Pátého června 1967 bylo pondělí. Někdy během dne vstoupil tatínek do kuchyně a pravil: „Izrael a Egypt jsou ve válce.“ Nepamatuji si, jak zareagovala maminka – ta čekala naši mladší sestru Ruth. Bratru Jaromírovi bylo šest, mně deset a řekl jsem kolosální hloupost: „Takoví bratři?“

Byl jsem tehdy pod vlivem zřejmě jediného momentu v dějinách, kdy Izraelci a Egypťané působili jako bratři. Nedlouho poté, co byl Josef, syn praotce Jákoba, prodán svými zlotřilými sourozenci mužského rodu do otroctví, se dostal do Egypta a tam se díky svým schopnostem vypracoval na velmože s rozsáhlými pravomocemi. Pak se v čase neúrody přestěhovala jeho početná rodina ze Země zaslíbené do Egypta a usídlila v regionu Gesen; v té době panovaly mezi hostiteli a příchozími vztahy téměř idylické. Nic ale netrvá věčně.

Bible říká, že když po čase nastoupil na trůn nový vladař, který o Josefovi nevěděl, „začali Egypťané Izraelce surově zotročovat“ (kniha Exodus, 1:13). Idylka skončila.

Pak už o žádném bratrství mluvit nelze, tím méně v době, kdy jako kobylky africká pole zaplavili Blízký východ muslimové a z většiny Egypťanů se stali vyznavači Alláha. A sotva získali Izraelci, takto potomci starověkých navrátilců z babylonského zajetí, kam byli odvedeni po pádu Judského království, tedy Judejci čili Židé, v moderní době právo na nepatrný zlomek teritoria Předního východu, malý kousek země v moři islámu, zrodila se v arabském světě zavilá protiizraelská nenávist, jejímž důsledkem byla i šestidenní válka, o níž nás otec během onoho prvního červnového pondělí před pětapadesáti lety informoval.

Rodiče nás vychovávali v křesťanském duchu (v evangelikálním směru) a k úctě Bibli. Z tohoto hlediska naše rodina vnímala jako nejvýznamnější výsledek izraelského vojenského triumfu osvobození východního Jeruzaléma (Starého města) a jeho návrat včetně Chrámové hory a Zdi nářků pod izraelskou kontrolu. Kdo je Biblí odkojen, lhostejno zda Žid či křesťan, ten nikdy ani na zlomek sekundy nepochyboval o tom, že Jeruzalém je od starověkých časů první izraelské monarchie metropolí židovského národa, jeho srdcem, duchovním centrem a v časech samostatnosti také politickým hlavním městem.

Ačkoli se světové společenství ve 20. století snažilo o zmezinárodnění města, a tím de facto o to, aby se město nestalo tím, čím odedávna je, tedy metropolí židovského národa, tato myšlenka nebyla nikdy realizována, protože je z principu špatná, ahistorická, vůči Židům diskriminační.

Nápravu učinil až izraelský parlament, když v roce 1980 přijal Základní zákon: Jeruzalém (tato legislativa nahrazuje ústavu), v jehož odstavci jedna se píše: „Jeruzalém, celý a sjednocený, je hlavním městem Izraele.“ Tím se vrátil Jeruzalém ke svému normálnímu stavu. Snahy o nové rozdělení města nelze hodnotit jinak než jako politickou pošetilost.

Nebylo by ovšem zákona o sjednoceném Jeruzalému bez šestidenní války a osvobození jeho staroměstských čtvrtí izraelskou armádou. Byl to historický zlom – a současně závazek: nikdy více nedopustit rozdělení Jeruzaléma, který před třemi tisící lety získal pro izraelskou pospolitost král David.

V biblické Druhé knize Samuelově se v 5. kapitole píše, že král David šel se svými muži na Jeruzalém proti Jebúsejcům. Ti si byli jisti: Sem David nevstoupí. Mýlili se. Bible říká: Ale David dobyl skalní pevnost Sion, to je Město Davidovo.

David pevnost nejen dobyl, ale také se na Sionu usadil. Po sedmi a půl letech, kdy vládl v Hebronu, učinil svým sídelním městem Jeruzalém. Od té doby je historie Jeruzaléma spojená s historií izraelského (židovského) lidu.

A tak tomu i zůstane.