Jmenuje se Heba Yazbaková, v létě jí bude pětatřicet a je poslankyní izraelského parlamentu. Zastupuje komunitu izraelských Arabů. V těchto dnech se dostala na přední stránky tamních novin.

Jak je u arabských reprezentantů obvyklé, mají specifický vztah k protiizraelskému teroru a jeho aktérům. Specifický znamená v tomto případě kladný.

Yazbaková se na sociálních sítích pochvalně vyjádřila k dvěma teroristickým vrahům, kteří se zapsali tím nejčernějším a nejkrvavějším písmem do análů protiizraelského vraždění. Jmenovitě jde o Samira Kuntara a Dalal Mughrabiovou.

Byl bych spokojen, kdybych nemusel tyto lidské zrůdy českým čtenářům představovat. Nejsem si však jist, že každý, kdo dočetl až sem, ví, o koho se jedná.

Kuntar během teroristického útoku v severoizraelské Naharyji, k němuž došlo v dubnu 1979, zastřelil otce rodiny Dannyho Harana a pažbou zbraně bestiálně ubil jeho čtyřletou dceru Ejnat. Bohužel až poté byl izraelskými silami zajat a následně odsouzen na doživotí. V roce 2008 se ovšem dostal na svobodu v rámci zprostředkované dohody o výměně ostatků mezi Izraelem a Hizballáhem. V roce 2015 byl zlikvidován na předměstí Damašku; k atentátu se přihlásila Svobodná syrská armáda.

Mughrabiová se v březnu 1978 zúčastnila jedné z nejděsivějších teroristických akcí proti Izraeli známé jako masakr na pobřežní silnici. Šokující bilance: čtyři desítky zabitých civilistů včetně třinácti dětí. Zlikvidováno bylo také devět teroristů, mezi nimi i Mughrabiová.

Pokud někdo tyto stvůry v lidské podobě, které mají na rukou krev nevinných občanů Státu Izrael, jakkoli adoruje a současně chce kandidovat do izraelského parlamentu, je to problém. Především morální, ale nejen morální. To platí i o Yazbakové. O vrahu Kuntarovi se vyjádřila jako o mučedníkovi, o Mughrabiové napsala: Požehnaná žena odporu.

Podobných kontroverzních, ba hanebných výroků publikovala samozřejmě víc, některé se týkaly i izraelské armády. Nelze se tudíž divit tomu, že ji izraelská Ústřední volební komise vyřadila z plánovaných voleb do Knesetu (konat se budou 2. března 2020). Výstižně ji charakterizoval Avigdor Lieberman, šéf strany Izrael, náš domov: Yazbaková patří do parlamentu v Ramalláhu, nikoli do Knesetu.

Nicméně Yazbaková se odvolala k Nejvyššímu soudu Izraele a ten poměrem hlasů 5 ku 4 v neděli 9/2 rozhodl, že její výroky nejsou takového druhu, aby jí bylo možno kandidaturu ve volbách zakázat. Za zmínku stojí, že mezi oněmi pěti, kdo zvedli ruku pro, byla i soudkyně Anat Baronová, jejíž syn Ran se stal obětí arabského teroristického útoku v Tel Avivu v roce 2003. Sama říká, že ačkoli teroristické vraždy jsou neodpustitelné a pokušení rozhodovat podle osobních pocitů je obrovské, soudce musí být ostražitý a nedopustit, aby toto pokušení převážilo nad kritérii stanovenými zákonem.

Kauza má ještě jednu dimenzi. Krajní pravice je roztrpčena, neboť v loňském roce byli z volebního klání Nejvyšším soudem vyřazeni někteří její kandidáti – kvůli podněcování k antiarabskému rasismu.

Uvádím toto vše proto, abychom věděli, jaká je izraelská skutečnost, až nás zase budou někteří nepřátelé Izraele přesvědčovat o tom, že židovský stát není ani demokratický, ani právní a je veskrze rasistický. Příběh Heby Yazbakové svědčí o něčem zcela jiném.