Diskuse kolem Istanbulské úmluvy, která má chránit ženy před domácím násilím, je paradoxní i v tom, že byla přijata na zasedání v zemi, kde se práva žen a dětí masivně porušují – v Turecku.

Zatím nejpodrobnější informace o porušování práv žen a dětí v Turecku jsem našel v článku „Jak extremistická vláda zachází s ženami a dívkami“. Je překladem článku Uzay Buluta „How an Extremist Government Treats Girls and Women“, který vyšel 8. října 2018 a byl přeložen paní Helenou Kolínskou a Liborem Popovským.

Základní informace se týkají uzavírání manželských svazků dětí, které jsou v Turecku zákonem zakázány.Turecká Asociace pro lidská práva(İnsan Hakları Derneği, İHD) vydala šokující zprávu o porušování práv dětí v Turecku. Podle této zprávy „od roku 2002, v období vlády strany AKP [Strana spravedlnosti a rozvoje], porodilo v Turecku 440 000 dívek mladších 18 let.“ „Jedno z každých čtyř manželství v Turecku je dětským sňatkem,“ uvedla Selen Doğan, členka Sdružení žen pro komunikaci a výzkum „Flying Broom Women“ v Ankaře.Turecký Občanský zákoník přitom nedovoluje tureckým občanům uzavřít manželství před dovršením věku osmnácti let.

Istanbulská úmluva tak byla bez jakýchkoliv pochybností uzavřena ve státě, který si s ochranou dětí a žen před domácím násilím zjevně neláme hlavu. Inu dobrá, řeklo by se, tento fakt by neměl při ratifikaci této úmluvy ve státech Rady Evropy hrát žádnou roli. Nijak to přeci nesnižuje naléhavost ochrany žen a dětí. Přesto, anebo právě proto, je však situace v Turecku jakýmsi lakmusovým papírkem toho, jak moc je Turecko zemí, která sice uspořádá zasedání Rady Evropy, na kterém se přijme vznešená deklarace, ale právě v této zemi se přijaté zásady nedodržují v masivním měřítku.

Vědoma si své role, rozhodla se tedy Rada Evropy vytvořit jednotné standardy pro prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí. V prosinci roku 2008 Výbor ministrů zřídil expertní skupinu pověřenou přípravou návrhu úmluvy v této oblasti. Zhruba během dvou let skupina, pojmenovaná CAHVIO - Výbor pro prevenci a boj s násilím na ženách a domácím násilím, vypracovala návrh textu. Návrh byl dokončen v prosinci roku 2010. Úmluva byla přijata Výborem ministrů Rady Evropy dne 7. dubna 2011 a k podpisům byla otevřena 11. května 2011 u příležitosti 121. zasedání Výboru ministrů v Istanbulu. V platnost úmluva vstoupila po ratifikaci prvními deseti státy, dne 1. srpna 2014. K 1. září 2018 ji ratifikovalo 33 států (Albánie, Andorra, Rakousko, Belgie, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Kypr, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Gruzie, Německo, Itálie, Řecko, Island, Luxembursko, Malta, Monako, Černá Hora, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, San Marino, Srbsko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Makedonie, Turecko) a dalších 12 států, včetně Česka, ji zatím jen podepsalo. Podpis úmluvy dosud odmítají pouze Rusko a Ázerbájdžán.

Jak plyne z výše uvedeného, Turecko již dokonce úmluvu ratifikovalo. Ze skutečností kolem dětských sňatků v Turecku (až 25 % ze všech uzavřených sňatků) je ratifikace Tureckem de facto podvodná. Státy, které podpis úmluvy odmítají, tj. Rusko a Ázerbájdžán, tak sice můžeme kritizovat, nicméně ve světle turecké ratifikace je odmítání podpisu těmito státy méně pokrytecké.

Istanbulská úmluva, jejíž ratifikace by měla proběhnout i v našem zákonodárném sboru, tak trpí všemi neduhy současného světa. Vyzdvihuje se, které státy ji podepsaly a ratifikovaly, a oficiálně se mlčí k jejímu porušování v zemích, kde už ratifikace proběhla.

Nedávno jsem tu psal o tom, jak se německá kancléřka a francouzský prezident drží za ruce s tureckým a ruským prezidentem a vyjadřují tak společný postup ve věci válkou zmítané Sýrie. Německo a Francie tak tolerují tureckou vnitřní politiku v zájmu „vyšších cílů“. I k tomu by při diskusi o ratifikaci Istanbulské úmluvy v Česku mělo být přihlédnuto.