět zareagoval místy až hystericky – někteří hovoří o agresi Izraele, jiní staví obě strany na stejnou úroveň a vyzývají ke zdrženlivosti. To je tlak z jedné strany. Z druhéhp konce zase mnozí, jako Danon a další, volají po nikoli nepochopitelné tvrdé reakci s cílem hnízda teroristů v Pásmu a celou jejich vojenskou strukturu a infrastrukturu jednou provždy zlikvidovat.

To, co se jedněm zdá jako příliš mnoho, je pro druhé příliš málo. A někde mezi tím stojí Netanjahu a musí se rozhodovat. Ať už se tváří v tvář raketové agresi přikloní k té či oné variantě obrany, vždy bude někým ostře kritizován.

Je to podivný svět. Nebylo by spíše na místě Izrael (alespoň morálně) podpořit a pomoci mu k tomu, aby byla příčina nynějších bojů nadobro eliminována? Vím, je to iluze.

Zbývá povzdech: ještě že takové poměry nepanovaly za druhé světové války. To aby se Churchill strachoval poslat nad Velkoněmeckou říši jediný bombardér. Vždyť – co kdyby po jeho misi zahynuli nevinní němečtí civilisté, neřku-li děti? S takovouto falešnou politikou bychom měli německý nacistický protektorát v Čechách a na Moravě nejspíš dodnes.