„Nikdy neříkej nikdy“ je v politice základní zásada. A také, že v politice nic není nemožné. Přece však dění posledních týdnů v izraelské politice může vyrazit dech i zarytých cyniků. Avigdor Lieberman, vůdce ultra-pravicové, rasizmem poznačené strany „Náš domov Izrael“ ještě před několika týdny se zapřísahal, že se nikdy nepřipojí k vládě premiéra Ehuda Olmerta, protože odmítá veškerý její program. V téže době předseda Strany práce, Amir Perec prohlašoval, že od Liebermanových názorů ho „odděluje propast“, a proto v žádném případě s ním nemůže sedět ve společné vládě.

V těchto dnech však Olmert dospěl k dohodě s Liebermanem o vstupu jeho strany do vlády (čímž se v očích izraelské i světové demokratické veřejnosti Olmertova vláda stala politicky nepřijatelnou – podobně jako slovenská vláda Roberta Fica včleněním strany Jána Sloty). Avšak Perec po krátkém váhání navrhl ústředí své strany, aby přes vstup Liebermanovy strany do vlády zůstala Strana práce ve vládní koalici. Někteří poslanci vyjádřili odpor, jeden z nich, prof. Braverman řekl, že Strana práce „se stala hadrem“, jiní mluvili o „ukončení historického poslání strany“, arabští členové Ústředí prohlásili, že v příští volební kampani kandidáti Strany práce se nebudou moci ani přiblížit k městům s většinou arabského obyvatelstva – ale to vše nezměnilo fakt, že Strana práce zůstane ve vládě.

Není to jediná anomálie. Strana „Náš domov Izrael“ má jedenáct poslanců (ze 120), ve srovnání se zastoupením jiných stran by mohla mít nárok na 3-4 ministry. Avšak Lieberman pro svou stranu žádal jediné ministerské křeslo – ovšem, pro sebe. Byl dokonce tak vstřícný vůči svým novým společníkům, že nežádal ani změnu vládního programu, ačkoli program obsahuje mnoho z Liebermanova hlediska nepřijatelných bodů, jako například likvidaci ilegálně založených židovských osad na obsazených územích, zatímco Liebermanova strana si přeje jejich rozšíření. Souhlasil i se zřízením vládní komise, jejíž úkol by byl zlepšit životní podmínky arabské menšiny, a to pod vedením Strany práce (což má být kompenzace této straně za její souhlas se vstupem Liebermana do vlády). Lieberman zřejmě předpokládá, že jako mnoho jiných bodů programu, i tento zůstane pouze na papíře. Lieberman se domnívá, že vládní program není než kus popsaného papíru. 48letý Lieberman, jenž do Izraele přijel v roce 1978, věří, že slova nemají význam, smysl mají jenom činy. V tomto smyslu zůstal „homo sovieticus“, stejně jako většina jeho stoupenců, přistěhovalců původem ze Sovětského svazu.

Zřízení výboru pro zlepšení situace arabské menšiny nevzrušuje Liebermana ani proto, že výbor pro svou práci nedostane žádné rozpočtové fondy. Jeho přístup však lze i za těchto podmínek považovat za vrchol cynizmu, pamatujeme-li si, že Lieberman chtěl řešit tzv. „demografický problém“ Izraele tím, že většina izraelských Arabů ¨by byla zbavena izraelského občanství a v rámci „výměny území“ by se jejich bydliště proti jejich vůli připojily k budoucímu palestinskému státu. Araby, kteří by i potom zůstali na území Izraele, chtěl Liberman zbavit parlamentního zastoupení stanovením desetiprocentní hranice pro vstup do parlamentu – což Arabové nemohou dosáhnout, ani kdyby se spojily všechny jejich řevnivé strany. Ostatně Lieberman nejednou prohlásil, že problém není arabská menšina, pouze arabské politické strany; ani ne samotné tyto strany, jako jejich vůdcové (jako kdyby opsal projevy Jána Sloty o maďarské menšině na Slovensku a Straně maďarské koalice...). Pokud pak jde o vůdce arabských stran – řekl Lieberman – je třeba je popravit jako vlastizrádce.

Ke všem těmto skutečným a domnělým ústupkům byl Lieberman ochoten v zájmu dosažení svého hlavního, snad jediného cíle – získání politické legitimity vstupem do vlády. Ve vládě pro sebe žádal křeslo ministra zodpovědného za „odvrácení strategických hrozeb“, se zvláštním zřetelem na nebezpečí íránského jaderného zbrojení, které „ohrožuje samotnou existenci Izraele“. Co však předurčuje Avigdora Liebermana pro tuto úlohu, když, jak známo, nemá žádné vojenské nebo strategické vzdělání? Ledaže – jak ironicky poznamenal jistý izraelský publicista – že v mládí pracoval jak „vyhazovač“ nepříjemných hostí v nočním lokálu? Anebo že na něho podali trestní oznámení, protože svou mužnost dokazoval mlácením sousedovic dětí? Nebo snad tím, že když vzniklo napětí ve vztazích s Egyptem, chtěl „egyptský problém“ řešit bombardováním Asuánské přehrady a „íránský problém“ bombardováním Teheránu; „palestinský problém“ pak „srovnáním Gázy se zemí“? „Problém Hamasu“ chtěl Lieberman řešit tím, že na palestinské raketové útoky by Izrael namísto bombardování uprchlických táborů měl odpovědět „zbořením přepychových rezidencí vůdců Hamasu“. Jenže snad jediným pozitivem vůdců Hamasu je, že nejsou zkorumpovaní, nebo jsou mnohem méně zkorumpovaní než „tradiční“ palestinští vedoucí. Hamasovský premier Ismail Hanija a ministr zahraničí Muhammad al-Zahar se narodili v uprchlických táborech, doposud v nich žijí a chlubí se tím – ostatně právem – že od svého příchodu k moci si neobjednali ani jeden mercedes. Není to poprvé, když se Lieberman svou ignorancí zesměšňuje. Jednou mluvil s arabským poslancem a dokazoval, že v protikladu s Araby „my (Židé) jsme tady doma“. Jak dlouho tady žijete – zeptal se poslanec. „Už 28 let,“ odpověděl Lieberman. „A moje rodina v této zemi žije už po devět generací,“ odvětil poslanec.

Vstup Liebermana do vlády a jeho rozpaky vyvolávající pověření „odvrácením strategických hrozeb“ vzbuzuje v mnoha částech izraelské společnosti hluboké znepokojení. Vyjádřil je autor úvodníku deníku Haarec, když napsal: „Pověření nejnezkrotnějšího a nejnezodpovědnějšího politika celého regionu strategickým plánováním představuje samo o sebe strategickou hrozbu.“

Tel-Aviv