Tenhle krátký příběh se v posledních dnech hojně a rychle rozšířil po italském Facebooku a v nejrůznějších italských blozích. O jeho úspěchu svědčí fakt, že stručně, výstižně a zcela jasně popisuje příběh celé jedné "ztracené generace" (to neříkám já, ale sám Mario Draghi!) italských třicátníků a jejich střet se starší generací.

Dovolil jsem si tedy původní článek přeložit a nabídnout čtenářům mého blogu. Zejména pak ho věnuji všem těm, kteří si myslí, že mladí Italové si za své pracovní problémy mohou sami, protože nechtějí opustit maminčinou sukni nebo proto, že se málo snaží, nebo proto, že jsou líní a radši se baví a koukají na fotbal, nebo další bláboly, co jsem tady za ta léta slyšel o svých krajanech. Ano, jistě jsou i takoví, ale to platí vždy a všude, a posuzovat celý národ podle nich není jenom nespravedlivé, ale hlavně pitomé. Přeji zajímavé čtení.

"Byli jsme mladí a říkávali nám: "Studujte, nebo se v životě nikam nedostanete." Tak jsme studovali. Když jsme vystudovali, řekli nám: "Copak nevíte, že vysoká škola je k ničemu? Měli jste si radši udělat učňák a naučit se nějaké řemeslo!" Tak jsme se ho naučili. Poté, co jsme uměli řemeslo, řekli nám: "To je ale škoda, tolik let studia a jít pak dělat řemeslo?" Přesvědčili nás a nechali jsme toho. Když jsme to vzdali, zůstali jsme bez jedné koruny.

Začali jsme zase doufat, my zoufalci. Dříve jsme byli moc mladí a bez zkušeností. Po velmi krátké době jsme byli již moc staří, s příliš mnoha zkušenostmi a příliš mnoha tituly. Konečně jsme našli práci, na smlouvu, dovolená neplacená, žádné pokrytí nemoci, žádný třináctý plat, žádné odvody, žádné odbory, žádná práva. Bojovali jsme, abychom si tuto práci udrželi. Neměli jsme děti - kvůli zodpovědnosti - a vyrostli jsme.

A tak nám řekli, z pozice svých pracovních míst, lehce nalezených v šedesátých letech, s pouhou střední školou nebo dokonce jen devítiletkou, v době, kdy vyhrát bylo opravdu snadné: "Jste maminčini mazánkové, nechcete vyrůst a založit rodinu." A mezitím jsme platili jejich důchody, zatímco jsme dávali navždy sbohem našim důchodům. Když jsme pak měli děti, řekli nám: "Jak to? Bez jistoty a bez práce se stabilní smlouvou máte děti? Jste nezodpovědní." Ale ty děti jsme přece již nemohli zabít.

A tak jsme emigrovali. Odjeli jsme někam jinam, hledat bezpečný koutek někde ve světě, našli jsme ho a cítili jsme se dobře. Konečně jsme se cítili doma. Ale jednoho dne, když jsme to nejméně očekávali, Itálie zbankrotovala a všichni zůstali s holou prdelí. A tak nám řekli: "Proč jste neudělali nic, abyste tomu zabránili?" A my jsme k tomu nemohli říct nic jiného než: "Jděte do prdele!" Torto O.G."