Ve středu 5. dubna 2023 začal po západu slunce židovský svátek Pesach. Jeho prapodstatou je připomínka exodu – návratu z otroctví ke svobodě, návratu do vlasti. O dvacet dní později začne izraelský Den nezávislosti.

Také jeho prapodstata je stejná – návrat Židů do vlasti. V tom druhém případě do vlasti svobodné, do mezinárodně uznaného státu, židovského, demokratického a právního.

Připomínáme-li si starověký Pesach, nemůžeme přehlédnout: izraelská pospolitost odešla do Egypta jako svobodná komunita. V hostitelské zemi byla v průběhu času zotročena a do Země zaslíbené, Země izraelské (Erec Jisrael), se vrátila jako svobodný národ. Exodus nebyl snadný proces, stejně tak nebylo snadné se ve vlasti etablovat – ale cíle bylo dosaženo. Izraelský národ se v Erec Jisrael usadil, zakořenil. Od okamžiku návratu z egyptské nesvobody lze mezi Zemi (Erec Jisrael) a Lid (Izrael) vložit rovnítko. Historii nelze popřít, deformovat, upravit k vlastnímu obrazu. Každý takový pokus je směšný a nemá dlouhého trvání. Tak jako lež nemá dlouhého trvání. Období soudců, nezávislá jednotná a pak rozdělená monarchie, ustavení Jeruzaléma jako hlavního města, existence dvou Chrámů, asyrské a babylonské zajetí, návrat části Judejců (Židů) z toho druhého (Izraelci – příslušníci severní monarchie se z asyrského zajetí už nevrátili), obnovení Chrámu, později ze slavného makabejského povstání vzešlé nezávislé Hasmonejské království, následné porobení Římany, povstání, likvidace Chrámu a další diaspora. To vše dávno předtím, než Erec Jisrael během svých výbojů obsadili muslimové z Arábie.

Diaspora židovského lidu neznamenala a nemohla znamenat trvalou ztrátu pravlasti. Jak se uvádí v izraelské Deklaraci nezávislosti, k níž se ještě z jiného důvodu vrátím níže, „poté, co byl židovský lid ze své země vypovězen, nikdy se nepřestal modlit a doufat, že se do ní vrátí a že v ní bude obnovena jeho politická svoboda“.

Tak se posléze i stalo. Po nezměrném úsilí lídrů sionistického hnutí, počínaje jeho zakladatelem Theodorem Herzlem (zemřel 1904), přes řadu pokračovatelů v jeho díle (bezpochyby nejznámější je David Ben Gurion, ale nebyl sám, nutno dodat), podařilo se dosáhnout kýženého cíle. Půl století po svolání prvního sionistického kongresu byl 14. května 1948 vyhlášen nezávislý Izrael. Po téměř dvou tisíciletích mohl židovský lid říci: máme opět vlastní stát. Zázrak v dějinách? Bezesporu.

Stát Izrael byl vyhlášen podle židovského kalendáře 5. dne měsíce ijaru 5708. Toto datum podle pohyblivého židovského kalendáře připadlo tehdy na 14. května 1948, letos na 26. dubna (se začátkem předchozího dne po západu slunce). Den nezávislosti, hebrejsky Jom Haacmaut. Toho dne odpoledne přečetl David Ben Gurion v Telavivském muzeu na slavnostním zasedání židovské Prozatímní státní rady Deklaraci nezávislosti, kterou podepsalo 37 reprezentantů židovského politického života (někteří kvůli obklíčení nepřáteli v Jeruzalémě dodatečně). Stát Izrael se stal skutečností, mandátní Palestina se stala historií.

V souvislosti s nadcházejícím 75. výročím vzniku Izraele je zapotřebí upozornit na jednu lež, která je nedílnou součástí propagandy jeho nepřátel. Ta se snaží vytvořit obraz Izraele jako státu, jehož úkolem číslo 1 bylo vyhnání všech Arabů a dobytí celého teritoria mandátní Palestiny, případně vytvoření rasistického režimu, v němž Arabové budou občany druhé kategorie. Připomeňme si proto několik pasáží z Deklarace nezávislosti, které o těchto tématech tak či onak hovoří.

(1) Stát Izrael se bude pečovat o rozvoj země pro blaho všech jejích obyvatel; bude založen na svobodě, rovnosti a míru podle představ izraelských proroků; poskytne všem občanům plnou sociální a politickou rovnoprávnost bez rozdílu náboženství, rasy a pohlaví; bude garantovat svobodu víry, svědomí, jazyka, výchovy, vzdělání a kultury; bude chránit svatá místa všech náboženství a zůstane věrný principům Charty OSN.

(2) Apelujeme na syny arabského lidu žijící ve Státě Izrael, aby zachovali mír a podíleli se na budování státu na základě plné občanské rovnoprávnosti a odpovídajícího zastoupení ve všech státních institucích, prozatímních i stálých.

(3) Podáváme všem sousedním státům a jejich národům ruku k míru a k dobrému sousedství a apelujeme na ně, aby spolupracovaly s židovským národem, který se ve své zemi stal samostatným. Stát Izrael je připraven přispět ke společnému úsilí o rozvoj celého Středního východu.

Reakcí na tuto nabídku mírové spolupráce adresovanou Arabům v nově vzniklém státě i sousedním arabským státům byla o několik hodin později agrese proti právě zrozené židovské republice. Napaden byl všemi svými sousedy a formacemi některých vzdálenějších zemi; do bojů se zapojili také palestinští Arabové. Cíl útočníků byl jasný: vojensky zlikvidovat nezávislý židovský stát v jeho samotném zárodku. To se, díky Bohu, nepodařilo. Arabové byli poraženi – a s následky jejich debaklu se potýkáme dodnes.